pátek 11. srpna 2017

Pavoukova odplata - 27. kapitola


Vzduch prořízla smrtící kulka – neletěla ale mým směrem.
Ozval se krátký bolestivý výkřik a vzápětí se na hromadu suti zhroutil muž, který stál asi třicet stop vlevo. Na chvíli jakoby všichni ztuhli.

Pak se Mab otočila ke mně. Sálal z ní vztek tak žhavý, že se pod jejími jehlovými podpatky zažínal rozpouštět sníh.
„Snad sis nemyslela, Mab, že přijdu sama?“ dráždila jsem ji. „O jednoho míň do hry, kdo chceš, aby přišel na řadu jako další?“
Mab otevřela ústa, nejspíš aby mi něco rázného odsekla, ale to jsem jí nedopřála.
„Teď, Finne!“ vykřikla jsem. „Teď!“
Prásk! Prásk!
Ozvaly se další dva výstřely a jeden z obrů, kteří drželi Briu se zhroutil do sněhu. Finnovy kulky byly přesné, obě šly přímo do oka. Jeden z cesty, druhý na řadě.
Pak se stalo něco, co jsem nečekala. Ruth Gentry vytasila svůj revolver a druhého obra střelila třikrát zezadu do hlavy. Padl na sníh vedle svého kumpána. Gentry se natáhla po Brii, strhla ji za sebe a kývla na mě. Z nějakého důvodu se rozhodla změnit strany. K čertu, možná to měla celou dobu v plánu. Nechat mě a Mab vyřídit si účty, a pak Briu přenechat té, která na konci zůstane stát. Každopádně aspoň prozatím byla Bria v bezpečí před obry a mnohem blíž ke svobodě. Takže jsem na ni také kývla.
Mab, překvapená výstřely, se rozhlížela kolem a snažila se zjistit, co se stalo jejím mužům stejně jako všichni ostatní, co stáli kolem. Až na Jonaha McAllistera. Koutkem oka jsem zahlédla, jak na mě celý bledý upřeně zírá. Udělal krok a pak další. Co měl za lubem? Chtěl utéct? Nebo udělat něco daleko podlejšího?
Obr po mé pravici po mně vystartoval s rukama nataženýma dopředu jako dravčími spáry, kterými mi chtěl sevřít krk a stisknout. Neměla jsem čas přemýšlet o McAllisterovi. Nechala jsem vyklouznout nůž z rukávu do dlaně a připravila se na střet. Čepel mu zajela do hrudi, vytrhla jsem ji a přejela mu ostřím přes krk. Zemřel s bublavým výkřikem na rtech. Odstrčila jsem jeho tělo do kruhu mužů kolem sebe. Stahovali se kolem mě jako hejno supů.
„Kdo bude další?“ zavrčela jsem. Z nože v mé ruce odkapávala ještě horká krev.
Několik lovců odměn, co stáli dál ode mě, si vyměnilo pohledy a začalo pomalu couvat. Zjevně se rozhodli, že to myslím vážně a že jim odměna od Mab za ohrožení jejich životů nestojí.
„Chyťte ji, hlupáci!“ vykřikla Mab. „Dělejte!“
Lovci odměn si znovu vyměnili pohledy. Zaváhali, ale sebrali odvahu a znovu se ke mně začali přibližovat. Sevřela jsem nůž v ruce pevněji.
Prásk! Prásk! Prásk!
Další těla padla k zemi s úhlednou kulatou dírkou mezi očima. K Finnovi se přidal s odstřelovací puškou přesně podle plánu Warren. Starý pán pyšně prohlašoval, že je skvělý střelec a s potěšením Finnovi pomůže. Zjevně nemluvil naplano.
Z vnějšího kruhu mužů, vzadu za Mab a dokonce i za Gentry s Briou, se ozývaly zvuky boje, výkřiky a volání připomínající vikingský roh. O moment později se objevila Sophia a rozdávala kolem sebe přesně mířené rány pěstmi. A nebyla sama. Hned za ní byl Owen, který divoce mával kladivem a Xavier také se svými pěstmi.
„Dostaňte pryč Briu!“ vykřikla jsem, přestože už mířili správným směrem.
