úterý 18. července 2017

Jeho družka s křivkami - 2. kapitola


„Co se to sakra děje?“ zařval Clegg a svíral sedadlo před sebou, jak auto brzdilo.
Ozval se zvuk ničícího kovu a zadní dveře byly vytrženy z pantů.
Stál tam napůl vlk a napůl muž a byl obří. Miranda se na něj podívala. Slunce mu ozařovalo zezadu hlavu jako ohně pekelné a měl přes dva metry.


Byl to Creel? Nevěděla. Neviděla ho ve vlčí podobě už tak dlouho a napůl ještě napůl změněný bylo to těžké, ale musel to být on.
Ten z poloviny vlčí muž vypustil vzteklé zavytí, popadl Clegga a tahal ho z auta. Zvedl ho do vzduchu a hodil ho na stranu valu. Uslyšela dlouhé, protáhlé zaječení hrůzy a pak žuchnutí. Bylo nepravděpodobné, že by byl Clegg mrtvý, ale vzdálenost spolu s dopadem mu musela zlomit hodně kostí. Pár dní se bude hodně bolestivě léčit.
Ten měnič se natáhl dovnitř a vytáhl ji jako další ven, ztuhla. Vzpurně se mu podívala do očí.
Pokud se ji chystal zabít, byla s tím v pohodě. Změní se a on bude krvácet jako první. Nebyla silným vlkem, když se přeměnila, ale měla pár es v rukávu, o kterých nikdo nevěděl. V případě pohotovosti ji zachrání.
A radši by umřela, než aby ji vzala její smečka.
„Na co čekáš?“ zařvala jí babička do ucha. „Víš, kam ho kopnout!“
Než mohla Miranda i jen pohnout svalem, změnil se v Creela a stál tam nahý a oči mu hořely vztekem.
Byl nádherně vytesaný, ta široká hruď a mohutná stehna. Na ramenou, tváři a hřbetech rukou měl pořád ještě srst a uši špičaté.
„Říkal jsi, že není tvá družka!“ křikl Beauford, než submisivně svěsil hlavu.
„Už byla slíbena jednomu z nás! Bylo jí dvacet pět, a tak praví zákon smečky! Bratranec Terrence Joseph! Zaplatil cenu za nevěstu a všechno to kolem! Byl hysterický, sotva dával smysl. I když pořád stejně hloupý.
„Zrovna jsem si vzpomněl, že má pravdu,“ zavrčel Creel.
„Lhal jsem o tom, že nikdy neztratím paměť. Pokaždé odpadnu. Minulou noc jsem byl dost ožralý a musel jsem to zapomenout, ale teď se mi to všechno vrací. Řekl jsem jí, že si ji chci nárokovat a že je mou životní družkou.“
„Nemusíš svůj slib dodržet,“ řekl Beauford s prohnaným pohledem v očích.
„Nedal jsi jí nárokovací značku, takže ji pořád můžeš kopnout do toho jejího tlustého zadku. Nechceš být nijak spojen s touto šílenou mrchou, věř mi. Není ničím jiným než potížemi. Mluví s neviditelným přítelem a tak.“
Creel naklonil hlavu na stranu a Mirandě bylo jasné, že se Beaufordovi nebude líbit, co přijde dalšího. Beauford se přikrčil a vypustil vysoko položené zakňučení. Bylo zřejmé, že viděl, že udělal chybu.
„Co jsi zrovna řekl o mé životní družce?“ zeptal se Creel tichým, nebezpečným hlasem.
Nedal Beaufordovi šanci odpovědět. Rozmáchl se velkou pěstí tak rychle, že jeho paže byla jen rozmazaným pohybem a Beauford neměl čas ani uhnout. Ozval se bolestivý zvuk a všude se rozletěly zuby. Beaufordovi zabere minimálně měsíc dva, než se mu zuby obnoví.
„Její ret krvácí. Ublížil jsi mé družce?“ Creel se převyšoval nad Beaufordem a jeho oči zářily ledovou, děsivou modrou.
„Nevěděl šem, še byla Mijanda tvá šivotní djuška,“ zafňukal a šišlal kvůli chybějícím zubům.
