pátek 14. července 2017

Pavoukova odplata - 26. kapitola


Lovci odměn se ke mně začali zezadu stahovat, slyšela jsem křupání sněhu pod jejich kroky. Netrvalo dlouho a byla jsem ze třech stran obklíčená. Přímo přede mnou stála Mab. V širokém půlkruhu kolem stálo minimálně patnáct mužů a žen a další museli být poschovávaní v lese kolem.

S tím jsem ale počítala. Ani já jsem nepřišla sama. Věděla jsem, že mí přátelé – moje rodina – mi kryjí záda. Přišli sem už odpoledne a zaujali pozice - aby mi pomohli, abych měla aspoň nějakou šanci. Zbytek byl už jen na mně – tak jako vždycky.
„Tak je to tady.“ Řekla tiše Mab svým hedvábným hlasem.
Možná kameny, které dřív tvořily zdi našeho domu, vycítily Mabiinu nepřátelskou magii, nebo možná tušily, že je zodpovědná za jejich pád, v každém případě teď byl jejich nespokojený šepot hlasitější a ostřejší. Rozběsněný zvuk mě přiměl k úsměvu, přesně vystihoval moje pocity.
„Tak je to tady,“ oplatila jsem Mab její uvítání.
Stály jsme tam a pozorovaly jedna druhou. Byla ode mě asi dvacet stop a Bria dalších dvacet za ní. Ne, Mab nemínila ani připustit možnost, že bych mohla svou sestru osvobodit a utéct s ní.
„Teď, když je ta chvíle konečně tady. Musím říct, že jsem na rozpacích co říct,“ promluvila poťouchlým, spokojeným hlasem Mab.
Nadzvedla jsem obočí. „Na tvém místě bych ještě nejásala nad snadným vítězstvím, nech si o tom povyprávět od Elektry LaFleur, jak to pak končí. Vlastně promiň, ona už ti nic neřekne, protože jsem ji zabila.“
V Mabiiných tmavých očích se roztančily plamínky. Jiskry, jako by do sebe tmu nasávaly, místo aby ji projasnily.
„Tvoje drzost se mi nelíbí, malá Genevieve. Zapomněla jsi snad, že mám v moci tvoji drahocennou sestřičku? Že už ji mám celý den? Jsem ráda, že se to takhle vyvinulo, měla jsem dost času si s ní pohrát. Nejzábavnější bylo zjistit, jak nahlas dokáže křičet, když ji trochu popálím. Až tě zabiju, myslím, že si trochu pohraju s tou její tvářičkou. Seškvařím kůži a palci jí vydloubnu oči. Nejspíš ji nechám naživu a budu si ji držet jako takového domácího mazlíčka. Nebude to zábava?“
Při jejích slovech se mě zmocnil vztek – nekonečný, chladný, temný vztek. Ať už se se mnou stane cokoliv, mojí sestře Mab znovu neublíží. Už ne.
Navenek jsem nic ze svých pocitů najevo nedalo a na Briu jsem se ani nepodívala. Kdybych to udělala a uviděla bych v jejích očích strach, nemusela bych se ovládnout a mohla bych udělat nějakou nepředloženost, což jsem si nemohla dovolit.
„Ach, ne, nezapomněla jsem, že máš Briu. Je to trochu smutné, nemyslíš? Že potřebuješ rukojmí, aby ses ke mně dostala. Nedá se nic dělat, už nejsi nejmladší, že, Mab?“
Ano, dráždila jsem ji, ale obě jsme dobře věděly, jak se tahle hra bude vyvíjet. Navzdory slibům, které mi dala, bylo jasné, že Mab odsud Briu živou odejít nenechá. Ne, pokud ji k tomu nepřinutím. Pokud ji k tomu nepřinutí Finn, Owen a zbytek mých přátel. Můj úkol byl mluvit, udržovat její pozornost a co nejvíc ji vydráždit. Každá další vteřina, po kterou jsem udržela její pozornost, zvyšovala šanci pro moje přátele, že se jim podaří nepozorovaně vyklouznout ze svých úkrytů. Zlikvidovat schované lovce odměn a nahradit je na jejich pozicích.
Abych získala drahocenný čas, musela jsem rozehrát velké divadlo. Takže místo abych dál hleděla na Mab, pomalu jsem se otáčela a pohledem si změřila všechny z půlkruhu kolem sebe. Očima jsem přejížděla z jedné tváře na druhou. Většina z nich mi pohled neohroženě oplatila. Koneckonců, neměla jsem tu co dočinění s bandou školáků. Byli to profesionálové, stejně drsní a nelítostní jako já. Někteří z nich ale pohled odvrátili a sklopili hlavy. Jejich neochota se na mě jen podívat, mi dávala naději, že se mým přátelům podaří jejich nesnadný úkol splnit.
