pondělí 26. června 2017

Svedena Santou - 1. kapitola


Ahojky, vím, že tu padlo, že je moc horko na tuto knížku, ale abych pravdu řekla, nerada přeskakuju v sérii sem a tam. Proto ji tady i v těch skoro čtyřicítkách zveřejním.
Třeba vás čtení o sněhu trochu zchladí, i když u některých scén tomu bude přesně naopak :D
No, pusťte se do čtení...
Tereza


Jednou, jen jednou by bylo super, kdyby šlo všechno dobře. Candy si povzdechla a dala hlavu do dlaní, zavřela oči přes kravinama na stole. Byla v prdeli, totálně a naprosto. Nerozdávejte propustky, nesbírejte dvě stě dolarů… něco takového.
„Kurva.“
Opřela se v židli, vrazila prsty do vlasů a pohlédla na papíry na stole. Plnily ho účtenky, skoro zakrývaly zprávy o kriminalitách v mé čisté složce. Její srdce dopadlo na dno.
Po měsících plánování vánoční oslavy, měsících očekávání dětí, které přijdou do Chapel Centre, a nějaký debil to zničil. Jedno vloupání, jeden vandalismus a všechny plány jsou k ničemu.
Chapel bylo jediným komunitním centrem svého druhu, hluboko v srdci nejvíc deprimující oblasti města. Děti okolo byly rády, když měli jedno dobré jídlo za den, a Vánoce… no, jasná vánoční světýlka v nákupácích a v televizi byly mimo dosah rodičů.
Rodiče sráželo snižování pracovních míst a zvyšování nájemného, pod očima měli stíny a byli unavení, když se pokoušeli vysvětlovat dětem, proč už Santovi došli všechny dárky, které chtěly.
Věděla, že se snažili, ale měli jen omezené množství peněz, a věděla, že ve většině domácností spíš utíkaly, než přibývaly.
I když dětem na tom nezáleželo. Dětem byly finance jedno; viděly jen stromeček a dárky. A přesně kvůli tomu organizovala velkou vánoční party v Chapelu poslední tři roky. Na Štědrý den se tu konaly hry a zpívaly se koledy, než každé dítě a rodiči dostali teplé jídlo.
Děti věděly, jak to chodilo: po večeři se zazpívaly venku koledy a jejich speciální host přijel. Candy milovala jejich tváře při prvním uslyšení kroků… to očekávání a radost, když přišel do výhledu červený oblek a velký bílý plnovous.
V té chvíli zaznělo poprvé ‚ho, ho, ho‘ v chodbě, aspoň čtyři děti vyjekly a jedno začalo brečet. Všechny se seřadily a na konci večera si každé dítě promluvilo se Santou a odešlo s krásně zabaleným dárkem.
Každý Štědrý den poslední tři roky. I když ne tento. Kvůli nějakému debilovi bude muset být oslava zrušená. Bojovala se slzami při pomyšlení na všechno to zklamání dětí, štípla se do kořene nosu, když znovu zavřela oči. Nějak to musela napravit.
Candice, kdy se přestaneš zabývat tímhle tvým malým projektem a přijdeš domů?
Zvonil jí v hlavě hlas jejího otce s výsměšným tónem.
S tvou matkou bychom tě rádi seznámili s Robertem, je ve firmě nový. Přijď, je to velmi hezký milý muž. Přesně tvůj typ.
Vrtíc hlavou otevřela oči. Přesně její typ. Jo, správně. Její otec neměl ani ponětí o tom, kdo byl jejím typem. Sebastian Kane, viděl jen to, co chtěl, a v rodině Kaneových jen na tom záleželo. Všichni se bez otázek podřídili otce. Kromě ní.
Přehlcená jeho arogantními manýry se Candy odstěhovala, jakmile přišla k dědictví po babičce a našla si svůj domov. Pak začala využívat peníze: zrenovovala chátrající starou kapli a změnila ji v komunitní centrum. Mámy a batolata, kluby pro domácí úkoly, dobročinnosti… všechno, na co jste si dokázali pomyslet. A každý rok, kdy dělali vánoční oslavu, se bankovní účet rozšiřoval a plánovalo se, jak nejlíp využít ty peníze.
