sobota 20. srpna 2016

Vládce bouří - 8. kapitola 1/2


Mimo pokažené světlo na stropě, které tiše bzučelo, bylo v chodbě naprosté ticho.
Na okamžik to vypadalo, jakoby se svět zastavil. Niniane se přitulila tváří k Tiagově široké, teplé hrudi, soustředila se na rytmus jeho srdce a cítila, jak se mu žebra při každém nádechu roztahují.

Poté ji pustil, vytáhl meč a jednu ze svých pistolí, a když se otočil, vytáhl i druhou pistoli. Tu jí podal. Telepaticky rozkázal: Zůstaň za mnou!
A dopustit, aby ho před jejíma očima provrtali kulkama?
V žádném případě!, prskla na něj.
Vyskočila z jeho zákrytu a postavila se vedle něj. Za to se jí dostalo zuřivého zavrčení.
Ve vzduchu se vznášel prach z omítky, což dodávalo scenérii mlhavou, zasněnou atmosféru. Rhoswen stála bez hnutí uprostřed chodby. Upír, který Tiaga napadl jako první, zamrzl v pohybu, když se chystal prolézt nazpátek dírou, kterou zanechal ve zdi. Další upír ležel s černě ožehlou kůží na prsou na zemi. Třetí upír se ještě ze schodiště nevrátil. Na chodbě stálo osm lidí a každý z nich byl na svém místě spoután Carlinginou magickou energií.
Pět střelných zbraní bylo ještě stále namířeno na místo, kde Tiago ještě před pár vteřinami stál. Hřbetem ruky lehce do Niniane šťouchl, a poté se oba začali pohybovat bokem, až stáli pár kroků víc nalevo.
Carling na druhém konci chodby jejich přesun plíživým pohybem kopírovala. Elegantní, barbarská žena s bosýma nohama a kostýmku od Chanela. Pozorovala Tiaga zpod přimhouřených očí.  Vypadala zaujatě. Vztek a krutost, které ještě před chvíli křivily její tvář, beze stopy zmizely. Navíc přitom vypadala, jak si Niniane naštvaně přiznala, ještě úchvatněji.
„Obětoval by ses pro ni,“ řekla Carling. „Zajímavé.“
Niniane protočila oči. Carling byla prostě divná. Vzdala to, než aby zjišťovala, jak ta stará upírka funguje. Místo toho si se starostí v očích prohlížela Tiaga.
Škrábance v obličeji už se mu hojily. Změny způsobené částečnou proměnou ustupovaly. Jeho kosti nabyly obvyklých rozměrů a děsivé žhavé plápolání v očích bledlo. Ale v hlubinách jeho černých očí stále ještě křižovaly blesky, svaly na pažích měl napnuté a jeho magická energie byla v pohotovosti připravená bojovat.
Na rozdíl od Carling se tvářil, jakože se ho nic netýká. V Ninianině hlavě se ozval jeho hlas: Chci, abys šla ke schodišti. Jdi hned, dokud jsou její lidi zmražení.
Pomalu, zhluboka se nadechla a vrhla nedůvěřivý pohled na obrovskou zbraň, kterou vytáhla z pouzdra na jeho rameni. Byl to Magnum Desert Eagle s kalibrem 50. Perfektně mu pasovala do ruky. V jejích podstatně menších prstech vypadala jako ruční kanón, což nebylo tak daleko od pravdy. Už z takové zbraně střílela a pokaždé ji to odhodilo takovým způsobem, až padla na zadek. Našla pojistku a zbraň odjistila.
„Ten chaos jste způsobila vy. Co uděláte, abyste ho uklidila?“ zeptala se Carling.
„Och, co?“ Carling zvedla obočí, otočila hlavu a řekla: „Rhoswen, postarej se o to, aby ty pistole nevystřelily!“
Blonďatá upírka se dala do pohybu, jako by nikdy zamrzlá nebyla. Proběhla chodbou a každému člověku odebrala zbraň, odstranila zásobníky a položila je na zem.
Niniane ani na okamžik nespustila Tiaga z očí. Když sklonil hlavu a vrhl na ni pohled, který ji měl popohnat, už byla ozbrojená.
Vycenil na ni zuby. Položila mu ruku na předloktí a ucítila napětí v celém jeho těle. Byl neuvěřitelný. Jeho celkové vzezření bylo děsivé samo o sobě. Jen silou vůle ovládal magickou energii ve svém nitru. Slyšela o tom, že dokáže vyvolávat blesky, ale nikdy si neuvědomovala, že ty blesky nosí v sobě. Měla pocit, že na okamžik zahlédla obrovskou, neznámou krajinu, která byla ukrytá hluboko v jeho nitru.
Ve tváři vyzařující nebezpečí vzplály syrové emoce a srdce jí začalo tát.
Je mi to líto. Vím, že je to těžké, zašeptala tiše. Lehce ho pohladila po kůži a vložila pistoli nazpět do pouzdra. Už zase jsem neudělala, co mi bylo řečeno. Ale, Tiago, mám se stát hlavou státu. Nemohu přijímat rozkazy od nikoho a nemohu utíkat.
Kdyby se ho nedotýkala, tak by si možná nevšimla, že jeho další nádech je trochu trhaný.
Carling opět vyslovila jakési neznámé slovo. Její magická energie v nepřirozeném tichu pulsovala. Na konci chodby sebou lidé překvapeně cukli, když zjistili, že jsou odzbrojení. Upír, kterého Tiago shodil ze schodiště, přiběhl nazpět. Zpomalil a zůstal stát s pohledem upřeným na svou paní. Upír zasažený bleskem se začal kroutit a sténat, když se nastartovalo jeho zrychlené hojení.
Za Niniane se ozvalo divoké zavrčení. Vyšlo z upíra, který se škrábal z díry ve zdi. Jeho rudě žhnoucí oči zíraly na Tiaga a z úst mu trčely vyceněné tesáky. Zatímco se obracel, aby čelil hrozbě, postrčil Tiago jednou rukou Niniane za sebe.
Carling vykřikla varování: „Cowane, stůj!“
Upír se se zasyčením vrhl na Tiaga. Ten ladně zaujal obrannou pozici a tasil meč.
Postava Carling se rozmazala. Chytila upíra za krk a její překrásný obličej byl chladný jako zima, tmavé oči se podobaly střepinám z ledu. Pohybem, který byl tak rychlý, že ho Niniane ani nepostřehla, Carling upírovi utrhla hlavu. Jeho tělo padlo k zemi. Carling hleděla do tváře, kterou držela v rukách. Ústa upíra se pohybovala, jako by chtěl něco říct, prosit o svůj život nebo křičet. Poté se jeho hlava a tělo rozpadly na prach. Carling si oklepala ruce a zamumlala: „Vždycky to bylo takové prudké dítě.“
Niniane zírala na malou hromádku prachu na zemi, která ještě před chvílí byla myslící bytostí. Rychle si přitiskla ruku k ústům. Tiago k ní přistoupil a než ji objal kolem ramen a přitáhl blíž ke svému boku, schoval pistoli do pouzdra. Opřela se o něj, skryla hlavu na jeho hrudi a zavřela oči. Nejraději by se ukryla v začarované krajině v jeho nitru.
Probral ji zvuk vycházející ze schodiště. Tiagovo tričko ztlumilo její výkřik. Přitiskl ji k sobě pevněji.
U východu na schodiště se objevila Arethusa, velitelka Temných fae spolu s Hughesem a pár spolupracovníky z hotelové ochranky. Zírali na trosky v chodbě, na Niniane, Tiaga a Carling.
Niniane si odkašlala a přiměla se promluvit klidným hlasem: „Všechno je v pořádku. Scotte, účet za opravy pošlete Tribunálu Starých Ras. Jestli s tím bude mít Tribunál nějaký problém, ať se obrátí na Carling.“ Politika Starých Ras měla tendenci narušovat klid obyvatelstva a okolní architekturu. Pohlédla na Carling a tiše ji vyzvala, aby si stěžovala. Carling nakrčila nos, ale protože upíři zaútočili jako první, mlčela.
Hughes přikývl a odešel směrem ke schodišti. Výraz v jeho tváři mluvil za vše.
Ninianin pohled se setkal s upřeným pohledem velitelky fae. Arethusa měla vysokou, štíhlou postavu, která byla typická pro většinu Temných fae, ale díky dlouhým svalům nevypadala vychrtlá. Spíš se svými ladnými pohyby podobala panterovi. Černé vlasy nosila spletené do přísného copu, a když uviděla Tiagovu paži ovinutou kolem Ninianina ramene, ve velkých šedých očích byla lehká výčitka.