„Dám vám všem šanci,“ řekla jsem. „Teď hned odejděte, a budete žít. Nebudu vás pronásledovat. Vím, jaká Mab je, vím, jak dokáže znepříjemnit život každému, kdo by se odvážil vzdorovat. Vím, že se neštítila hrozit vašim ženám a dětem. Pokud hned teď bez ohlížení odejdete, nic se vám nestane.“
Moje drsná slova se rozléhala přes dvorek, sutiny domu až do lesa vzadu. Odrážela se zesílená od rozházených kamenů, které rozeznaly v mém hlase živelnou sílu. Nechtěly vyjednávat, nechtěly nechat nikoho odejít. Ne, chtěly všechny zavalit a rozdrtit, zamačkat jejich kosti do země, dopřát všem stejný osud jaký potkal kdysi je. To stejné, co jsem já chtěla udělat Mab. Něco ve mně ale trvalo na tom, že musím všem ostatním dát aspoň šanci – což bylo víc, než Mab nebo oni udělali pro mě.
Nikdo samozřejmě nezareagoval. Všichni zůstali na svých místech s připravenými zbraněmi. Neměla jsem jim to za zlé. Koneckonců vypadalo to, že jsem to já, kdo se tady snaží sám sobě dodat ve sněhu a větru odvahu. Sama proti všem. Ovšem ne na dlouho.
Když bylo jasné, že mou nabídku nikdo nevyužije, Mab se rozpustile zasmála. „Ale prosím tě, snad opravdu nečekáš, že odsud odejdeš po svých, malá Genevieve, že ne?“
Pokaždé, když vyslovila moje jméno, moje skutečné jméno, se mi vzadu v hlavě ozval slabý hlásek, který se probouzel pokaždé, když jsem byla Mab nablízku a pořád dokola opakoval nepřítel, nepřítel, nepřítel…
Pokrčila jsem rameny. „Spíš to vypadá, že to ty nevěříš, že odsud odejdeš živá. Aspoň podle toho, kolik sis sebou přivedla lidí. Přiznej si to, Mab, máš ze mě strach. Vždycky jsi měla. Někdo hluboko uvnitř tušíš, že bych mohla být silnější než ty. Kvůli tomu jsi přece zabila mou matku a sestru. Proto chceš zabít mě i Briu. Protože jsi vyděšená z toho, co bychom ti mohly udělat. A když se to shrne, nejsi nic jiného než tyran a zatracený zbabělec.“
Mab se v očích rozhořel vztek jasněji než kdy před tím. Uhodila jsem svými slovy na citlivé místo, ale to by ona nikdy nepřiznala. Dokonce ani teď, na konci, když už bylo rozuzlení nadosah.
„Tvou matku jsem zabila, protože jsem chtěla.“ Zavrčela Mab. „Protože to byla rozmazlená, nafoukaná, arogantní děvka, která dostala všechno, co jsem kdy chtěla. Včetně tvého otce Tristana.“
Jednou jsem slyšela, jak Elliot Slatera říká, že Mab chtěla mého otce jen proto, aby jeho geny přešly na jejich dítě, které by spolu mohli mít, přestože neexistovala jistota, že by dítě podědilo jak její, tak jeho druh magie. Jenomže můj otec se zamiloval do mé matky a zvolil si ji. Tristana jsem si skoro nepamatovala, zemřel ještě když jsem byla malá, údajně při automobilové nehodě.
„Naše rodiny stály proti sobě léta, Genevieve. Byli jsme ve válce celá desetiletí,“ pokračovala Mab.
„A proč vlastně?“ zeptala jsem se s upřímnou zvědavostí.
Mab se usmála. „Moje rodina měla vždycky určité…představy o tom, jak by to mělo v Ashlandu fungovat. A ta tvoje byla vždycky proti, pokrytečtí svatoušci, co si mysleli, že jsou nejlepší. Živlové Ledu. Vždycky tak slabí. Ale já jsem byla dost silná na to, abych naše představy, naše plány, uskutečnila. Byla jsem dostatečně silná na to, abych zaujala své právoplatné místo jako hlava ashlandského podsvětí. Jenomže způsob, jakým jsem šla za svým cílem, se nelíbil tvojí slabé, bezpáteřní matce. Měla pocit, že je její povinnost mě zastavit, stejně jako se to povedlo o generaci dřív její matce, když zmařila plány té mé.“
„A jaký to byl způsob? Vraždy? Vydírání? Únosy? Nějak mě nenapadá, co za problém s tím Eira mohla mít.“ Dráždila jsem Mab.
Ta mávla rukou. „Prosím tě, Eiru naprosto nezajímalo, co dělám, stejně jako jsem se já nestarala o ni. Aspoň do té doby, než si u mě jeden z jejích přátel udělal hráčský dluh, který nedokázal splatit. Tak jsem ho zabila, jeho rodinu zamkla v domě a dům jsem spálila na popel.“
Ztuhla jsem. Owen. Mluvila o tom, jak zničila Owenovu rodinu. Moje matka znala jeho rodiče a kvůli nim se dostala do sporu s Mab. Přestože jsem si myslela, že už o minulosti vím všechno, zase se našlo něco, co mě dokázalo překvapit.
„Po tomhle incidentu mi Eira dokázala, že je daleko vynalézavější, než jsem si myslela. Pokaždé, když jsem chtěla udělat nějaký tah, díky kterému bych získala větší vliv, mi moje záměry překazila. Ale nakonec jsem se o ni postarala.“
Mabiiny oči ještě o něco víc ztmavly, takže jsem měla pocit, že se v myšlenkách vrací zpátky do minulosti a vzpomíná na střety s mou matkou. Napadlo mě, jestli ji taky stejně jako mě někdy budí noční můry plné útržků z minulosti. Ta chvíle ale rychle pominula a Mab na mě znovu upřela svůj pohled.
„A že bys byla silnější než já? Prosím tě,“ ušklíbla se. „Kdo to tvrdí?“
Narovnala jsem se. „Tak třeba Jo –Jo Deveraux. Celé roky mi tvrdí, že mám víc živelné síly, než kdy u koho viděla. Včetně tebe, Mab.“
Na tváři se jí na chvíli objevil nejistý výraz. Pár jejích mužů přešláplo z nohy na nohu. Zvuk jejich podrážek na štěrku se v absolutním tichu rozléhal nocí silněji než výstřely. Nevěděli, co si mají o výhružkách, které jsem adresovala jejich velitelce myslet – natož o tom, že mě okamžitě nezadupala do země.
Mab na mě hleděla s výrazem plným nenávisti. Uvažovala jsem o tom, jestli ji právě tak viděla i moje matka. Ty dvě vyrůstaly jako členky dvou znepřátelených rodin s odlišnými druhy magie. Viděla moje matka v jejích očích stejnou nenávist, když proti ní stanula? Viděla v jejích očích to zlo, které z ní dělalo nestvůru?
Mab luskla prsty. Napjala jsem se, připravená sáhnout po své magii Ledu a Kamene. Čekala jsem, že po mně mrští koulí živelného Ohně stejně jako v klubu. Místo toho se mi na hrudi objevila červená tečka, přesně ve výšce, kde jsem měla srdce.
Ale, ale, někdo tady měl po ruce ostřelovače. Že by Sydney, nebo někdo další z řad lovců odměn? Nijak zvlášť na tom nezáleželo. Byla jsem na podobnou situaci připravená. Vzala jsem si neprůstřelnou vestu vyztuženou magickým kovem, skrz kterou se k mému srdci žádná kulka nedostane.
„Jak můžeš vidět,“ zavrčela Mab, „poučila jsem se z předchozích chyb. Jak už jsi říkala, nepřišla jsem sama a teď je řada na tobě. Přišel čas zemřít a nadobro se klidit ze scény.“
Jen jsem se usmála. „Ty ze mě musíš mít pořádný strach, když na mě ani nezkusíš svou magii a rovnou se schováváš za svoje gorily. Spletla jsem se, nejsi žádný tyran, jsi jen malá zbabělá čubka.“
Mab vztekle přivřela oči, ale na můj slovní útok neodpověděla. „Sbohem, Genevieve.“

Znovu luskla prsty a zasněžené ticho rozčísl výstřel.

15 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad!!!👍👍👍

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc.. každá kapitola je napínavější

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekci !!!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem za kapitolu. Nemozem sa dockat akcie. VV

    OdpovědětVymazat
  5. Čím dál tím lepší, díky :)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za novou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...😘😉

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  10. Skvělý překlad. Musím říct, že tohle je momentálně jedna z mých neoblíbenějších sérií. Konečně něco, co mě chytilo jako Mercedes Thompson, Anita Blake, Kate Daniels... Nemůžu se dočkat pokračování :-)

    OdpovědětVymazat