sobota 22. července 2017

Vládce bouří - 12. kapitola 1/2


Zabiješ ho.
Ta slova zněla tak melodramaticky, přímo směšně. Nedávala smysl. Kdyby je vyslovil někdo jiný, přerušení by ji naštvalo.

Ale vyšla od Runeho a tělo jí bičoval pocit strachu. Opřela hlavu o betonovou stěnu a zhluboka se nadechla. Pohled jí přejel místností, snažila se objevit nějakou hrozbu. Nic nenašla. Poprvé si uvědomila, kde se nacházejí. Byli v zadním skladu za barem.
Tiago sklonil hlavu, aby ji políbil, jeho touhou napjaté rysy byly plné smyslnosti.
Trhnutím k němu otočila hlavu. Nějak se jí podařilo ze sebe vyrazit: „Musíme přestat.“
Strnul a zaraženě na ni pohlédl.
Potom klesl na kolena a ona se s ním svezla po stěně dolů. Tření jí potrhalo flitry na zádech. Rozsypaly se po zemi, kde se leskly jako padlé hvězdy. Přitáhl si ji na klín, rukama se opíral vedle její hlavy a čelem se opřel o její. S námahou vydechl: „Nedělej to, vílo! Ne tentokrát.“
Pokud nebude mít Rune nějaký opravdu přesvědčivý důvod, tak ho stáhne z kůže.
„Je mi to líto,“ zakňučela.
Zvrátil hlavu, zařval a pěsti zarazil do stěny. V betonu se objevily trhliny a na zem se snesla sprška šedého prachu. Když pohlédla do jeho trpícího obličeje, z plic jí unikl všechen vzduch. Vyděšená tím, co udělala, se předklonila a objala ho pažemi kolem krku. Přitom se mu tváří otírala o jeho, zatímco na ni syčel se zkřiveným výrazem v obličeji.
Jeho pěsti ještě stále vězely ve stěně. Seděla mu s roztaženýma nohama na klíně a cítila se objímaná celým jeho chvějícím se tělem. Zbytek světla neexistoval.
„Je mi to líto,“ zašeptala mu ještě jednou do ucha, zatímco ho hladila po vlasech. Celý se třásl, jak se snažil uklidnit.
Nikde Runeho neviděla, ale jestliže ji dokázal mentálně kontaktovat, musel být nablízku – zřejmě stál venku na chodbě. Zavrčela na něj: Právě jsem udělala něco velmi krutého, takže mluv! A běda, jestli to není důležité!
Rune odpověděl: Niniane, pokud se mýlím, tak to nikomu nebude líto víc než mně. Ale poslední hodiny jsem strávil v Tiagově společnosti. Choval se tak, jak jsem ho ještě nikdy nezažil. Více než jednou ztratil sebeovládání a to dost.
Naslouchala Runeho hektickému vysvětlování a její tělo se napjalo stejně jako Tiagovo. Ochranitelsky ho objala. Dýchal zhluboka a přerývaně, jakoby běžel maraton. Jeho kůže byla vlhká.
Nikdo by ti nevyčítal, kdybys hledala nějakou aférku, pokračoval Rune. Pokud potřebuješ útěchu, něco, čeho by ses mohla momentálně přidržet, než převezmeš trůn. Normálně bych tě v tom dokonce i podpořil. Ale myslím, že Tiago je napůl cesty se s tebou spářit, a ty víš, co se stane s wyry, když se páří. Doufám, že ještě nezašel příliš daleko.
Přestala dýchat. Tiago že by se pářil? S ní?
Jak skvělé, jak úžasné! Jak nemožné a děsivé!
U všech bohů, jak moc to chci, jak moc ho chci.
Nemůžu, nesmím.
Před pár dny začaly rány dopadat. První byla smrt jejího strýce Uriena. Za ta léta se myšlenka na jeho smrt stávala stále víc fantazií, denním snem něčeho, co by se někdy v nějaké mlhavé budoucnosti mohlo stát.
Když Dragos Uriena zabil, byla Niniane katapultována do jiné reality. Vždycky, když si myslela, že šok pomine nebo zmizí, zpoza rohu udeřila další rána. Jakoby šla plavat během záplav a zachytily ji vlny, které si s ní pohrávaly sem a tam a teď jí začalo docházet, že by se v nich mohla utopit.