Velitelka řekla: „Pletete se do věcí, které se vás netýkají, Strážce. Pusťte dědičku Temných fae, nebo ponesete následky!“
Ninianin pohár vzteku přetekl. Narovnala se a o krok od Tiaga odstoupila, ruce sevřené v pěsti. „To by stačilo, velitelko,“ zasyčela. Arethusa zvedla pohled a namířila ho na Ninianin obličej.
„Prosím uvědomte kancléře Aubreyho a ministra spravedlnosti Kellena o tom, že se s Temnými fae a radní Severanovou setkám za dvě hodiny v penthousu.“
„Výsosti…,“ začala Arethusa a její pohled se stal srdečnějším.
Se zaťatými zuby Niniane pokračovala: „Mám za sebou nepříjemný týden, velitelko. Není dobrý nápad zrovna teď napínat mou trpělivost, protože momentálně žádnou nemám. To by bylo všechno.“
Velitelka sevřela rty, pohled jí sklouzl nejdřív k Tiagovi, poté ke Carling, která pozvedla ironicky jedno obočí. Po chvíli Arethusa přikývla a opustila chodbu.
Niniane se soustředila na to, aby dostala svůj dech pod kontrolu. Přitom pohlédla na zrníčka prachu, která se vznášela ve vzduchu. Zavrčela: „Teď se půjdu osprchovat a něco pořádného obléknout. A uklidním se. Má s tím někdo na tomto poschodí nějaký problém?“
Nikdo neodpověděl. Oukej, dobře. Brala to jako ne. Kývla a vydala se směrem ke schodišti.
Tiago, coby chodící bleskovod a hromosvod v jedné osobě, ji okamžitě následoval. Právě procházela bývalými dveřmi, když promluvil: „Ještě jedna věc.“
Jeho sytý, silný hlas ji vyděsil. Napadlo ji, že od té doby, co se zde objevil, nepromluvil. Otočila se.
Stál ve dveřích, zrak upřený na Carling, jeho široká ramena zabírala celý prostor. Niniane viděla z jeho profilu jen obrysy. Plochy a hrany jeho tváře působily drsně. Ještě stále nezasunul meč do pochvy, a když špičku meče hrozivě namířil na Carling, na krku se jí zježily všechny chloupky. Její ochranka se pohnula dopředu.
„Jestli ještě jednou uděláte něco, co ji ohrozí, tak váš svět spálím,“ řekl. V jeho hlase byla slyšet bouře.
V Carlinginých očích to zaplálo. Usmála se na něj a jemně pronesla: „Můžete to zkusit.“
Tiagova divoká agresivita. Carlingina smrtící ladnost. Bylo to prostě děsivé.
Ninina na oba dva vykřikla: „Oh, zatraceně!“
Poté je nechala v jejich patové situaci a pustila se po schodech dolů.
Smrt se jí plížila za patami. Neslyšela ho, ale věděla, že to byl on. Už se otáčet nebude. Nedopřeje mu to potěšení, aby viděl, jakou paniku ve skutečnosti pociťuje.
O poschodí níž narazila na dva uniformované policisty, kteří, když se přiblížila, ustoupili. Niniane dlaní naplocho rozrazila dveře a poté proběhla chodbou. Včera večer jí bylo příliš špatně, než aby si zapamatovala číslo pokoje, ale nebylo těžké ho najít. Byly to jediné dveře, před kterými stála další stráž. Muž a rudovlasá, šlachovitá žena stojící v pozoru. Když spatřili, co jde za ní, úsměv, kterým chtěli Niniane pozdravit, zmizel a tváře jim pobledly.
Před apartmánem se zastavila a zírala na dveře, protože neměla kartu. Rudovlasá žena jí otevřela. Protože svému hlasu nedůvěřovala, jen s díky přikývla a vešla dovnitř.
V obývacím pokoji zůstala stát. Někdo musel po jejím únosu uklidit. Talíře od snídaně byly odklizené, stůl se leskl čistotou a byly tam i čerstvé květiny. Na konferenčním stolku už neležely žádné zbraně a Tiagův vak byl opřený o zeď. V druhém pokoji zahlédla roh své postele. Byla ustlaná. Dveře do druhé ložnice byly zavřené. Těžké závěsy v obývacím pokoji byly rozhrnuté a odkrývaly pohled na zářivě slunečný den v Chicagu. Na nádherně modrém nebi putovaly mráčky.
