čtvrtek 25. srpna 2016

Její anděl strážný - 3. kapitola


Marcus ještě další večer pořád přemýšlel, jak získat Améliinu důvěru, jak šel zpět do paneláku blízko centra Londýna.

Ulice nebyla bohatá nebo zchátralá. Ležela někde uprostřed a byla o hodně hezčí než ta, ve které bydlela Amélie předtím, když se odstěhovala od rodičů. Tohle bylo bezpečné sousedství, plné smrtelníků, kteří pracovali v centru Londýna a byli placeni dost dobře na to, aby žili jen pár zastávek od kanceláře.
Kavárny, restaurace a obchody lemovaly plnou ulici, smrtelníci přicházeli a odcházeli za prací. Byla sobota, a protože se vzbudil kolem poledne, strávil zbytek dne chozením po městě, sledováním smrtelníků, jak se mezi sebou baví. Místní park poskytoval ty nejzajímavější výsledky. Jasný sluneční den přitahoval hodně párů, jak ty dlouhodobé tak ty začínající, v bujně zeleném parku seděli na dekách a mluvili, většinou o pohlavních věcech.
Markus se usadil pod velkým dubem, byl neviditelný před očima smrtelníků a chráněný od horka hustým listnatým baldachýnem, se zájmem je všechny prozkoumával.
Vzhledem k počtu párů, které se líbaly, nebo se k tomu chystaly, když dostaly od partnera ten správný signál, se zdál piknik až moc intimní na jeho vkus, ale dalo mu to pár nápadů, jak získat Améliinu důvěru, i když si nebyl jistý, jestli to pro jeho misi bylo důležité. Amélie ho včera pozvala do svého domu. Na základě toho došel k závěru, že mu už na nějaké úrovni důvěřuje, a vzhledem k tomu, že ji ochránil od jejího bývalého milence, dokázal svou schopnost a sílu, až přijde čas, udělá snad cokoli, o co ji požádá.
Jen si přál, aby věděl, co se bude večer dít. Kdyby to věděl, kdyby mu jeho nadřízený dal víc informací o tom, co viděli, pak by byl třeba líp připravený, aby se s tím vypořádal a splnil misi. Musel tu být důvod, proč mu nic neříkali, a jeho povinností bylo poslechnout bez otázek. Dobrý voják udělal, co po něm žádali bez ohledu na to, co to bylo.
Marcus vydechl. Udělá to, protože jeho mise poté skončí, a on bude volný od Země a smrtelníků.
„Ahoj.“
Marcus zvedl hlavu a rozhlédl se po okolí, byl překvapený, když viděl, že je zpět ve starém cihlovém domě.
Amélie stála před ním, ruku měla pořád zvednutou k přivítání s úsměvem na tváři.
„Jsi úplně mimo?“ Skousla si ret. „Neříkej mi, že je to kvůli nedostatku spánku. Pořád se cítím hrozně kvůli včerejší noci.“
Marcus zavrtěl hlavou a přejel si rukou po tváři.
„Sem s tím, je to z nedostatku spánku, že jo? Omlouvám se.“ Skousla si znovu spodní ret, uchvátila ho.
Nebyla to jen její měkká pusa, která mělo dnes jeho pozornost. Večerní slunce na ni svítilo, osvětlovalo její po ramena dlouhé tmavé vlasy s prameny zlaté a zahřívalo ji kůži skoro tak moc jako zčervenání. Zářila a ta stopa plachosti v očích, když se rozhlédla, jen přidala k jejímu kouzlu.
Vždycky byla v minulosti tak rozhodná, když ji sledoval. Proč se teď chovala tak žensky a plaše?
Šedé oči se krátce dotkly jeho a pak klesly k černé kožené kabelce, kterou svírala přes rameno.
Marcus odolal touze následovat pásek dolů po jejím štíhlém nahém rameni a prohlédnout si její tělo.
Tenký krémový pás popruhu tašky narážel na další chabé oblečení. Bylo už dost těžké vyrovnat se s pocity, které z ní klouzaly minulou noc. Nebyl si jistý, jak by reagoval při pohledu na ni v jiném odhalujícím oblečení.
Odkašlala si a jeho stříbřitě modrý pohled přejel zpět k jejímu obličeji. Tváře jí potemněly, zakryla si pusu ruku a pak ji nechala klesnout a zvedla hlavu, uzamkla s ním oči.
„Koupím ti kafe.“
Marcus zvedl jedno tmavé obočí při síle v jejím hlase a příkazu ve slovech. Tohle bylo víc jak ta Amélie, kterou tak dobře znal, přesto to chvění vyzradilo podvědomé nervy stejně jako rychle bušící srdce jeho hlavě. Nejspíš se jeho nadřízený ve svých předpokladech nepletl. Amélie ho měla ráda.