Věděla, co se stane s wyry, když se páří. Wyr-bytosti se pářily na celý život. Během svého života na Dragosově dvoře ten proces viděla nespočetněkrát. Páření vyvolávala komplexní kombinace z rozhodnutí, sexu, instinktu a emocí. Všechno se muselo stát ve správný čas s tou správnou intenzitou a nikdo přesně nevěděl, od jakého bodu je páření nezvratitelné. Bylo to hlubší než pouhé zamilování se, a byla to nebezpečná doba, často plná násilí. U dlouhověkých wyrů, kteří byli často označováni jako nesmrtelné bytosti, to byla docela zřídkavá záležitost. Ještě zřídkavější bylo, když se wyr spářil s někým, kdo nebyl wyr. Taková páření mohla často končit tragicky.
Piina matka se spářila s člověkem. Poté, co zemřel, tak se držela života ještě na tak dlouho, aby viděla Piu vyrůstat, ale poté také odešla. Niniane si vzpomínala na případ z roku 1835, když se wyr spářil s upírem. Zůstali spolu, dokud nepřišla americká občanská válka a protichůdné loajality je roztrhly. Poté, co ho upír opustil, wyr zemřel hlady.
Miluji ho, přiznala se telepaticky Runemu – a to byla ta chvíle, kdy to přiznala i sama sobě. Rukama a nohama Tiaga svírala a tiskla se k němu vší silou. Začala se třást. Měla pocit, jakoby šlo všechno k čertu.
Tiago zaklel, objal ji pažemi a pevně ji svíral. „Oukej,“ řekl chraplavým hlasem. „Přestaň se chvět, zatraceně! Je to v pořádku. Jen mi řekni, co se stalo! Co se pokazilo?“
Jen jsem chtěla trochu času.
Runeho ostrý mentální hlas zněžněl. Jestli ho miluješ, tak ho musíš nechat jít, drobku! Nemohla bys žít jeho život a Temní fae by nikdy nedovolili, aby ses o trůn dělila s wyrem.
Přikývla, ale nebyla schopna odpovědět. „Vílo?“
Nech ho jít, drobku!
Pohlédla hluboko do svého nitra, znovu našla samu sebe a narovnala se. Poté přinutila své ruce a nohy, aby ho uvolnily. „Nech mě vstát!“
Odtáhl hlavu a zamračil se na ni. Ostrým zrakem zaregistroval, že má bledou tvář a že má rozcuchané vlasy. Ještě před pár okamžiky měla růžovou barvu a její tvář byla zčervenalá vášní. Oči měla doširoka otevřené a hluboké. Klidným hlasem řekl: „Nemyslím, že bych měl.“
Pohlédla na něj pevným pohledem. „Prosím, nech mě vstát, Tiago!“
Tvář se mu stáhla křečí. Narovnal se a vstal, přitom ji vzal s sebou. Poté nechal její tělo klouzat dolů po jeho, až stála na vlastních nohou, současně jí nechal záměrně pocítit jeho naběhlou erekci. Když ztěžka polkla, sledoval pohyb jejího ladného krku. Chtěla se odtáhnout, ale chytil ji za lokty a pevně ji držel. Vždy, když ji musel nechat jít, stalo se něco strašného. Takovou chybu už opakovat nebude. „Takže,“ řekl. „Teď mi vysvětli, co se děje!“
Položila mu ruce na prsa a roztáhla prsty. Nebyl na něm ani gram masa navíc. Všechno to byly svaly, šlachy a kosti; jeho tělo bylo formováno staletími bojů. Upírala pohled na svoje ruce, protože to bylo jednodušší, než hledět do jeho napjaté tváře.
Uvědomila si něco, co už nějakou dobu vnímala pouze podprahově. Sice do skladu stále pronikal zvuk z tanečního parketu, ale kromě toho se neozývaly žádné jiné zvuky obvyklé v baru, žádné kroky, žádný cinkot skleniček, žádný smích. Aryal a Rune museli majiteli nabídnout nějaké odškodnění a vyklidili budovu, což dokazovalo, jaké měli obavy. Oba dva Strážci drželi stráž, ochraňovali je a bránili ostatním, aby se k nim přiblížili, protože pokud se s ní Tiago právě teď pářil, tak byl pro všechny kromě ní nebezpečný.