Přitáhla si k sobě harmonogram oprav. Všechna námaha byla zničena jedním náhodným sobeckým činem. Jakmile bude všechno opraveno, peníze budou fuč. Nic. Nemohla krmit lidi čerstvým vzduchem ani sliby. Budou muset oslavu zrušit.
S povzdechem zvedla mobil, odhodlala se všem zavolat a říct dodavatelům, že nemohla zaplatit účty, pak zařídila dělníky, aby dali místo do pucu.
O hodinu později položila mobil s trochou víry obnovenou v lidstvo. Jakmile slyšeli, co se stalo, nabídla většina dodavatelů produkty zdarma nebo jiné, které tolik nestály.
Řada částek se vedle mobilu snižovala. Mohla to prostě zaplatit z vlastní kapsy, dokud nepřijdou peníze příští rok z pojišťovny.
Jen tu byl ten problém se Santou, protože ten chlap z agentury – ‚Opravdový Claus přidá vašim Vánocům na magii‘ – s ní vymetl, žádné peníze, žádný Santa. Dokonce jí odmítl vrátit zálohu. Debil. Zvedla se na nohy, popadla kabát a zamířila ke dveřím. To byl problém na zítra. Dnes už udělala dost.
„Ty jsi kurva šťastný bastard, Stone. Víš to?“ řekl Rhod Claus, když žena v rudém, družka jeho nejlepšího přítele, odešla se sexy pohupováním v bocích a mířila zpět dovnitř.
„Jasně že to nevím.“ Stone se opřel o zeď vedle něj, když stáli před logem nové APPO kanceláře, smáli se a kroužili pitím v lahvích.
Byla to sbližovací vánoční party firmy a všichni agenti měli příkazem přijít. I když Stone nesnášel oslavy a Rhod naprosto nesnášel Vánoce.
Navzdory skutečnosti, že jeho příjmení bylo Claus.
Kvůli tomu, že jeho příjmení bylo Claus.
Narozen a odchován na severním póle ve slavném Clausovském klanu, nebyl jedním z pomocníčků Santy. Ach to ne. Byl z hlavní linie Clausů, což znamenalo, že když udeřilo dvacátého čtvrtého, nabral několik desítek kil, pět desetiletí a plnovous jako zimou pokryté křoví, aby doručoval dárky nevděčným zasoplencům, rozmazleným malým spratkům.
A ani za ním nechoďte s těmi zasranými soby.
Temperamentní osiny v zadku, mysleli si, že bylo vtipné zatáhnout za pohotovostní brzdu a shodit ho ze střechy. Naposledy, co to provedli, těsně předtím než se otočil zády k červenému obleku, jim vyhrožoval, že je změní v koberečky. Trvalo měsíce, než mu modřiny ve tvaru kopyt zmizely ze zadku.
„Život je skvěěěělýýý.“ Stone se opřel o stěnu a upil z flašky, pak se ve svém tlustém kožichu zachvěl a nevěřícně si Rhoda prohlížel.
„Nemůžu uvěřit tomu, že jsi tu jen v košili. Tvoje krev musí být proti mrznoucí.“
Rhod vyhýbavě pokrčil rameny. Jejich šéfka, Iliona, věděla, kým byl. Znala tu tisícovku elfů, kteří zůstali na severním pólu a nazývali se ‚Clausovi.‘ Ale nikdo jiný to nevěděl, ani Stone. Prostě si mysleli, že byl zimní elf.
„Jo, něco takov –“
Výkřik proťal ticho, prořízl se tmou a uličkou, ve které stáli. Byla to žena, nedaleko a vyděšená. Oba muži bezmyšlenkovitě jednali, rozběhli se za hlukem. Ulička je vedla dál od hlavní silnice do srdce sousedství.
„Kterým směrem?“ Ptal se Rhod, když výkřik utichl. Srdce mu bušilo, adrenalin se mu hnal žilami při pomyšlení na ženu v nebezpečí. Jasně, byla Santou na houby. Ale měřil přes sto osmdesát centimetrů a byl stavěný jako záložník, byl z něj kurva dobrý bodyguard.
Stone zvedl hlavu, nozdry mu zaplály, když otočil hlavu na jednu a na druhou stranu.
Beze slova se rozběhl do jedné ze zúžených ulic mezi budovami. Rhod se ho neptal. Jako vlkodlak byl Stoneův čich nesrovnatelný.
Jeho přirozenost s Rhodovou špatnou náladou a ninja schopnostmi zajišťovalo, že byli sakra dobrý tým.
Vletěl do ulice zlomek vteřiny za svým partnerem, kde našel vlka rovnat se se třemi tyranskými kluky.