Přitiskla si pěsti na spánky, aby tak potlačila pocit dezorientace. Tam venku to vypadalo všechno tak normálně – jen tento hotel byl plný šílenců. Když Tiago vstoupil do pokoje a konečně schoval meč, otočila se. Rozepnul přezky pouzdra a položil ho na stůl. Poté svlékl i podpažní pouzdra a také je odložil.
Přírodní katastrofa, která se zrcadlila v jeho rysech, zmizela beze stopy. Jeho tvář byla hladká a prázdná.
Už se uklidnil? Jak to dělal? Ona se neuklidnila, ani trošku.
Poté na ni pohlédl.
Ne. Vůbec nebyl klidný. Stále v něm zuřila katastrofa.
Dech se jí zadrhl a v ústech měla sucho. Hluboko v jejím nitru rozkvetlo něco zranitelného a přimělo ji rozpřáhnout pro něj svou náruč. Pár okamžiků na něj tiše a s prosbou v očích hleděla. Prosím, neodmítej mě! Neodvracej se ode mě!
Tiago byl jedním skokem u ní a zvedl ji. Objala ho pažemi kolem krku, a když ji sevřel v náručí tak, že nemohla dýchat, pevně se ho držela. Sklonil hlavu a zabořil jí obličej do prohlubně na krku.
Položila mu ruku na hlavu, pohladila jeho krátké vlasy a zamumlala mu do ucha slova, která nehrála žádnou roli. „Já vím. Je mi to líto. Taky jsem měla strach. Takový strach. Děkuji, že jsi mě hledal! Moc, moc, děkuji, že jsi mě našel!“
Klesl na kolena a stáhl ji s sebou, až mu seděla obkročmo na klíně. Kolébal s ní sem a tam a všemi smysly si užíval její přítomnost, tíhu jejího těla a tvar jejích půvabných, drobných kostí, její paže, se kterými ho svírala stejně pevně jako on ji, dotek jejích malých, něžných prstů.
Po Ninianině zmizení se dostal na místo, na kterém ještě nikdy nebyl.
V panice.
Během sekundy dal pistole, rozebrané na stole, dohromady. Informoval Cameron, aby zalarmovala policii a zapojila forenzní čarodějnici, aby analyzovala magickou energii v ložnici ještě před tím, než se úplně rozplyne. Zavolal do New Yorku. Poté sebral pistole i meč a úplně ztuhl, protože neměl ani ponětí, jak by mohl Niniane vystopovat.
Vypařila se.
Prostě zmizela. Hrůza a nesprávnost této situace ho strhly do černé díry, která pohltila všechno ostatní. Veškerý pocit pro slušnost, jakýkoliv přehled a jeho morální kompas – to všechno zmizelo, a to, co zůstalo, byl řvoucí netvor, který by napadl každého, kdo by mu zkřížil cestu.
Bylo to zoufalství, které ho dovedlo do poschodí, kde byla ubytovaná královna upírů, což se ukázalo jako zatracené štěstí. Nejednal chytře nebo šikovně. Prostě tam šel, protože chtěl Carling požádat, aby mu pomohla Niniane vystopovat. Byl připraven udělat něco, co předtím ještě nikdy neudělal. Byl připraven prosit. Poté svým čichem zachytil závan Ninianiny vůně tam, kde by neměla být, a netvor ho spolknul.
Kdyby byla Niniane opět v ohrožení, tak by asi udělal víc, než jen spálil Carlinginin svět. Byl ničitelem už od přírody. Jako wyr-válečník dokázal toto nutkání kontrolovat a cíleně ho řídit tak, aby způsobovalo jen dobro.
Ale netvor v jeho nitru byl něco úplně jiného. Kdyby se utrhl ze řetězu, tak by mohl způsobit hromadná jatka.
A netvorovi by to vůbec nevadilo.
„Už je to dobré,“ zašeptal. Sám nevěděl, koho tím chtěl uklidnit, jestli sebe nebo ji. Rty jezdil po její pokožce. „Teď už je to dobré.“
Přikývla a přitiskla svou tvář na tu jeho. Na prsou jí tepalo jeho srdce. Byl dvakrát tak větší než ona. Byl vysoký jako los, ale když se k němu tiskla, měla pocit, že je to tak správně. Cítila se jako doma.
Jsem v prdeli.
Zarazila se. Stát! Řekla jsem to nahlas?
„Co tím myslíš?“ zeptal se Tiago. Jeho velké ruce ji hladily po zádech nahoru dolů. „Co máš za potíže? Co se stalo?“
„Nemůžu za to, co se stalo. To bylo řečeno jen tak.“
Zvedl hlavu a zamračeně na ni hleděl. Syrový, zraněný výraz z jeho očích ještě úplně nezmizel. Takový pohled u něj ještě neviděla. Položila mu ukazováček na hlubokou vrásku mezi jeho obočím a snažila se ji vyhladit. Vtiskl jí polibek na hřbet dlaně. Ale ani tato výměna nedokázala odlákat jeho pozornost od ostatních věcí. „Jak jsi zmizela, a proč na tobě cítím Carlingininu magickou energii?“
„No vlastně,“ zamumlala, „nejde ani tak o to, co udělala se mnou, jako spíš o to, co udělala s tebou. Existuje džin, který jí něco dlužil. Konkrétně tři laskavosti, teda teď už jí dluží jen dvě. Měl mě přenést z mé ložnice do jejího apartmánu. Říkala, že ti to mělo udělit lekci.“
Zavrčel, až se jí rozvibrovalo celé tělo. „Co ti ta praštěná mrcha udělala?“
„Šššš, nezapomínej, že teď už je všechno v pořádku,“ zamumlala. Oběma rukama ho uchopila za tváře a hleděla mu do očí. Zase měly obsidiánovou barvu, bez jakékoliv zrádného bílého záblesku. Pohladila ho po tvářích. Byl to tak hrdý muž a byl tak atraktivní, když vypadal, jako by dokázal holýma rukama zbořit mrakodrapy a svrhnout celé státy. „Uzdravila mě a trochu jsme si popovídaly. To je všechno.“
Přimhouřil oči.
„Uzdravila tě,“ řekl.
Pohlédla na něj. „Kompletně, Tiago. Bylo to něco naprosto neuvěřitelného. Podívej se sám!“ Odtáhla se, aby mohla zvednout okraj svého domácího oblečení a mohla mu ukázat stříbrnou jizvu. „Příšerně to bolelo, úplně jsem mohla cítit, jak se to tam uvnitř všechno dává dohromady.“
Tiago se zlehka dotkl malé jizvičky. „Už to nebolí?“
„Ani trochu. Cítím se stejně jako před útokem.“ Osahala drobné nitky, které na její bledé kůži vypadaly jako malí pavoučci. Fuj.
Zamračil se. „Ty musí ven.“
Otevřela pusu, aby mu řekla, že je může nechat odstranit později, když ji najednou zvedl, jako by nevážila víc než domácí kočka a posadil ji do křesla. Otevřel svůj vak, vybalil hygienickou tašku a vytáhl malé nůžtičky. Poté si klekl před ni. Zavrtěla sebou.
Usmál se na ni, tentokrát to byl opravdový úsměv, ne jeho obvyklý sarkastický úšklebek – ten druh úsměvu, při kterém se v koutcích očí vytvářejí vrásky. Teď jeho rysy působily skoro harmonicky. „Seď a ani se nehni, vílo!“ přikázal a nadzvedl jí tričko. Přitiskla k sobě kolena a naklonila se na pravou stranu.
Předklonil se dopředu, aby měl lepší přístup. Jeho gigantické ruce, které byly tak nadané pro zabíjení, ji pozoruhodně jemně přejely po kůži. Zírala na jeho široká ramena a tmavou, předkloněnou hlavu a zabořila prsty do opěradel křesla. Žaludek se jí sevřel stoupajícím vzrušením.
Jeho úsměv se rozšířil. Věděla, že to může cítit: Cítil změny v jejích feromonech. Krev jí zabarvila tváře do červena. Cítila se v tom křesle tak bezmocně a vydaná mu na pospas. Jeho svalnaté tělo se jí tisklo na nohy, ale odstrčit ho nechtěla. Prořízl nitky a řekl: „Teď přijde na řadu tahání.“
Přikývla a Tiago vytáhl steh ven. Místo uklidňoval lehkou masáží prstů, což považovala za zbytečné. Poté se znovu předklonil a vytáhl druhý steh.
Čekala, že se pohne, aby se narovnal, ale on nic takového neudělal. Místo toho naklonil hlavu na stranu a zíral na její jizvu. Jeho obvykle agresivní výraz se změnil na něco cizího. V jeho nitru se otevřelo okno do skryté krajiny a to, co tam uviděla, byla… bolest.