Chtěla mu toho tolik říct.
Začít slovy „Miluji tě.“ Neříkej to!
„Říkal jsi, že bys neodešel,“ vydechla.
Ani se pod jejíma rukama nepohnul, jen tam tak stál, pevně a neochvějně jako skála. „To bych taky neudělal.“
Potřebuji tě.
Odpusť si to!
„Ale ano, udělal,“ vysvětlila jeho hrudi. „Musíš. Nebudeš proti tomu moci nic udělat.“
„Zůstanu,“ odpověděl hromový pták. Venku práskl blesk. „A žádná moc ani magie tohoto světa na tom nic nezmění.“
Znovu jí v hrudi narostl nesnesitelný tlak. Popoháněl ji.
„Dragos tě zavolá,“ řekla lámajícím se hlasem. „A ty poletíš zpátky jako sokol na ruku svého pána. Nebo někde na světě propukne konflikt a ty odletíš, abys táhl do války. Tak to děláš vždycky, Tiago. Odletíš. Takový prostě jsi. To tě dělá takovým, jaký jsi.“
Hleděl na ni a ztěžka dýchal, aniž by cokoliv řekl. Byla slepá bolestí.
Neměla v úmyslu mu to říkat, ale ten tlak z ní ta slova vytlačil. „Budu se muset provdat.“  Slova mezi nimi žhnula jako meteority. „Musím si co nejdřív najít nějakého manžela.“
Jeho oči byly kompletně bílé. Pronesl: „Na to zapomeň!“
Žaludek se jí chvěl. Věděla, že to bude těžké. Jen to bylo ještě složitější, než si představovala. „Musí...“ Musela se nadechnout, protože aniž by se Tiago pohnul, jeho tělo se napjalo jako natáhnutá kuše a jeho magická energie se rozlila po skladišti. Vypadal vražedně. „Musí disponovat mocí, magií a musí mít vliv...“
Pohnul se rychleji než její myšlenky, zvedl ji nahoru, otočil se s ní a přitiskl ji ke zdi. Úlekem strnula. „Na to zapomeň!“
Udeřila ho. Nemohla jinak. Boxovala mu do hrudi. „Musí chtít trůn, ale sám by na něj nemohl dosáhnout...“
V jeho tváři zuřila bouře vzteku. Když na ni zakřičel, zněl jako smrtelně zraněné zvíře. „Nikdo tě nedostane, protože patříš mně!“
Důstojnost, kultivovanost, odstup – to vše byl momentálně pouze bezvýznamný sled slov. Zakřičela nazpátek: „Nemůžu ti patřit a musí to být někdo z mého okolí, abych zůstala naživu.“
„Dopekla, drž hubu!“ zařval divokým hlasem. Jeho tvář se proměnila. Stala se z něj monstrózní, nemilosrdná hříčka přírody a ona ho chtěla tak moc, až měla dojem, že ji to roztrhá na kousky.
Znovu ho udeřila, její údery byly divoké a bez cílu. „Zmiz odsud, ty hajzle! Vrať se zpátky do svého života!“
Jednu mu ubalila, dělala všechno, co ji napadlo, aby ho od sebe odehnala. Přijímal její rány, aniž by sebou cukl. Jednoduchým pohybem zápěstí s ní krátce zatřepal a poté ji k sobě přitiskl. Jeho bílé oči žhnuly. Poté se ústa toho netvora snesla na její a tělem i duší ji pohltil.
Nevěděla, čemu se má poddat dřív. Jeho jazyk a zuby se tvrdě nořily do jejích úst. Když jeho polibek opětovala, zaťala mu prsty do trička. Nestačilo to.
Položil jí ruku na zátylek a zabořil prsty do jejích vlasů. Přinutil ji, aby k němu vzhlédla. „Teď mě dobře poslouchej,“ zavrčel. „Teď budu mluvit já. Neopustím tě. Pokud s tím Dragos nebo někdo jiný bude mít problém, klidně si to se mnou může vyřídit.“
„Temní fae tě nikdy neakceptují,“ vyrazila ze sebe.
„Je mi úplně jedno, co Temní fae akceptují nebo ne,“ vyjel na ni. „Je jen jedna osoba, která by mě mohla přinutit odejít, a to jsi ty. Podívej se mi do očí, vílo! Řekni mi, že mě nechceš a musí to znít přesvědčivě.“