Žena se kryla v rohu za nimi. Nálada mu vzplanula z doutnající v inferno během bouchnutí srdce. Nesnášel nic víc než násilníka, pokud nebyli tři.
„Není tu nic k vidění, navrhuju vám chlapi odejít. Než si ublížíte,“ zavrčel jeden z tyranů.
„Než si ublížíme?“ Rhod zvedl obočí. Uvědomil si, že pořád drží lahev v ruce, zvedl ji a dopil, co v ní zbylo. Nepotřeboval plýtvat dobrým alkoholem. Stejně se nemohl opít. Pokud nepocházel se severního pólu, neměl na něj žádný efekt.
„Jo, ty a tvůj hezký přítel. Ha… přítel, chápeš?“ Chlap uprostřed, zřejmě vůdce, se zasmál vlastnímu vtipu, když ukázal na Stonea. Rhodovo obočí se zvedlo až k vlasům. Vsadil by se, že je to poprvé, co Stonea někdo nazval jako hezkého.
Chlap udělal krok dopředu a rychlým pohybem paže si shodil do dlaně nůž. Byla to zle vypadající věcička, která se leskla ve světle dveří za Stonem.
„Navrhuju, abyste se ztratili, nebo vás dobře převálcujeme.“
„Převálcujete?“ zeptal se Rhod, cítil, jak mu tvář tvrdne, vedle něj se Stone zhluboka nadechl a pak zavrtěl hlavou.
„Jen lidé. Nic speciálního.“
„A co jsi ty, kurva hluchý? Jo, převálcujeme vás. Nic zvláštního.“
Rhod a Stone se pohnuli dřív, než se mohlo trio nadechnout. Stone vyskočil, všechno předstírání lidskosti bylo pryč, když se odrazil od protější stěny, zatímco Rhod přetočil lahev a praštil spodní hranou o popelnici, než na ně šel z druhé strany. Zvyklý jednat se spodinou paranormálního světa se oba muži pohybovali rychle a špinavě.
Ulička explodovala chaotickou bouří pěstí, nohou a drápů, když ti dva ty tři lidi od sebe oddělili.
Během třiceti sekund byl konec boje, jejich protivníci byli ve sténajícím klubku nohou, když se velitel s nevymáchanou hubou přiblížil a z blízka se podíval na okraj Rhodovy lahve. Člověk zbledl, zasténání naplněné bolestí mu uniklo ze rtů, když měl pohled připoutaný k ostrému sklu.
V napůl lidské podobě se Stone přikrčil na druhé straně, u krvácejí, sténající kupce těl. Zavrčel, zvířecí zvuk byl naplněný čistým varováním.
„Znovu, co bylo s tím, že nás převálcujete?“ zavrčel Rhod, přiblížil k němu lahev blíž, i když neměl v úmyslu jí tomu lidskému kreténovi ublížit.
Vůdce zakňučel a ostrý pach moči naplnil už páchnoucí vzduch uličky.
„Ach, proboha…“ Rhod rychle uskočil. Poslední věc, kterou potřeboval, bylo mít pochcané nové kalhoty. Moč a zvratky nikdy nešly dobře dolů. Nezáleželo na tom, kolikrát je čistil, pořád cítil ten zatracený smrad.
Než mohl cokoli říct, zachytil Rhodovu pozornost další zvuk. Prudce otočil hlavou a zaměřil se na tělo ženy v rohu. Už se nezakrývala, jen se opírala o stěnu a sledovala je rozšířenýma očima.
Čas se zastavil, svět kolem zmizel, když vstřebával perfektnost její tváře. Srdcovitá s exoticky šikmýma šedýma očima, knoflíčkový nos a rty stvořené k hříchu, byla absolutně nádherná. Srdce se mu v hrudi zatřepotalo, když se mu tělo okamžitě probralo k životu, penis mu ztvrdl a ztěžkl v kalhotách. Pak spatřil krev na spánku, rozostřený pohled a cítil se jako naprostý kokot. Toužil po zraněné ženě. Jak hluboko mohl klesnout?
„Vypořádej se s nimi,“ přikázal Stoneovi, který se už z většiny vrátil do lidské podoby a s mobilem v ruce vytáčel zálohu.
„Jdu na to.“ Odpověděl Stone rázně. Těžkou botou stoupl doprostřed hrudi vůdce tyranů a s žuchnutím ho svalil na záda, když se pokusil stoupnout.
„Ach, to ne, lež a uvolni se. Trvám na tom… Aha, to je Mandy? Mandy, řekni Ilioně, že tu máme takovou situaci v uličce za Dmitriovou budovou… ať sem pošle Cala a Grana. Jo, několik místních se rozhodlo, že by byl dobrý nápad napadnout ženu. Jo… zrovna ji kontrolujeme, ale možná budeme potřebovat auto, aby ji vzalo na pohotovost.“