Mohl to použít proti ní, aby si získal její důvěru?
Bylo to špatné a vůbec ne jako správné chování anděla.
Následoval její pohled k malé kavárně o několik domů dál od jejich budovy. Několik párů sedělo venku u stolů, které lemovaly chodník až k širokým skleněným oknům, a byly stíněny velkými bledými slunečníky.
Marcus zvažoval odmítnutí jejího příkazu, ale zjistil, že přikyvuje, než mohl slovy odmítnout.
Zářivý úsměv jí zkřivil rty a rozsvítil oči, srdce mu v hrudi zabušilo tvrději.
Amélie kolem něj proplula a jeho oči ji následovaly, pomalu padaly na krémové letní šaty. Objímaly její štíhlou figuru dokonce víc, než ta noční košilka, odhalovaly lákavé svůdné křivky jejího pasu a rozšiřovaly se přes plné boky. Marcus jí zíral na zadek, byl připoutaný tím, jak se potisk se světle růžovými kytičkami houpal při každém jejím kroku.
Anděl.
Nebo spíš démon, když ho tak lehce uvádí v pokušení.
Naklonil hlavu na stranu a následoval ji, nebyl schopný odolat volání její tiché sirény. Ohlédla se na něj, když došla ke skleněným dveřím, večerní světlo přidalo k její zářivosti a do něj udeřilo, že nikdy nevypadala pěkněji než dnes. To obvyklé teplo v jejím vzhledu se zvýšilo, dokud nezářila tím, co mohl nazvat jen jako štěstí. Vyzařovala ho ve vlnách, které dosahovaly až k němu, taky ho zahřívaly a přinášely mu úsměv na tvář. Nikdy ji takovouto neviděl.
Během života si toho prošla hodně, hlavně od té doby, co se rozhodla odejít z domu v osmnácti. Pak to následovala šňůra špatných vztahů a neštěstí se zaměstnavatelem a taky s její rodinou.
Před třemi lety ztratila matku, a i když si to v té době neuvědomil, propadl jí, když ji sledoval truchlit, toužil jít za ní a nabídnout jí útěchu, kterou jasně potřebovala. Její rodina jí ji opomněla poskytnout, nebo spíš neviděla to co on. Kolem nich si nasazovala statečnou tvář, hrála roli silné dcery a dávala útěchu ostatním, nic si pro sebe nebrala.
Zasloužila si o tolik víc, než jí tento život předurčil.
Pokud se usmívala kvůli němu, pokud byl příčinou jejího štěstí, pak byl rád.
Nikdy se moc o smrtelníky nezajímal.
Ale začal si myslet, že mu na ní záleželo.
I když si nebyl jistý, kam to povede. Jejich světy byly oddělené a on se vždycky udržoval v přesvědčení, že tak to i navždy bude. Znal další anděly, kteří padli kvůli smrtelníku a opustili své postavení, aby byli s nimi, ale to on udělat nemohl. Jeho povinnost byl důvod, proč žije. Byl mu dán tento život, aby sloužil svému pánu, ne že by se mohl bezcitně obrátit zády ke svému stvořiteli a daru, který mu byl dán.
Marcus se domníval, že měl za povinnost hlídat Amélii a chránit ji. Bylo přirozené, že mu na ní záleželo. To byly všechny jeho pocity. Soucit se zrodil z povinnosti.
Zajímal se o ni, protože mu záleželo na své misi.
Mávla prsty a Marcus poslechl, následoval ji do pestrého interiéru kavárny. Vůně kávy mu naplnila nos, vířila smysly a rozdmýchávala zvědavý hlad, aby ochutnal tekutinu, ze které vzešla.
Nemohl.
Nemohl se do takové substance ponořit.
Ne znovu.
„Co ti objednám?“ řekla Amélie, když ji došel u skleněné výkladné skříně plné delikátně vypadajícího pečiva vedle pultu, a on zíral na černé tabule na stěně, nebyl si jistý, co cokoli z toho znamená.
Studoval smrtelný svět a znal víc než většina andělů o životě na Zemi a jak to tu chodilo. Většina andělů znala smrtelné vynálezy z pravidelných zpráv, které obdrželi. Ti, kteří měli štěstí a sledovali Zem v bazéncích v Nebi, které ukazovaly historii smrtelníků, se naučili víc než jiní, což zahrnovalo i jazyky za celou dobu a taky jídlo.
Studoval celý její život Amélii a naučil se znát její oblíbená jídla, pití a všechnu technologii, kterou pravidelně používala.
Za tento měsíc na Zemi se taky naučil, jak používat moderní technologie, a ochutnal hodně lidských jídel a pití. Jídlo bylo nutností. Andělé spotřebovávali obrovské množství energie ve smrtelné říši, většinou ji vynaložili na zbroj, což je důvod, proč se často rozhodoval pro to, dát svá křídla pryč a nosit smrtelné oblečení.