Mračil se. Byl vzteklý, prchlivý, hrubý, ochranářský, v nebezpečí a pod palbou klidný, kromě toho nelítostný a asociální. Byl prostě nepřemožitelný duch. Představa, že má bolesti nebo starosti, bolela. Položila ruku na jeho, která ji objímala kolem hrudníku.
Co udělal poté, ji vyděsilo až do prstů u nohou, protože se předklonil ještě víc a políbil ji na jizvu. Uvnitř se celá rozechvěla. Chvění se šířilo, a když vyskočila na nohy, měla pocit, jakoby se jí duše rozpadla jako domeček z karet. Objala ho pažemi kolem krku. Tiskla se k němu, jakoby byl jediná stabilní věc na světě.
A měla strach. Měla hrozný strach, že by to mohla být pravda.
„Co je?“ zeptal se. Jeho drsný, sytý hlas klesl až do šepotu. Sevřel ji pevněji a houpal s ní. „Myslel jsem si, že teď už je to lepší.“
Musela si odkašlat, aby mohla promluvit. „Poslouchej mě,“ řekla. Odtáhla se, chytila ho za ramena a pokusila se s ním zatřást. Bylo to, jakoby se pokusila zatřepat tahačem kamionu: prostě a jednoduše nemožné. „Prosím tě, aby ses se mou nehádal, žádné hrozby, žádná nafoukanost, žádné rozptylování. Jen mě poslouchej, Tiago!“
Nakrčil čelo. „Poslouchám.“
„Carling tě nenávidí. Nechápu to, a nevím proč. To mi neprozradila. Víš to snad ty?“
Pokrčil rameny, jeho výraz nic neříkal.
„Oukej, tím proč se teď zabývat nebudeme. Ale nenávidí tě. Viděla jsem to, když jsem s ní mluvila. Myslím, že by si ráda našla nějakou záminku, aby tě mohla zabít.“
Jeho obočí se pozvedla. „To by si mohla zkusit,“ řekl.
Chtěla mu jednu střihnout, ale bála se, že by to Tiago nepochopil. „Jo,“ řekla důrazně. „Udělala by to, kdyby si byla jistá, že jí to projde. Ale jsem si jistá, že ani ona si nechce Dragose znepřátelit.“
Zasmál se. „Och ano, tím jsem si docela jistý.“
Píchla do něj ukazováčkem. „Nesměj se!“ rozkázala mu. „To není k smíchu.“
Jeho tvář se vyhladila, ale stín smíchu mu zůstal v očích. „Ano, Vaše Panovačnosti,“ odpověděl. Chytil ji za prst dřív, než ho mohla odtáhnout a políbil ho na špičku. „Žádné hádky, vyhrožování, nafukování, rozptylování nebo smích.“
„Nebereš mě vážně.“ V očích ji pálilo a v hrudi se jí usadil těžký kámen. Sklonila pohled.
Obrovskýma rukama ji chytil za ramena. „Hej,“ řekl. Smích z jeho klidného hlasu zmizel. „Podívej se na mě!“
Odmítla. Sklonil hlavu a snažil se zachytit její pohled, ale ona sklonila tu svou ještě níž.
Povzdychl si a opřel si tvář o její temeno, jediné místo, na které mohl dosáhnout. „Je mi to líto, vílo. Beru tě vážně, přísahám.“
Odtáhla se a setkala se s jeho pohledem, který byl zase vážný. Kůže na jejích lícních kostech se mu zdála příliš napjatá. S důrazem opakovala: „Carling mě opravdu vyděsila, Tiago. Mám strach. Ne o sebe, ale o tebe. Je mocná, a taky je nebezpečná, a kdyby mohla, tak by tě zabila – až už z jakéhokoliv důvodu.  Myslím, že doteď jí v tom bránily pouze dva důvody. Jeden z nich byl Dragos. Ten druhý byl, že se mnou chce uzavřít spojenectví. Oba dva nestojí, dle mého názoru, jako ochrana za nic.“
Hřbetem ruky ji pohladil po tváři. Pomyslel na děsivý strach v jejím obličeji a sebevražedný skok, kterým ho chtěla zachránit, a při kterém se mu málem zastavilo srdce. Probouzel se v něm bouřlivý impuls být na ni naštvaný, protože příliš riskovala, ale ještě stále byla příliš bledá. Proto bouři utišil.
„Rozumím,“ řekl. „Nebezpečí rozpoznáno, nebezpečí zažehnáno. Budu opatrnější, přísahám.“
Její obrovské šedé oči vyhledaly jeho tvář. „Zbytečně neriskuj,“ řekla. „Nevyhrožuj jí!“
Mohl by se v těch očích utopit. Možná, že už to udělal. Možná, že ten překrásný, mučivý pocit byla smrt. Odtlačil její trup od svého těla, až v jeho objetí ležela, a pohladil ji po zranitelném bílém krku, který se podobal stonku květiny.
„Udělám všechno proto, abys byla v bezpečí,“ řekl. Sklonil se a přitiskl své rty na třepotavý puls na jejím krku. Lhal by, podváděl, kradl, vraždil, porušil sliby, vypověděl přátelství, zanedbal své povinnosti. Rozpoutal by války nebo je ukončil. „Všechno, co bude zapotřebí.“
Zaťala mu své drobné ručky do trička. Miloval, když to dělala, a ptal se sám sebe, jestli si byla vědomá toho, jak majetnické to gesto je. Spíš ne.
„Zatraceně, Tiago,“ zašeptala. „Žádné zbytečné riziko!“
„Zapomínáš na jedno, miláčku,“ řekl jemným hlasem. Byl bohem války, krutý a vznětlivý. Jemnost byla něco exotického, čemu se dařilo pouze v její přítomnosti. „Ani já neposlouchám rozkazy.“
Miláčku. Opravdu to řekl? Byla to jen taková něžnůstka...
Poté jí Tiago přejel rty po krku, a Niniane se ztratila ve vlně touhy.
Instinktivně napjala svaly, aby se něčeho zachytila. Nohama stála na zemi, ale její trup byl zakloněný tak, že celá její váha ležela na jeho paži, kterou se opíral o opěradlo křesla. Nosem se jí otíral o pokožku, poté vzal mezi zuby kousek její jemné kůže a začal ji cucat. To v ní spustilo touhu, která jí pulsovala tělem a soustředila se v měkkém, zranitelném masíčku mezi jejíma nohama. Byl vládcem blesků, které jí probíhaly tělem, tančil na jejích nervech jako na elektrickém vedení a probouzel smyslné potřeby, které necítila, ani nepamatovala.
Objala ho kolem širokých ramen, a zatímco ji něžně ocucával, zírala do stropu. To se nemělo stát. Neměli žádný čas a to všechno byla její vina. To ona sestavila časový plán pro jejich další kroky, když domluvila setkání s Carling a Temnými fae už za dvě hodiny.
A to bylo už před nějakou dobou. Což znamenalo, že setkání se uskuteční za dvě hodiny mínus něco. A rozhodně by se neměla pokoušet o jakýkoliv odhad, když jí ten nejerotičtější muž, jakého kdy potkala, jazykem klouže po linii čelisti až k uchu. Analýza nebyla nikdy její silnou zbraní, a on ji úplně ničil. Úplně.
Ruce jí zabloudily až k jeho temeni, kde slepě sledovaly vzor, vyholený do jeho krátce zastřižených černých vlasů. Zrychleně dýchala, a když ji kousl do ušního boltce, vypnula se proti němu.
Následoval ji. Slíbil, že všechno bude v pořádku a přišel pro ni. Vypadal tak úžasně sexy. Ne, monstrózně. Ne, sexy. Oh, zatraceně!
„Velké problémy,“ vyrazila ze sebe. Mám obrovské, mega problémy.
„Ššš,“ zašeptal. „Všechno je v pořádku. Jsi v bezpečí, nic neděláme. Nemáš vůbec žádné problémy.“
„Tiago,“ zašeptala. Rty a stehna se jí chvěly, a snažila se popadnout dech.
Zvedl se nad ni, obrovský, temný muž, zastiňující světlo. „Proboha, jsi tak fantastická!“ vydechl jí do úst. „Nejraději bych tě snědl. Chci tě úplně spolknout. Chci si na tobě pochutnávat celý den. Ale vím, že musíš na tu schůzku.“
Jakou schůzku?
Ústy visela na jeho rtech a její nohy ho chtěly obejmout kolem pasu, aby si ho přitáhla blíž k bolestně prázdnému místu mezi nimi. Zabořila mu nehty do silného krku a Tiago se k ní přitiskl. Jeho horký, vlhký dech se jí otřel o rty.