 „Žekl jši, še ne. Dovolil jši nám ji vzít. Teď odejdeme a uš tě nebudeme obtěšovat.“
„Sakra, že ne,“ vyštěkl Creel, zvedl Beauforda a poslal ho přes sráz.
Stejně jako Clegg křičel celou cestu dolů, až se ozval mokré strašně znějící žuchnutí. Oba budou v hodně bolestech příštích pár dní. Vyléčí se, ale jejich měničské léčení jim neposkytne imunitu proti bolesti.
Terrence běžel zpět do auta a naskočil na sedadlo řidiče. Creel s Mirandou odešli v tichu, když auto zaječelo a rozjelo se v oblaku prachu pryč, nechal tak dva zraněné vlkodlaky na vlastní pěst.
Miranda si představovala, jak pomalu, bolestivě polezou nahoru kopcem a budou klopýtat do města, kde budou muset zůstat aspoň pár dní, než se vyléčí.
Dobře. Hlava a tělo jí pulzovaly bolestí od ran, které jí dávali.
Když došli ke Creelově chatě, Miranda na něj pohlédla a viděla, že měl špičaté uši a čelist se mu prodlužovala. Hustá srst mu pokrývala tělo.
„Jdu se proběhnout,“ zavrčel a složil se na všechny čtyři, jak se měnil ve vlka. Byl pokryt hustou, chundelatou srstí, sklonil hlavu a vyrazil, zmizel mezi stromy.
Podívala se do mražáku a našla několik sáčků zmrzlého hrášku. Jeden vytáhla a přitiskla si ho na bolavé místo na hlavě.
Vešla do obýváku se sáčkem hráčku přitisknutým k hlavě, seděla na gauči a čekala, až se Creel vrátí. A čekala. A čekala.
Nakonec dostala hlad a udělala si snídani, i když teď spíš už byl čas oběda.
Poté, co pojedla, chodila po domě, pokoušela se nepřekročit tu tenkou hranici zvědavosti a být příliš troufalá. Měl tu několik olejomaleb přírody a hlavu jelena na stěně. Krb byl z kamene a prázdný. Nikde neviděla žádnou fotku rodiny.
Bylo to jednopokojové místo s otevřeným prostorem rozděleným, do velkého obýváku s kamenným krbem, malou kuchyni a jídelnou.
Bylo poledne. Vrátí se vůbec?
Miranda začala nakonec uklízet kuchyň, dala všechny prázdné lahve do koše na odpadky a umyla talíře. Pak udělala hovězí dušené a dala ho vařit.
„Tohle místo je trochu malé,“ řekl zpoza ní babička.
Miranda povyskočila a vyjekla. „Přestaň se ke mně přikrádat,“ řekla.
Babi Edith ji ignorovala jako obvykle.
„Samozřejmě, že jsem nevěděla, jestli je pro tebe dost dobrý. Konec konců je šílený,“ přemítala babička. Pořád byla průhledná. Bude jí trvat několik dní, než nabere sílu; dělat cokoli ve fyzické rovině pro ni byla velká námaha.
„Haló,“ řekla Miranda. „Ty máš co říkat.“
„Co tím chceš říct?“ zeptala se jí babička.
„No, jsi halucinace, která nazývá vlkodlaka šíleným.
„Nejsem halucinace, jsem duch,“ řekla jí rozhořčeně babička. „To je velký rozdíl.“
„Ať tak či tak, nejsem ta, kdo je tu šílená,“ řekla Miranda. Začala mluvit s duchy, když jí bylo deset. Většinou s babi Edith, když se jednoho dne ukázala, když se jí ostatní mláďata posmívala a vystrašila ji duchařským sténáním.
Jak šel čas, zjistila Miranda, že pokud jí babi Edith představila jiným duchům, mohla je taky vidět a mluvit s nimi.
Babička se jí vysmála.
„No, samozřejmě, že jsi šílená. Já jsem pořád stejně skutečná jako vždycky.“