Rhod prošel kolem svého statného partnera a blížil se k ženě v rohu jako k vyděšenému zvířeti, s rukama nataženýma, aby věděla, že jí neublíží.
„Ahoj.“ Držel hlas tichý, když se před ní přikrčil, využíval tělo, aby ji odřízlo od výhledu na zbytek uličky se Stonem, který se ještě docela nepřeměnil v člověka. Nechtěl ji vyděsit ještě víc.
Projel s ním znovu vztek, když se pokusila podívat kolem něj na své útočníky. Bylo jasné, co s ní chtěli udělat. Krásky tímto delikátním způsobem mužští predátoři preferovali, byla to pěkná kost skoro stejně velká jako dítě. Tento dojem byl posílen velkým kabátem, do kterého se choulila s pažemi překříženými.
„Neublížím ti. Jmenuju se Rhod. Jak se jmenuješ ty, srdíčko? A kde tě to bolí?“
Při zvuku jeho hlasu k němu vzhlédla, zaklonila hlavu a zamračila se. Pro sebe si zaklel, když bylo zřejmé, že má problém zaostřit.
„Candy… ehm, Candice Kane. Jen hlava. Myslím, že jsem se do ní praštila.“ Hlas měla tichý, sotva ho nejdřív slyšel, ale rychle nabíral na síle, když se pokoušela posadit. Jemně jí dal ruku na rameno, aby ji udržel, kde byla. Pak mu došlo její jméno.
„Jmenuješ se Candy Kane?“ vyhrkl, pozornost dělil mezi okouzlující bouřkově šedé oči a pořád krvácející spánek. Naštěstí to nebylo nic vážného. Vypadalo to, že byla natlačená na zeď, ale rozostřené zorničky ho trochu znepokojovaly.
„Jo… Candy Kane. Řekla bych, že měli rodiče smysl pro humor, ale věř mi, ne.“ Zasmála se, ten znělý zvuk mu dělal s tělem něco, co by mělo být ilegální. Zachmuřeně si připomenul, že byla zraněná a on si ji prohlížel. Nebyla žhavé rande, které si bral domů na večer žhavého sexu.
Rty se mu zkroutily, když jí naklonil bradu. Koho by to napadlo? Claus, který narazí na dívku jménem Candy Kane… Odolával nutkání rozhlédnout se, jestli neuvidí některou ze sudiček na odstřel.
Nenechal by jim to projít jen tak, když by se pokusily o něco vtipného, hlavně ne tak blízko Vánoc. Ty mrchy se hrozně rády do všeho míchaly.
„Fajn, Candy. Kolik prstů ukazuju?“ zeptal se, hladil ji palcem po modřině v koutku rtů a ztratil se v pocitu sametové kůže.
Když neodpověděla, podíval se na ni a zjistil, že ho pobaveně pozoruje.
„Ehm… Rhode?“
„Co?“
„Neukazuješ žádné prsty.“

26 komentářů:

  1. Skvělý začátek :-D. Díky moc. HankaP

    OdpovědětVymazat
  2. Dík za super preklad, tak prvé stretnutie za dramatických okolností majú za sebou a už sa neviem dočkať pokračovania 😉😉😉

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad a pokračování.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji. Jsem ráda, že nepřeskakuješ díly. Za sebe mohu říci, že v těchto vedrech jsem vděčná i za představu Santy.

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem pekne za začiatok zaujímavého príbehu, aspoň niečo chladné v týchto horúčavách

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za úžasný začiatok 👍😍 A super , že ❄️🎄

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za skvělý překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Dakujem za skvelú kapitolu a teším sa na pokračovanie ☺

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  10. Veľmi pekne ďakujem za prvú kapitolu ♥

    OdpovědětVymazat
  11. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...:-);-)

    OdpovědětVymazat
  12. Moc děkuji a jsem ráda,že budou díly pěkně popořádku. 😃

    OdpovědětVymazat