S trhnutím se odvrátil a zasyčel: „Posuň to!“
Zamrkala a upřela na něj zamlžený, neostrý pohled. „Co?“
„Posuň tu zatracenou schůzku na zítřek!“ zavrčel. Hleděl na její malé tělo, plné smyslných křivek. Byl tvrdý jako kámen a chtěl ji tak moc, až to bolelo. „Na příští týden,“ opravil se.
Realita ji dostihla. Ta schůzka. Za dvě hodiny mínus něco se uskuteční cosi důležitého, a ona se ještě neosprchovala, na sobě měla pořád domácí oblečení a klidná taky nebyla.
Vyrazila ze sebe zvuk, něco mezi zasténáním a vzlykem.
Vsunul ruku mezi její nohy a přitiskl na místo, které jí bolestivě pulsovalo. „Mohl bych ti pomoct,“ zašeptal.
Temný příslib v jeho hlase ji rozechvěl. Určitě jí mohl pomoct. Mohl jí ulevit, ale přitom by zničil všechno, co jí ještě z rozumu zbylo, a ona potřebovala myslet jasně, jestli měla mít proti Carling a Temným fae nějakou šanci.
Chytila ho za silné zápěstí a vyhrkla: „Ne, Tiago! Ne takhle!“
Zasténal, jeho tělo ztuhlo a přivřel oči. Pohlédla do jeho přísného, temného obličeje a chtěla se kousnout do jazyka. Chtěla vzít ta slova zpátky, přitulit se k němu a poprosit ho, aby jí dal všechno, co měl. Hrozilo, že nad sebou ztratí kontrolu.
Otevřel oči a pohlédl na ni. V jeho obsidiánovém pohledu se míchala brutalita a smyslnost a na okamžik si myslela, že on už svou kontrolu ztratil a část jejího já, která se už vrhla přes okraj propasti, radostí poskočila.
Poté jí něžně políbil na čelo. „Ne,“ řekl chraplavým hlasem. „Takhle ne.“
Než mohla protestovat proti svému vlastnímu nařízení, tak se přesunul na paty, vstal a ji vzal s sebou. Nejdřív byly její nohy příliš rozechvělé, než aby ji unesly. Objala ho kolem pasu a opřela se o něj. Němě stáli přitisknutí k sobě, Tiago jí odhrnoval vlasy z vlhkého čela, na okamžik ucítila příval zoufalé touhy přilepit se na něj dřív, než odejde a bude pro ni ztracený jednou pro vždy.
Oukej, teď naháněla strach sama sobě. Byl nejvyšší čas, aby se sebrala a dala své bláznivé já do pořádku.
Kousla se do rtu a silou vůle se přinutila stát rovně. Poté odstoupila, pohlédla do jeho tváře a idiotsky kývla, jako by něco říkal. Otočila se a…
Jeho ruka ji uchopila za zápěstí a znovu ji strhl k sobě. Uff! vyrazila si dech z plic, když tvrdě narazila na jeho svalnatý hrudník. Chytil ji za vlasy na zátylku. Otevřela ústa. Než mohla vyslovit nějakou verzi na téma Co si to, k čertu…?, přitiskl své rty na její.
Polibek neměl v sobě nic civilizovaného. Hrubě a s divokou dominancí zabořil svůj tvrdý jazyk do jejích měkkých úst, a bylo to jako imitace milostného aktu, který jejím tělem prohnal vlnu touhy silou čtrnáct tisíc tun těžké lokomotivy. Vnitřní svaly se jí stáhly a z hrdla vyrazila zakňourání. Zoufalý, zvířecí zvuk zněl, jako by ho vydal někdo jiný, protože byl úplně mimo její kontrolu.
Tiago zvedl hlavu. Ztěžka dýchal, jakoby běžel nebo letěl vzduchem.

„Takhle,“ vyrazil ze svého hrdla a spálil jí nervová zakončení na popel. „Takové to bude.“

18 komentářů:

  1. Děkuji za překlad další kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za ďalšiu super kapitolku a už sa neviem dočkať pokračovania, som veľmi zvedavá čo má tá zlá čarodejska upírka zaľubom 😳😳

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji mnohokrát za skvělý překlad a korekci další části !!!

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za další překlad. Skvělé!!

    OdpovědětVymazat
  6. Veľká vdaka za skvelú kapitolu a neviem sa dočkať pokračovania :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za překlad a korekci 😃. Opravdu hodně se těším na pokračování 😆

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem :) aa už sa veru teším ako to pôjde ďalej :)

    OdpovědětVymazat