Pár před nimi u přepážky si objednal. Žena se rozhodla pro latté a muž pro cappuccino. Hledal to na tabuli za lidmi, kteří servírovali kávu a brali objednávky. Latté a cappuccino spadalo pod kávu. Zvedl znovu obočí, když malá poznámka pod čarou na tabuli prohlašovala, že bylo kafe taky bezkofeinové. Marcus předpokládal, že to znamenalo, že odstranili stimulant. Otočil se k Amélii.
„Opravdu moc nepiju kávu. Je to tím kofeinem… ten mě drží vzhůru.“
Oči se jí rozšířily a rty rozevřely. „Taky je tu bylinkový čaj.“
Čaj nevypadal jako velmi chlapské pití. Zamračil se.
„Bezkofeinové znamená, že tam není kofein?“ Opravdu to takto nechtěl zjišťovat. Ptát se jí, co které co znamená, ho pro ni činilo víc odpuzující. Neznal to základní. Jak mu něco takového mohlo uniknout?
Uvědomil si, že Amélie pila vždycky přímo kafe. Nikdy se nerozhodla pro nic jiného nebo nekofeinového, vždycky když ji sledoval. Minulých třicet let byl tak zaměřený na ni, že se naučil jen věci, které se jí líbily. Čínské jídlo, italské vaření, španělské tapas a káva. Nějaké protřepané ovoce, smoothie tomu říkali, nebo nějaká ledová káva. Příležitostně sklenka vína s přáteli. Žádné pivo nebo medovina. Zašklebil se, žaludek se mu přetočil při vzpomínce, co moc medoviny mohlo andělu způsobit.
„Není to tak docela bez kofeinu. Myslím, že je to nějaký druh extraktu nebo tak něco. Je tam nějaké stopové množství.“ Amélie nevypadala jistě.
Marcus přikývl. „Potom bezkofeinové cappuccino.“
Znělo to dost mužně, zvládne jakýkoli efekt, který to možná na něj bude mít. Dneska neměl zastrčenou svou bílou lněnou košili, protože chtěl cítit ten lehký vánek, potřeboval ho, aby se ochladil v tom žhavém letním slunci. Konec visel volně, zakrýval mu tmavé džíny až po rozkrok. Pokud bude mít ta káva na něj nějaký negativní efekt, měl by být schopen to zakrýt.
Amélie mu objednala, dokonce i zaplatila. Nevšiml si toho včas, aby ji zastavil, ubralo mu to víc bodů z mužnosti. Chtěl trvat na zaplacení, takže by se důvěra v něj zvětšila. Zdálo se, že to u druhých mužů v řadě tak funguje, vysloužili si úsměv od jejich žen.
Rytířství, usoudil. S kodexem cti byl seznámen. Chtělo to jen rytířství, aby si vysloužil od ženy laskavost?
Přichytil Amélii, jak se rozhlíží po obchodě. Několik stolů bylo prázdných v zaneprázdněném vnitřku, ale některé venku taky.
„Proč se neposadíme na sluníčko?“ řekl, než za něj mohla rozhodnout, a pak dodal: „Vezmu kávu, zatímco nám vybereš stůl.“
Přikývla a usmála se na něj tak krásně, že mu přinutilo srdce tvrdě zapumpovat v hrudi.
Tímto tempem nebude potřebovat vůbec kofein, aby se ztrapnil. Kdykoli se na něj Amélie usmála, šedé oči se jí zahřály a on se chtěl natáhnout a smést jí rovné vlasy z tváře, takže by se na ni mohl plně dívat. Ten pocit její kůže pod prsty by byl určitě až příliš moc.
Když se včera dotýkala jeho ruky, cítil teplo její péče několik minut ještě poté, co ho pustila. Ve skutečnosti ho mohl ještě teď pořád cítit, kdyby se dost tvrdě soustředil na vzpomínku, jakoby duch po jejím doteku zůstal.
Muž, který dělal kávu, zatlačil směrem k němu dva bílé šálky a řekl něco o bezkofeinovém. Jeden vypadal napěněný s čokoládou nahoře a ten druhý byla bílá káva. Určitě jejich pití. Vzal dva šálky a prohlížel si zákazníky kavárny, zamířil k místu, kde na něj čekala u stolu na sluníčku Amélie.
Začal se ukazovat večer, ale světlo jí pořád zahřívalo tváře, osvětlovalo její měkké rysy a rozbíjelo momentální kontrolu, kterou nad svými emocemi získal. Jak se jí dařilo ho tak lehce rozptylovat?
Položil kávy na kulatý tmavě železný stolek a posadil se naproti ní, prohlížel si její tvář a pokoušel se udržet pozornost na rozhovoru a na tom, co říkala. Bylo to nemožné, jak se na ni díval, kloubky mu pulzovaly při vzpomínce na ni, jak je ledovala, a jak jemně držela jeho ruku.