Vzhledem k volbě mezi mnou a ostatními lidmi na nádvoří, se Mabbini lidé rozhodli pro snadnější cestu – vrhli se za Mab a Briu směrem k mým přátelům. Mab se ale ke svým lidem nepřidala. Tentokrát ne. Místo toho mi vyšla vstříc – a já jí.
Setkaly jsme se uprostřed nádvoří a dělilo nás jen pět stop prázdna.
 Kolem nás vládl totální chaos. Sophia, Owen a Xavier se potýkali s lovci odměn a pomalu nad nimi získávali navrch a odváděli Briu pryč. Přesně podle plánu. Udržet zdání, že jsem přišla sama, nechat své přátele zaútočit ze zálohy a osvobodit Briu, zatímco já se utkám s Mab. Jen jsem nepočítala s tím, že nám to Gentry takhle usnadní, ale stejně jsem měla pocit, že aspoň to mi štěstěna dlužila. Za to, že jsem Sydney ušetřila.
Nikomu se ten plán moc nelíbil, zvlášť ta část, kdy budu samotná čelit Mab. Ale všem nám bylo jasné, že to tak musí být. Jako jediná jsem proti ní měla aspoň nějakou šanci. Bylo to prostě – nevyhnutelné. Možná už od toho dne, kdy Mab kvůli nejasné hrozbě zavraždila mou matku a sestru. Hrozbě, kterou díky své krutosti proměnila ve skutečnost.
Stály jsme s Mab proti sobě uprostřed prostranství, které nějakým zázrakem zůstalo nedotčené okolní bitvou. Jakoby zbytek světa přestal existovat, jen my dvě a pomalu se snášející sníh mezi námi.
„Než to tady ukončíme,“ řekla jsem „musím se tě na něco zeptat.“
„A na co?“ zeptala se Mab tichým, nebezpečným hlasem.
Hleděla jsem na ni, moje šedé oči se propalovaly do jejích černých a naše vzájemná nenávist mezi námi pulzovala jako živoucí srdce temnoty.
„Napadlo tě někdy, jen na okamžik, že si za to všechno můžeš jen ty sama?“
Mab naklonila hlavu na stranu a vlasy se jí svezly přes rameno. Jasně rezavé vlny mi připomínaly krev.
Všechno na ní mi připomínalo krev, smrt, oheň a tu hroznou noc, kdy mě připravila o všechno, co jsem měla ráda, a nechala mi jen špínu, popel a prázdnou ozvěnu mého nářku.
Jizvy v dlaních mě při těch strašlivých vzpomínkách jako vždy pálily a svědily. Nebo za to nemohly vzpomínky, ale živelná magie Ohně, která vyzařovala z Mab. Černé oči plné síly v její krásné tváři naplněné pocitem zadostiučinění, že proti sobě konečně stojíme tváří v tvář, připomínaly hluboké, temné studně.
„Co tím myslíš?“ zeptala se svým hlubokým, zastřeným hlasem.
„Četla jsi někdy Oidipa? Vždyť víš, tu řeckou ságu o tragickém hrdinovi, kterému bylo předpovězeno, že zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou?“
„Na co narážíš?“ vyštěkla Mab, připravená a víc než ochotná, spálit mě na popel.
Nemohla jsem jí mít její nedočkavost za zlé. Od jejího prvního pokusu o mé zabití uplynulo sedmnáct let. Opravdu dlouhý čas.
Pokrčila jsem rameny. „Vždycky mi připadalo, že na to Oidipovi rodiče šli špatně. Kdyby si ho nechali u sebe a milovali ho místo, aby ho poslali pryč zemřít, tak by přinejmenším věděl, jak vypadá jeho otec. A až by ho po letech potkal někde na cestě, tak by ho nezabil. Jenomže takhle Oidipus považoval svého otce jen za nějakého nedůležitého cizince.“
Mab si uvědomila, o čem mluvím a ztuhla.
„Tohle mi na řeckých bájích a proroctvích obecně vždycky vadilo. Čím víc se snažíš osudu uniknout, tím spíš ho naplníš. V klasické mytologii je to běžná záležitost.“ Řekla jsem. „Takže, se ptám znovu. Napadlo tě někdy, že kdybys tenkrát v noci nepřišla k nám domů, nezabila moji matku se sestrou a mě nemučila, že k tomuhle okamžiku nemuselo nikdy dojít?“
Mab na mě hleděla a její černé oči naplněné ohnivou silou jakoby vysávaly z okolí zbytky světla, ve kterém se okolní svět pomalu přebarvoval z červánkové do šedé. Sněhové vločky se dál tiše snášely v podivném rozporu s okolním napětím. Navzdory zimnímu chladu jsem cítila žár vyzařující z Mab. Cítila jsem její magii jako tisíce horkých jehliček zabodávajících se do mé kůže v nekonečné agónii.
Nesáhla jsem ale po své magii Kamene, abych ten pocit zablokovala. Ještě ne. Budu potřebovat každou kapičku své síly, abych si aspoň udržela naději, že se Mab ubráním, a nemínila jsem ji plýtvat, zatímco jsme se navzájem popichovaly. Ne, magii povolám, až udeří a vyšle mým směrem první ohnivou kouli – pak ji budu potřebovat víc. Spolkla jsem proto primitivní vrčení, které se mi při tom pocitu dralo z hrdla, a pokračovala jsem v úvahách.
Napadlo mě, že aspoň tentokrát si můžu uštěpačné poznámky dovolit. Další šanci říct Mab do očí co si myslím, nedostanu – nejpozději za pár minut bude jedna z nás mrtvá.
„Shrňme si, jaké to mělo následky. Protloukala jsem se po ulicích, ujal se mě nájemný vrah, vycvičil mě a přetvořil mě v Pavouka. A to jen proto, že jsi zničila mou rodinu,“ řekla jsem. „Kdybys to neudělala, kdo ví, co by se stalo? Mohla ze mě vyrůst samaritánka. Třeba bych byla doktorka a pomáhala lidem, nebo něco takového. Třeba bych se naučila životy zachraňovat, místo abych je brala.
„Na tom teď nezáleží.“ Ušklíbla se Mab.
„Samozřejmě že záleží. Zvlášť teď a tady.“
Mab přivřela oči, až z nich zbyly jen úzké škvírky, ve kterých doutnal živelný Oheň-. „A to jako proč?“
„ Kvůli všem těm lidem, co jsem během let pozabíjela? Jistě, většinou jsem to dělala pro peníze, protože to byla moje práce a byla jsem v ní dobrá.  Ale během posledních měsíců to bylo jinak. Alexis James, Tobias Dawson, Elliot Slater, Elektra LaFleur – ti všichni se nějak vymykali.“
„Má to nějakou pointu?“ zeptala se Mab.
Tentokrát jsem já naklonila hlavu a usmála se. „Jenom jsem se procvičovala, než přijde řada na tebe, ty mrcho.“
Hleděly jsme na sebe. Led a Kámen jako perfektní přirozený protiklad Ohně v Mabiiných černých očích.
„Tak tedy dobrá,“ řekla tichým, sametovým hlasem. „zjistíme, kolik ses toho naučila, malá Genevieve.“
Mab zvedla ruku a zaťala ji v pěst. Vytryskl z ní Oheň jako proud vody z pramene. Kámen pod našima nohama se otřásl, zapraskal a zaúpěl, když se do něj zakously plameny. Jeho vzteklé mumlání splynulo se syčením tajícího sněhu. Do vzduchu mezi námi se zvedly sloupy páry, jemná lana poutající nás k sobě.
Neuhnula jsem pohledem, sledovala jsem ji stejně, jako když pistolník čeká na nepatrný pohyb svého soupeře, který mu řekne, že je čas tasit. Zhluboka jsem se nadechla a přivolala svou magii.
Mab se usmála, jistá si svou silou syrovou bezkonkurenční živelnou magií. Rozevřela pěst a vrhla ji po mně.
O vteřinu později mě zasáhly plameny a moje tělo pohltila ohnivá koule stejně jako moji matku a sestru přede mnou.
Vykřikla jsem.

10 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další skvělé kapitoly !!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc.. tahle série je absolutně perfektní

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...😘😉

    OdpovědětVymazat