V očích se jí nahromadily slzy a začaly se jí kutálet po tvářích. Její duše byla v troskách. Chvějícími se rty se snažila zformovat slova. Jiná bytost by s ní možná soucítila, ale on toho o soucitu moc nevěděl. Ale zatraceně dobře rozuměl boji a samozřejmě přežití. Kdyby jen pochopil, že teď právě bojuje za ně oba.
Zašeptala: „Já-já tě nechci.“
„Jsi děsná lhářka,“ zašeptal netvor v odpověď. „Můžu cítit, jak moc mě chceš. Cítím, jak moc jsi zvlhla, a nic nechci víc, než tě olízat. Tvá chuť pokrývá mé prsty a mám z toho takovou erekci, že skoro nemůžu stát. Jsi jako uzel v břiše, který ne a ne rozplést. Když u mě nejsi, hledám tě. Když jsi mě poslala pryč, nemohl jsem myslet na nic jiného, než na to, kolik času ti mám poskynout, než se zase vrátím. Počítal jsem hodiny a minuty.“
Zírala na něj, jeho bílé oči ve ztaženém obličeji ji spoutávaly.
„To je jen sex.“
„Opravdu?“ Vycenil na ni zuby. „Jak moc se ti po mě stýskalo, když sis myslela, že jsem se vrátil nazpět do New Yorku?“
„N-ne moc.“ Když zjistila, že už v hotelu není, stočila se na posteli do klubíčka a už se nechtěla vůbec hýbat.
„Říkala jsi, že se ti po mně hrozně stýskalo. Jak moc je hrozně?“
„Ne moc.“
Naklonil hlavu na stranu. V jeho výrazu zahlédla divokost a zmatek, který bolel, jakoby do něj zabořila nůž. „Proč mi stále lžeš?“ zeptal se. „Proč si nechceš přiznat pravdu? To je to tak strašné mě chtít? Přeješ si, aby to tak nebylo? Proto se snažíš ze všech sil, aby ses mě zbavila?“
Byl válečník a věděl o útočných strategiích instinktivně víc, než by se kdy mohla naučit. Musel vědět, jak moc se mu podařilo podkopat základy její obrany. Útok přišel ze dvou stran, z venku stejně tak i z jejího nitra, protože jejím největším nepřítelem byla ona sama. Zhroutila se a zavzlykala: „Chci tě tak moc, až mě to dohání k šílenství.“

„Tak si mě vezmi,“ odpověděl. Ruka v jejích vlasech se uvolnila. Klekl si před ni, což ji celou rozechvělo, objal ji pažemi kolem pasu a položil si hlavu na její hruď. „Protože nic jiného není důležité.“

17 komentářů:

  1. Děvčata, moc děkuji za výborný překlad a neméně dobrou korekci :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další části !!!! Jste skvělé !!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad a už sa neviem dočkať pokračovania 😉😉😉

    OdpovědětVymazat
  4. Skvělé, děkuji moc za další překlad. Šikulky

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad :) Udělali jste mi radost - tuhle serii mám moc ráda a už jsem si říkala kam se zatoulaly překlady :p

    OdpovědětVymazat
  6. Dekuji moc za kapitolku. Uz se mi po tech dvou styskalo :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Som nadšená z pokračovania ;-) :-)
    Dakujem za preklad a korekciu a som zvedavá ako to bude pokračovať :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Som rada, ze preklad pokracuje. Dakujem. VV

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za další kapitolu ❤

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji, těším se z pokračování

    OdpovědětVymazat
  13. hurá, děkuji moc:)
    Věra

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji za další super kapitolu! Už jsem přestávala doufat. 😆❤

    OdpovědětVymazat