Dnešek s ní byl jiný. Bylo to kvůli včerejší noci? Nikdy se předtím nedotkli. Sotva spolu promluvili kromě zdvořilostí na chodbě. Sotva se na něj v minulosti podívala.
Ale teď se na něj dívala přímo, její pohled se nořil do jeho s takovou intenzitou ale plachostí, že se nedokázal odvrátit. Přikovaný. Ohromený. Okouzlený. Tři slova, která mu zněla tak nevinně, ale přesto nebezpečně.
Nemohl dovolit, aby to tímto směrem směřovalo, ale cítil se vůči tomu bezmocný.
Marcus upil pití, dělal vhodné komentáře, kdykoli zachytil, co mu říkala, a užíval si mírného bzukotu po stopovém množství kofeinu. Ne dost, aby způsobil nežádoucí účinky na jeho těle, ale dost na to, aby vytvořil chvění na všech správných místech.
Amélie teď byla čilá, ale ta plachost se vznášela pod vrstvou rozhodnosti, zrazovala ten tvrdý vnitřek bušením srdce. Žena, která ho ovlivňovala jen sezením a pitím kávy. Bylo to dost, aby si získal její důvěru? Uspokojí to jeho nadřízeného nebo bude požadovat, aby vzal věci dál?
Nebyl si jistý, jak by na takový příkaz odpověděl. Pít kafe s ní vypadalo nevinně dost. Nesváděl ji nebo proti ní využíval její pocity.
Sotva byl přátelský a to mezi nimi vytvářelo pevnější spojení. Po každé minutě, která míjela, každém upití kávy a úsměvu na tváři se stávala rozhodnější a cítila se kolem něj pohodlněji.
Slunce se odráželo od výlohy na druhé straně ulice a hrálo si na její tváři a těle, mihotalo se, když auta a autobusy prorážely paprsky teplého světla. Nezdálo se, že by si toho Amélie všimla. Dál mluvila o jejich sousedech, práci a počasí. Normální konverzace. Praktikoval si to během předchozích misí na Zemi a taky během doby, kdy byl v Nebi, když mluvil s anděly, se kterými se moc neznal.
Oči jí zářily, když se znovu usmála, byly zaplaveny teplem a životem, nádherně zářily.
Marcus zapomněl na sovu kávu a jen ji sledoval, kradl si tuto chvíli s ní, nebyl schopný věřit, že po všech těch časech s ní přímo mluvil, mluvil s ní jako pouhý smrtelník a ne její ochránce. Byl to divný zážitek. Nikdy předtím se smrtelníkem nemluvil a práce její mysli byla fascinující. Přeskakovala z témat tak rychle, že nedokázal držet krok s konverzací, a kdykoli se ztratil, jasně se usmála a omlouvala se.
Další věc, které si na ní dřív nevšiml.
Nikdy ji neviděl se nikomu předtím tak hojně omlouvat.
Zastavila se uprostřed rozhovoru o novém programu, který sledovala o nadcházejícím planetárním srovnání.
„Jsi si jistý, že ti minulá noc nezničila spánek?“ řekla s obavami v očích, když se naklonila přes stůl, poskytla mu výhled pod její krémové šaty, nad kterým odmítal převzít výhodu.
Marcus místo toho držel pohled nahoře a pousmál se. „Možná trošku. Byl jsem znovu… mimo?“
Tak to nazvala. Být mimo. Předpokládal, že to znamenalo, že byl v jiné galaxii. Zdálo se to vhodné pro jeho chování během půlhodiny s ní.
„Omlouvám se.“ Amélie se natáhla přes stůl a vzala ho za levou ruku, její dotek do něj narazil. Pohled mu padnul na její prsty. Palcem ho jemně hladila po kloubcích a konečky prstů mu přejížděla po dlani, přinášela zpět vše, co minulou noc cítil, rychle do varu. Pulz mu závodil a dech se mu zrychloval.
Touha?
To nemohla být.
Ale i když zíral na jejich spojené ruce, nemohl to popřít.
Ostře se nadechl, pokoušel se popadnout dech, ale místo toho zachytil její sladkou vůni v zaprášeném teplém vzduchu. Krev mu pumpovala ve spáncích a on mohl jen sledovat jemné přejíždění jejího palce přes jeho prsty v nejhlubší fascinaci.
Obrazy jí mu projížděly před širokýma očima, oblečené v saténové košilce nebo v upnutých letních šatech, které měla na sobě teď, točila se směrem k němu, dokud mu ruce nepřitiskla na hruď a neusmívala se mu přímo do očí, rty se jí rozevíraly v pozvání.
Ne.
Nikdy se o nikoho nezajímal.
Nikdy netoužil po ženě.
Nemohl s tím začít teď.


17 komentářů: