sobota 28. května 2016

Vládce bouří - 4. kapitola 2/2


Brada se mu napjala. Věděl, že zranění nebylo životu nebezpečné. Už dlouho se denně potýkal se strašlivými následky války a při jeho způsobu života by taková bodná rána nestála ani za mailovou zprávu do New Yorku. Věděl, že bude zase v pořádku. Ale nic nedokázalo zmírnit jeho pocity, když musel přihlížet jejímu bezmocnému utrpení.

„Deku!“ zavrčel rozkaz.
Natáhl ruku a v tom samém okamžiku mu Hughes podával něco měkkého, těžkého a teplého. Rozložil deku a zakryl s ní Niniane tak důkladně, až jí koukala jen hlava. Položil jí ruku na chvějící se rameno a zamračeně ji sledoval. „Proč se ti ta zimnice tak zhoršila?“
„Tvé tělesné teplo pomáhalo,“ vyrazila ze sebe.
Zaváhal, poté ji s nejvyšší opatrností zvedl, posadil se na sedačku a spolu s dekou ji uložil na svůj klín. Opřela se o něj, položila si hlavu na jeho rameno; až na chvění celého jejího těla, byla úplně bezvládná. Když odložil pistoli na opěradlo sedačky, donesl Hughes z kuchyně láhev chladné vody.
„Tady,“ řekl a nabídl ji Tiagovi. „Ještě je uzavřená.“
Tiago přikývl, opřel si láhev o nohu a odšrouboval víčko, zatímco podepíral Niniane druhou rukou. Loknul si, chvíli ji válel na jazyku a poté se rozhodl, že je to bezpečné. Přidržel láhev Niniane u úst.
Zírala na něj. „Už to nikdy nedělej,“ řekla. To, co jí chybělo na síle hlasu, to vyrovnala vztekem, který z něj byl cítit. „Už nikdy si nezahrávej se svým životem tím, že budeš testovat, jestli tam není jed! Už tak je těžké snášet, když se jako můj osobní Strážce stavíš přede mě do první linie.“
Reagoval jen pozvednutím obočí a nahnul láhev s vodou tak, že musela polykat, jinak by jí tekla po bradě. „To není tvoje rozhodnutí, Vaše Prostořekosti.“
„Tiago,“ řekla a zněla přitom, jako by míra její trpělivosti už přetekla. „Kdo z nás dvou bude královna? Já a ne ty. Nemáš do toho co mluvit. Ani nemůžeš. Vyrovnej se s tím nebo se vrať domů!“
„To se určitě nestane,“ vysvětlil jí a znovu naklonil láhev jejím směrem. „Požádala jsi mě o pomoc a teď ji dostaneš. Vyrovnej se s tím!“
Vystrčila bradu a odtáhla ústa od láhve; nebránil jí. „Tvůj přístup k nemocným je sociopatický,“ zavrčela.
„Pokusím se polepšit,“ odpověděl. Naklonil hlavu a vytřeštil oči. „Uff! Myslím, že to nedokážu.“
Sarkastický mizera. „Děkuji za všechno, co jsi pro mě dnes večer udělal! Opravdu si toho vážím. Ale změnila jsem svůj názor ohledně tvého pobytu tady. Máš výpověď.“
„Když jsem dorazil do Chicaga, tak mě taky nezajímalo, jestli to chceš nebo ne. A pořád mě to nezajímá,“ vysvětlil jí. Když nadzvedl láhev, začala se kroutit a přikryla si ústa rukou. „Ale no tak, Vaše Trucovitosti, vypijte tu láhev do dna! Nemáš jen zanícenou ránu, Niniane, ale taky příliš vysokou hladinu vodky. Potřebuješ tekutiny.“
„Což mimochodem nechápu,“ řekla polohlasem. Jelikož byla žíznivá, natáhla se po láhvi a on ji nechal. „Při tom množství alkoholu, co mám v sobě, by mělo být moje tělo jedna velká sterilní zóna.“
„Život není logický.“
Díky jeho tělesnému teplu a dece zimnice ustávala a nyní na něj hleděla se vzdorem a rebelií v očích. Spodní ret jejích plných, malých, a ne zrovna mládeži přístupných úst, vysunula dopředu. Napětí v břiše se mu pomalu rozplývalo a skoro úlevně vydechl.
Koutkem oka viděl, jak se Hughes tváří. Obvykle uctivý výraz tváře ředitele hotelu vystřídal výraz fascinace. Tiago se na něj zamračil, ale poté uslyšel nějaký zvuk. Ještě než mohli Niniane nebo Hughes zareagovat, uložil vílu na sedačku, sáhl po pistoli a vyrazil do chodby.
Než dorazil ke dveřím, ozvalo se zaklepání.
„Co?“ zeptal se, aniž by otevřel.
„Je tu hotelový lékař.“
Odstoupil na stranu a sklonil se, aby koukl skrz kukátko. Spolupracovníci hotelové ochranky, respektive detektivové v utajení, stáli kousek od dveří, na dohled kukátka. Mezi nimi stál hubený, inteligentně vypadající muž, který v ruce nesl tašku. I skrz dveře mohl Tiago slyšet šepot jeho magické energie. Lékař byl čaroděj.
I Hughes došel do chodby. Tiago ukázal na dveře. „Identifikujte toho muže,“ vyzval ho.
Ředitel se podíval do kukátka. „To je doktor Weylan, ten, pro kterého jsem nechal poslat. Hotel s ním spolupracuje už několik let.“
Tiago otevřel dveře, vyzval lékaře, aby vstoupil a zase za ním zavřel. Poté chytil doktora pod krkem, přitiskl ho na zeď a seznámil ho se svou pistolí.
„Důležitá pravidla,“ řekl. „Žádné druhé šance. Pohybuji se na bojištích déle, než jste vy naživu. V lékařských postupech se dobře vyznám, i v těch magických. Nechcete, abych něco z toho, co uděláte, špatně pochopil. Jestli mi přijde něco jen trochu podezřelé, jste mrtvý. A ani na vteřinu z toho nebudu mít špatné svědomí. Jasné?“
Lékař zbledl. Přikývl. Hughes na něj vyděšeně zíral a z obývacího pokoje se ozvala Niniane: „Tiago!“
„Shrňme to, Vaše Hádavosti. Dva atentáty během třiceti šesti hodin. Nechceš, abych tě odvezl zpět do New Yorku, takže dokud nevybudujeme nějakou bezpečnou základu, bude tu vládnout právo brokovnice,“ zavolal nazpátek. Trochu klidněji pronesl směrem k doktorovi: „Rozuměl jste?“
„Ano, opravdu ano,“ ujišťoval ho menší muž. Tiago uvolnil sevření jeho hrdla. Lékař se na něj s napětím usmál. „Svoje stanovisko jste vysvětlil jasně. Teď mě nechte, abych udělal to, proč jsem tady a postaral se o pacientku.“
Tiago se zhluboka nadechl a o krok ustoupil. Za dlouhý život vděčil svým instinktům. Ty mu teď říkaly, že je Hughes důvěryhodný, a že lékař svou odbornost prokázal v minulosti už několikrát.
Jeho instinkt mu ale taky napovídal, že každého je možné obrátit. Ať už úplatkem nebo vydíráním pomocí rukojmí z rodinných příslušníků či milenek, nebo z důvodu náboženského či politického přesvědčení. Takže když lékař vstoupil do obývacího pokoje, poklekl vedle sedačky, a představil se Niniane, byl mu v patách.
Jak už Niniane jednou říkal, život nebyl logický. Často byl plný nejistot. A v tomto okamžiku si byl jistý pouze jednou věcí.
Tady ta malá, manipulativní potvůrka dnes v noci nezemře.
Naproti tomu osud všech ostatních byl nejistý.
Niniane se choulila pod dekou a matným pohledem se rozhlížela. Hotelový obývací pokoj byl neškodný, byly tu židle, sedačka, stůl, plochá obrazovka, stejné obligátní zařízení, ale její unavený duch nic z toho nedokázal pojmout.
Pomyslela si, že musí mít nějaký podivný druh infekce. Někdo se jí pokusil nacpat do hlavy další dimenzi, ale ta se tam nevešla. Příliš hlasité zvuky jakoby přicházely a odcházely. Zorné pole se jí na okrajích rozplývalo.
Rána ji bolela. Světlo bylo příliš jasné a bodalo ji do očí. I pokožka ji bolela, dýchání také – zatraceně, dokonce i vlasy ji bolely. Měla pocit, jakoby neměla dost síly ani na to, jen tak ležet a žít.
Ale jakmile se v její blízkosti objevil Tiago, vypadalo to, že na hádání má síly dost. Tímto způsobem jí zřejmě bohové dávali najevo, jak moc se mýlí.
Když do místnosti vstoupili všichni tři muži, otevřela oči. Hughes dokázal svou diskrétnost, když pouhým pohledem dal najevo, že se stáhne do kuchyně. Vděčně přikývla. Štíhlý lidský muž si vedle ní klekl na podlahu, otevřel lékařskou brašnu a usmál se na ni. Tiago stál přímo za ním, ve tváři temný zamračený výraz a jeho vražedné obsidiánové oči sledovaly každý doktorův pohyb.
Znovu obrátila pozornost na muže, který klečel vedle ní. V inteligentní tváři měl přátelské rysy. „Jmenuji se doktor Weylan,“ řekl. „Je mi velkou ctí se s vámi seznámit, Výsosti, ale jsem si jistý, že bychom dali oba přednost příjemnějším okolnostem. Jak jsem slyšel, máte za sebou pár náročných dní?“
„To máte teda pravdu,“ řekla. Hlas jí zněl unaveně. Demonstrativně vrhla pohled směrem k Tiagovi, protočila oči a poté dodala: „A kromě toho se mě někdo pokusil zabít.“
Lékař zvedl obočí a zasmál se, zatímco ji Tiago probodával zuřivými pohledy. „Oukej,“ řekl doktor Weylan. „Dříve než cokoliv udělám, vysvětlím každý pohyb.  Nejdřív na vás položím své ruce a vyšetřím vás svou magickou energií. Jednu ruku bych chtěl položit na vaše čelo a druhou do blízkosti rány. Už jste o tomto druhu vyšetření slyšela?“
Přikývla.
„Dobře, takže víte, že to bude trošku lechtat, ale nebude to bolestivé. Poskytne mi to informace, zatímco mi budete vyprávět, co se vám všechno přihodilo. Oukej?“
„Oukej,“ odpověděla.
Jednu ruku jí položil jemně na čelo a druhou, poté co ji požádal o dovolení, na žebra do blízkosti jejího zranění. Jeho oříškově hnědé oči zpozorněly.
„A nyní mi vyprávějte, co se stalo,“ vyzval ji.
Povzdechla si. „Jestli jste viděl to blbé video, tak víte v podstatě všechno. Můj bratranec mě chtěl pozvat údajně na večeři. Poté na mě on a jeho dva společníci zaútočili. Přitom mě bodli. Ránu jsem vyčistila, jak nejlépe to šlo, ale byla hrozně hluboká. Musela se zanítit.“
Lékař přikývl. Zatímco se soustředil, v místnosti se rozhostilo ticho. Po chvíli ruce odtáhl a usmál se na ni. „Těší mě, že vám můžu říct, že jste měla hodně štěstí, Výsosti. Rána je hluboká a při trochu jiném úhlu bodnutí by vám propíchla plíci.“
Vzhlédla k Tiagovi a zachytila jeho temný pohled. Vypadal ještě hrozivěji a smrtonosněji než předtím, ale jeho ruka, když ji zatahal za pramen vlasů, byla něžná.
Lékař pokračoval: „Samozřejmě máte pravdu. Je to zánět. A bude se mnohem lépe hojit, až odstraníme ta vlákna, která se v ráně zachytila. Trpíte šokem ze ztráty krve, ale jinak jste docela zdravá. Rád bych vás napojil na infúzi, abych podpořil regeneraci vašeho těla...“
Tiago se pohnul. „Žádné infúze,“ řekl. „Žádné injekce. Ne, dokud nezkontroluji veškeré vaše lékařské vybavení.“
Lékař při Tiagových slovech strnul. Aniž by odvrátil pohled od Niniane, pokračoval: „...kromě toho chci, abyste se přiměla k vyššímu příjmu tekutin. Všechno, co potřebujete, můžu zajistit v klidu a bezpečí tohoto apartmánu. Mohu vám na ránu nanést lokální anesteziologické kouzlo a použít kouzlo na vymytí rány. Vláken se takto zbavíme během deseti minut. Budete mít divný pocit, ale bude to mnohem méně bolestivé a invazivní než ránu fyzicky rozdírat. Zánět mohu poté vyléčit kouzlem, nebo vám předepsat antibiotika.“
„Co je lepší?“ zeptala se. Oči už se jí zavíraly a o to víc se snažila udržet je otevřené.
„To je těžké,“ vysvětlil jí. Léčivé kouzlo je rychlé a úspěšné, ale ve vašem těle bude zuřit jako bouře, takže potom budete několik dní slabá a unavená. Antibiotika potřebují delší dobu, ale tělo tolik nevyčerpají.“
Znovu se přinutila otevřít oči a pohlédla na Tiaga. „Tak možná raději antibiotika,“ řekla. „Abych se rychleji postavila na nohy.“
„Ne,“ řekl Tiago. Sklonil se nad ni, uchopil ji za ruku a propletl jejich prsty. Ruku měl obrovskou, takže ta její se v jeho úplně ztrácela. „Budeš mít k vyléčení všechen čas, který bude potřeba a svět na tebe může počkat. Jsem tady. Nejdu pryč. Jsi tu úplně v bezpečí.“
Zírala na něj bez výrazu. „Tak udělejte, co je nejlepší,“ řekla apatickým hlasem.
Nastala pauza. Lékař stáhl deku trochu níž a vyhrnul jí volné tričko nahoru. Jeho dotyky byly opatrné a precizní. Působení znecitlivujícího kouzla pocítila na břiše okamžitě. Úlevou si oddechla, protože bolest aspoň trochu ustoupila.
Nechala oči zavřené a netečně naslouchala rozhovoru mužů.
„Když použiji kouzlo extrakce, ztratí další tekutiny. Její vysoká dehydratace se mi nelíbí. Jak vás mohu přesvědčit o tom, že pytlík se solným roztokem, který tu mám s sebou, je bezpečný?“ zeptal se lékař Tiaga.
Wyr-bojovník odpověděl: „Máte víc než jednu jehlu?“
„Ano.“
„Použijte jednu na sebe. Po pěti minutách ji můžete připojit na zbytek infúze.“
„Dobře, to by šlo.“ Weylan zvedl hlas. „Scotte?“
Ředitel přispěchal do pokoje. „Ano?“
„Mohl byste z koupelny přinést pár ručníků?“
„Jistě.“ Přinesl náruč ručníků a zase zmizel.
Když ucítila na čele teplou ruku, která jí odhrnula vlasy, okamžitě ji poznala. Tiagovy ruce byly nejenom mnohem větší ne ty doktorovy, ale také drsnější a mozolnatější. Položila mu prsty na svalnaté předloktí. Jeho tělem proudilo takové množství latentní magické wyr-energie, že to připomínalo elektrický proud uvnitř kmene stromu.
Nakrátko otevřela oči a uviděla, že si klekl vedle její hlavy. Sklonil se nad ni a pozoroval svýma orlíma očima, jak lékař odstraňuje prosáklý obvaz, a čistí ránu kapesníkem. Musel pracovat opatrně, protože jeho pravá ruka byla napojena k pytlíku se solným roztokem, který visel na skobě na zdi.
Tiago ji nepřestával hladit prsty po vlasech. Byl to tak skvělý pocit, že by se nejraději k jeho ruce přitulila, aspoň trošičku. „Když jste takhle zničená, Vaše Netečnosti, není s vámi vůbec žádná legrace,“ zabručel jí do ucha.
Musela na to odpovídat? Povzdechla si.
„Jsi jako jojo, které už neskáče,“ řekl. „Červík, který už sebou nemrská.“
Červ? „Jak rozkošné přirovnání.“ Položila si ruku na čelo. „To je tak romantické.“
Někdo vyprskl smíchy.
„Už uběhlo pět minut,“ řekl lékař.
Tiago odpověděl: „Můžete připojit infúzi. Jen tento pytlík.“
„Rozumím.“
Lékař jí napíchl levou ruku, protože byla blíž ke zdi, přelepil jehlu náplastí a napojil infúzi. Poté na Ninianinu ránu přitiskl srolované ručníky, a vyslovil kouzlo extrakce. Vykřikla a sevřela pravou ruku v pěst.
Tiagova velká ruka ji okamžitě překryla. „Jak je ti, vílo?“ zeptal se ostrým hlasem.
„Jo, jsem oukej,“ odpověděla. Otevřela oči a s utrpením na něj pohlédla. „Svědí to hluboko uvnitř. Tam, kde by to svědit nemělo.“
Se zamračením se zeptal lékaře: „Nemůžete ji umrtvit silněji?“
Lékař byl zaneprázdněn zachytáváním světlého pramínku krve, který začal vytékat z rány. „Ne bez medikamentů. A ty bych sobě ani nikomu jinému bezdůvodně neaplikoval.“ Vzhlédl k Niniane.
„Horší už to nebude. To slibuji. Za pár minut to bude hotové.“
„Oukej,“ řekla slabým hlasem. Pokusila se natáhnout nohy do pohodlnější polohy.
Tiago ji znovu začal hladit. Ani se nepohnula, všechno v ní se soustředilo na útěchu, kterou jí poskytoval.
Podíval se jí do očí a řekl: „Hádej, co dostaneš za to, že jsi byla u doktora taková statečná holčička?“
Ještě stále měla horečku a hluboko v ráně jí cukalo. Nechtěla se smát a taky to neudělala. Zvedla jen koutek úst. „Co?“
Kolem očí se mu vytvořily vrásky. „Co takhle palačinky s jahodami a šlehačkou?“
Oči se jí vyjasnily. „Slibuješ?“
„Samozřejmě.“
Úsměv se jí rozšířil. Na tváři se jí objevil dolíček. „No, když jsi to teď slíbil, tak dostanu palačinky, ať chci, nebo ne.“
V okamžiku, kdy to vyslovila, věděla, že je to pravda. Hluboko v kostech se jí usadila jistota. Tiago ji zase až tak moc neznal, ale jelikož desítky let žila pohromadě s ostatními wyr-strážci, znala ona jeho mnohem víc. Když si vzal jednou něco do hlavy, nic ho od toho nemohlo odradit. Jakmile jednou něco slíbil, nikdy by to nevzdal, nikdy by neustoupil, dokud by nedosáhl toho, co slíbil. Někdy to člověka přivádělo k šílenství, ale bylo to něco, na co se dalo spolehnout. Stoprocentně.
„No tak, vílo! Jsi jen uražená.“ V jeho drsné tváři se zablýskly bílé zuby. „Vždyť je chceš pořád.“
Nešťastná, osamělá a neklidná část jejího já nacházela v jeho dlani něco jako klid duše.
V jeho tmavých očích se objevil výraz, který neznala a který nedokázala rozluštit. Palcem jí přejel po rtech a zíral na ni, jakoby ji předtím nikdy neviděl.
Ode dveří se znovu ozvalo zaklepání.
„Podívám se, co chtějí,“ řekl Hughes.
„Neotvírejte dveře! Nikoho nevpouštějte dovnitř!“ přikázal Tiago, aniž by z ní spustil oči.
„Ano, pane.“
Realita se k ní snažila proniknout, ale ona ji nechtěla nechat. Chytila ho prsty volné ruky za silné zápěstí a nakrčila čelo. „Ššš!“ zašeptal neslyšně a přitom jí hleděl do očí.

Hughes se vrátil a řekl Tiagovi: „Delegace Temných fae požaduje vidět Její Výsost. Popírají vaše právo ji ochraňovat a vyhrožují válkou proti wyrům.“

20 komentářů:

  1. Perfektní !!! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další skvělé kapitolky !!!

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za další pokračování kapitoly!!

    OdpovědětVymazat
  3. Mockrát děkuji za další kapitolku:333

    OdpovědětVymazat
  4. To bola skvelá kapitola :-)
    vdaka za preklad a korektúru, a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Dekuju moc za dalsi kapitolku :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Dekuji za dalsi kapitolu
    Ellie

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuju moc za kapitolu:33 :*

    OdpovědětVymazat
  8. Dakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  11. Ďakujem za kapitolu :) D

    OdpovědětVymazat
  12. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za další kousek kapitoly. Jsem zvědavá jestli z nově příchozích někdo přežije.

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji moc za pokračování 😃

    OdpovědětVymazat