„Doufám, že je to pravda,“ řekl Miranda. Její babička byla tou jedinou blízkou rodinou, co měla.
„Takže si tě nárokoval.“ Rozhlédla se babička. „Dům je solidní, ale ne velký. Neřekla jsi mi, proč jsi sem ráno přišla. Co sis myslela?“
„To je osobní. Ale to je jedno, poslouchej, až se vrátí, protože mluvil o nárokování si mě, měla bys nejspíš odejít v případě, že, ehm…“
„Si tě bude nárokovat?“ řekla babička a vypadala pobaveně.
Miranda zrudla.
„Měla bys ho nechat, ať si počká,“ radila jí babička.
„Za mých dnů by žádná vlčíce, která by nebyla respektovaná, nesouhlasila, že dovolí vlku, aby si ji nárokoval, než si s ní zahrál divokou hru aspoň třikrát. A myslím tím obrovskou hru mimochodem. Žádní zajíci ani veverky. Buď je to hřebec, nebo nejsou žádné techtle mechtle. Jo, tak jsme to dělávali. Přinuť ho, ať si to odpracuje.“
„Za tvých dnů jste vytesávali slova do kamene ve škole,“ zamumlala Miranda.
„Co jsi říkala, slečinko?“ zahučela babička a pleskla ji po hlavě duchovskou rukou. Ruka jí proletěla Mirandinou hlavou a Miranda vypustila zaječení bolesti. Babička zbledla.
„Ach, můj Bože, zapomněla jsem, že tě ti kokoti zbili,“ řekla. „Jsi v pořádku?“
Miranda vzhlédla a zazubila se. „Nic jsme necítila,“ řekla.
„Ale pokud bys nabrala fyzickou formu, opravdu bych se bála.“
Babička na ni zírala se zúženýma očima a rukama v bok.
„Za to tě dostanu,“ vyhrožovala. „Možná nejsem schopná se tě dotknout, ale najdu způsob. Pomsta bude sladká.“
Miranda se podívala ke dveřím. Slyšela, jak Creel míří jejím směrem.
„Babi, opravdu musíš jít,“ řekla Miranda. „Běž na hřbitov a zaflirtuj si s nějakými mrtvými chlápky. Milují tvou sprostou pusu.“
Nebála se, že by ji babička znovu nenašla. Od té doby, co ji Miranda poprvé spatřila, ji byla babička vždycky schopná najít, ať už byla kdekoli.
„Fajn, chápu. Ale opravdu by si měl na to počkat. Nejdřív ho trochu poznej, než budete dělat to pářící spojení,“ řekla babička.
„Ach, ale já ho znám,“ řekla Miranda tiše. „Jen on nezná mě.“
Babička se na ni zmateně podívala, pak mizela, až zmizela úplně. A Creel vešel dveřmi.
Byl celý nahý a perfektní jako socha. Každý sval vypadal, jako by byl vytesán umělcem. Michelangelo by zaplakal při pohledu na něj. Jizva na levé tváři a na hrudi vůbec nesnižovala jeho krásu.
„Slyšel jsem tě s někým mluvit,“ řekl a rozhlížel se.
Zatracené zesílené měničí poslouchání. Miranda ho neměla, protože nebyla plně měničem.
„Ráda si sama se sebou vykládám,“ řekla.
„Ale pokud tě to obtěžuje, pak už to dělat nebudu.“ Půjde ven promluvit si s babičkou. Vůbec by nepřestala mluvit s babi Edith. Kvůli nikomu. Dokonce ani Creelovi.
„Dělej si, jak chceš,“ řekl Creel, naklonil se nad sporák a začichal. „Večeře skvěle voní.“
Miranda pocítila nervozitu. Creel na ni měl takový efekt. Vždycky měl, i když to nevěděl.
„Jsem dobrá kuchařka,“ řekla. „Dokážu cokoli, co máš rád.“
Creel se na ni podivně podíval a pak na hovězí dušené, které dělala v hrnci. Popadl lžičku a posadil se ke stolu.
„Takže, jo, jmenuju se Miranda,“ dodala. „Nevím, jestli si mé jméno pamatuješ z rána.“
Neodpověděl.
Posadila se na gauč a sledovala ho jíst. Snědl většinu jídla, pak se ohlédl a zjistil, že se na něj pořád dívá.
„Co?“ zabručel.
„Takže kdy, ehm, si myslíš, ehm, že uděláme to nárokování?“ Hlas z ní vyšel v nervózním zapištění.
No, to bylo super sexy, Mirando.
Zíral na ni, jako kdyby byla šílená. No, šílenější.
„Jaké nárokování?“
Byla si jistá, že měla tvář v jednom ohni ze ztrapnění.
„Víš, řekl jsi jim, že sis mě nárokoval jako životní družku. Takže to by zahrnovalo… ty víš. A nechal bys na mě značku a já na tobě. Kde by ji mohl každý vidět.“
„Ano, Mirando, vím, jak nárokování funguje,“ řekl.
„Ale řekl jsem to jen proto, aby tě nechali a odešli.“
„Ach, jasně, samozřejmě,“ řekla. Cítila horké slzy ponížení, jak ji pálí v očích, a čekala, až se jí vysměje, že si vůbec něco takového myslela.
 „Zřejmě o mě nemáš zájem,“ zamumlala.
Zíral na ni. „Neřekl jsem, že o tebe nemám zájem,“ řekl.
„Pokud mluvíš o sexu, to myslím. I když jsi šílená a mluvíš sama se sebou, pořád jsi žhavá.“
Zvedla obočí. „Jen jsem zvědavá, myslíš si, že to byl kompliment?“
Creel si odfrkl. „To je jen další důkaz toho, proč ti dělám tu největší laskavost na světě, když si tě nenárokuju. Nedělám vztahy. Netrávím čas s lidmi. Máš na víc. A upřímně, je jen záležitostí času, než mě někdo odstřelí.“
Z té myšlenky ji zabolelo u srdce. Cítila, jak z něj praská rozzlobená energie, a skutečnost, že tu žil sám bez družky a Omegy, říkala, že se ani nesnažil dostat zvíře pod kontrolu. Proč takto žil? Co se stalo s jeho smečkou? A před lety slyšela zvěsti, že byl zasnoubený. Co se stalo?
„Aha,“ řekla tiše. „Ale teď tady s tebou zůstanu, že jo?“
„Ne,“ řekl a zavrtěl odmítavě hlavou. „Promiň, s tím ti nepomůžu. Jsem samotář. Žiju sám. To dělají samotáři.“
Stoupla si a přešla ke dveřím, hlava jí pulzovala a srdce bolelo.
„Chápu,“ řekla strnule.
„No, nemusíš odejít hnedka. Bude brzo tma,“ řekl. „Můžeš spát na gauči a zítra tě svezu kamkoli budeš chtít.“
„Ne, to je dobré.“
„Hej, proč sis vybrala mě, abys mohla říct, že jsi spářená?“ zvolal, když vyšla na přední schody.
„A jak jsi věděla o tom znaménku?“
Šla dál.
***
Creel ji sledoval odcházet. Viděl, že zranil její pocity, a z toho ho bolelo na hrudi, což bylo neobvyklé. Normálně mu bylo jedno, jak na něj lidé reagovali.
Samozřejmě, že bylo nejlepší, když ji odradil od toho, aby tu zůstala. Stejně o něj neměla opravdu zájem – jen hledala někoho, kdo ji ochrání. Měla by opustit teritorium, pomyslel si. Nechtěl ji vidět zraněnou, a pokud nepatřila ke smečce, bude zranitelná.
Slunce zapadalo za horizont a horský vzduch se začínal ochlazovat. V dálce uslyšel zavytí.
Čím dál šla, tím víc ho to bolelo.
No, mohl se aspoň ujistit, že se dostane bezpečně do… ať už šla kamkoli. Po tom bude sama za sebe.
Jak ji sledoval, zastavila se a sundala si oblečení, pocítil hlubokou bolest v srdci, toužil být s ní. Změnila se ve vlka, zvedla oblečení do tlamy a běžela. Její vlk byl malý s hedvábně bílou srstí, chtěl jí projet prsty.
Rychle si sundal vlastní oblečení, změnil se ve vlka a následoval ji. Zamířili na sever k Rural Route 10, až doběhli k hlavní silnici, která se táhla celám teritoriem.
Viděl ji, jak vešla do malé budovy s ručně malovanou cedulí vpředu, která říkala „Mirandino cukroví.“ Bylo to míli a půl od jeho chaty.
Cukrárna byla budova pobitá prkny podélně. Už byla sešlá od přírody, ale Miranda měla v plánu nasadit kolem květiny. Ty ale s chudou půdou bojovaly. Pohled mu nabídl další záblesk barev.
Skrz okna viděl police plné svíček, které se zužovaly od spodu, velké žluté pilíře a keramické hrnce plné zeleného, modrého, fialového a růžového vosku.
Odolal pokušení přijít blíž a nakouknout dovnitř. Poslední věc, co potřeboval, bylo, aby ho Miranda přichytila při tom, jak se za ní krade jako nějaký láskou poblázněný debil.
Ne, že by to dělal. Vůbec. Byl Alfa Primem – měl právo zkontrolovat, co se na jeho teritoriu dělo.
Touto cestou měsíce vůbec nešel. Naposledy co tu byl, byla budova obsazena násilnickým medvědím měničem jménem Harold, který udělal tu chybu, že před Creelem udeřil svou družku.
Harold zemřel o šedesát vteřin později a žena sebrala mláďata a zamířila ke klanu do Stoney Creeku v severní části teritoria a nechala tak budovu prázdnou.
Pokud sem Miranda opravdu na večer mířila, byla dobrá šance, že tu jak žila, tak i pracovala.
Byli v centru jižního území. Nebylo ani z daleka tak rozvinuté jako východní teritorium, které mělo teď dřevozpracující a stavební průmysl a domy pro pracanty.
Domy na jižním území byly náhodně rozmístěné. Mirandin malý obchod byl čtvrt míle od místa, kde se všichni z teritoria shromažďovali. Byl tam bar zvaný Rotgut a pestrá sbírka budov. Jedna z nich sloužila jako holičství a další jako obchod s potravinami.
Creel měl náhle pocit, že pro něj bylo špatné, když věděl, kde bydlí. To táhnutí ji vidět znovu – cítit ji, dotýkat se jí – bylo bolestivě silné.
Creel, který se ničeho nebál – ani smrti, zranění nebo bolesti – se otočil a běžel tak rychle, jak ho nohy nesly.


29 komentářů:

  1. To držanie sa ďalej asi Creelovi asi dlho nevdrží ☺
    Dakujem za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie ☺

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělou kapitolu ❤

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad a už som zvedavá na pokračovanie 😉😉😉

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji. HankaP

    OdpovědětVymazat
  5. Veľmi pekne ďakujem za preklad a korekciu

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za novou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji. Těším se na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji moc za další kapitolu 😊

    OdpovědětVymazat
  9. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji a těším se na pokračování. 😃

    OdpovědětVymazat
  11. Nooo uvidíme dokedy bude pred ňou utekať, ďakujem skvelé 😄

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  13. Ahoj holky,moc díky za další supr počteníčko už se těším na novou kapitolu Mirka

    OdpovědětVymazat
  14. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...😘😉

    OdpovědětVymazat
  15. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat