čtvrtek 21. dubna 2016

Vládce bouří - 3. kapitola 2/2


Tiago ani nevěděl, jak moc ji to trápilo. Letěl celou tu cestu do Chicaga jen proto, aby zjistil, jestli je v pořádku. A ještě horší bylo, že u toho vypadal tak úžasně sexy.
To nezvládala. Žila s tím dvě stě let a báječně se přitom bavila. Všichni Dragosovi strážci byli zákeřní, barbarští a sexy. Dokonce i ta mrcha harpyje Aryal, která se jí tajně líbila. Samozřejmě čistě platonicky!

Ale pak byl na ni Tiago najednou milý. Nevěděla, že to vůbec dokáže. Vždycky věřila, že má jen dvě polohy chování – zabíjet a zabíjet.
Válečník k ní byl milý. Ten pocit ji pálil na kůži, jako by ji polil kyselinou.
Objevil se u ní jakoby z temnoty. Obklopil ji svým svalnatým tělem, objal ji a daroval jí vzácný pocit bezpečí a míru. Dotýkal se její ruky tak něžně, jakoby ji měl rád, což v ní vyvolalo nutkání od něho utéct.
Co si vlastně myslí? Vrátit se do New Yorku nepřicházelo v úvahu. Nemohla se zase zašít v Říši wyrů jen proto, že se situace trochu zkomplikovala. To by byla politická sebevražda. Vypadala by slabě, což si jako budoucí královna nemohla dovolit. Nejen před Temnými fae, ale i před ostatními Starými Rasami.
Říkal, že bude všechno v pořádku. Zatraceně!
Jak by mohlo být všechno v pořádku? Na jak dlouho? Na pár dní nebo týdnů – nebo na jakou dobu se rozhodl, že jí bude pomáhat? A co potom?
Vrátí se zpět do svého života a nazdar! A ji zanechá na trůně Temných fae. Momentálně měla něco kolem tisíce vzdálených bratranců. Někteří z nich možná byli řádní občané, ale klidně by se vsadila, že pár z nich bylo stejně ambiciózních jako Geril nebo její strýc Urien.
Hloupý wyr. Nic nebylo v pořádku.
Nemohla utéct do New Yorku. Teď, když už nebyla opilá a v šoku, věděla, že nemá kam utéct. Ve večerních zprávách běžel všude stejný příběh. Lidská policie a úřady Temných fae po ní společně pátrali.
Získala trochu času, aby se odreagovala a teď musela zpět do hotelu, aby se setkala s delegací Temných fae. Žádná jiná alternativa neexistovala. Když se rozhodla vyjít se svou identitou na veřejnost, vydala se na cestu, ze které nebylo návratu.
Delegace byla tradiční triáda, která se skládala ze tří nejmocnějších vládních úředníků Temných fae. Jako první tu byl kancléř Aubrey Riordan, který byl s vládnoucím rodem vzdáleně spřízněn. Když se Niniane narodila, byl Aubrey už dost starý a asi padesát let po atentátu na její rodinu se stáhl do ústraní.
Aubreyho žena Naida ve skupině, se kterou se Niniane po příjezdu do Chicaga setkala, chyběla. Niniane slyšela, že Naida je o dost let mladší než její manžel a ráda by se s tou ženou seznámila. Těšila se, že si bude moct popovídat s někým, kdo nebude zatížen politickými ambicemi.
Druhým členem delegace byla velitelka Arethusa Shiron, která v současně době vedla vojenské jednotky Temných fae. Arethusa byla tichá žena s chladnýma očima, která Niniane děsila už jen svou pouhou přítomností. Třetí osobou byl ministr spravedlnosti Kellen Trevenan. Kellen byl mezi Temnými fae raritou, protože byl tak starý, až mu zbělely vlasy.
Všichni členové delegace, Aubrey, Arethusa a Kellen, byli mimořádně houževnatí a tvrdí. Všichni žili za vlády Ninianina otce Rhiana. Byl to osvícený panovník, který vítal změny a podporoval vztahy Temných fae – nejen s původním indiánským obyvatelstvem, ale i s rychle rostoucí populací evropských osadníků, která se v druhé polovině osmnáctého století, po americké revoluci, rozšířila po celém kontinentu.
Poté začal Urien pracovat na svrhnutí jejího otce. Vedl konzervativní frakci Temných fae, která se angažovala proti Rhianově politice otevřených dveří.
Pokud Niniane věděla, ani jeden ze tří členů delegace se na převratu nepodílel. Ale zažili, jak se Urien zmocnil trůnu. Nejenom, že byli přítomni vyhlášení jeho zákona o nemíchání ras, který izoloval společnost Temných fae od zbytku světa, ale také za jeho vlády dosáhli postavení, které jim poskytovalo obrovskou moc. A nyní se stanou svědky další změny ve vedení monarchie.
Sice nechtěla věřit, že by měli s atentátem na její osobu něco společného, ale faktem zůstávalo, že každý z nich za něj mohl být zodpovědný, ať už jednali sámi za sebe, nebo po domluvě s ostatními. Taky bylo možné, že s tím neměl nic společného ani jeden z nich a její bratranec Geril jednal na vlastní pěst. Anebo si útok objednal někdo úplně jiný.
Už samo o sobě bylo těžké setkat se se členy delegace tváří v tvář. Při pomyšlení, že by se s nimi měla setkat znovu, se jí stáhl žaludek a zvlhly dlaně. Temní fae byli známí svou lstivostí a politickou věrností a ona byla tak dlouho pryč, že si připadala jako cizinka. Vše, co o svém dědictví věděla, se dalo přednést jako výňatek z encyklopedie, zabarvený pocity a vzpomínkami dospívající dívky.
Zrádná část jejího já se toužila vrátit do jediného bezpečného přístavu, který znala a tato část nepřestávala kňourat. Nakonec samu sebe okřikla.
Věděla, že tam byla šťastná, nebo přinejmenším spokojená. Měla něco jako adoptivní rodinu. Chránili ji, takže mohla žít v relativní spokojenosti, dokonce v míru. Jelikož byla stále obklopená osobními strážci a žila v neustálém očekávání atentátu, nikdy se úplně neuvolnila, ale plno lidí žilo pod hrozbou války a jejich život byl mnohem víc omezen chudobou a chybějící perspektivou než ten její.
Sice ji omezování vadilo, ale chápala, že měla štěstí. Nic jí nechybělo a k dispozici měla prostředky – ať už se jednalo o přátele nebo o finance - k uspokojení svých potřeb, obzvláště její vášně pro boty.
Ale i když se chtěla do New Yorku vrátit, aby se ukryla do bezpečí svého dřívějšího života, nemohla wyry zatěžovat politickým napětím, které by to způsobilo – ne poté, co jí tak velkoryse otevřeli svá srdce. Dragos toho měl i tak dost. Musel si zvykat na život se svou novou, těhotnou družkou, a současně se vypořádávat s negativními následky svého vniknutí do Říše elfů a Urienovy smrti.
Věděla, co bylo její povinností. Musela se dát dohromady, vrátit se do hotelu a pokračovat ve svém podělaném životě, dokud ho měla. Proč jezdí dokolečka? Snad není takový blázen? Neuvědomovala si, jak moc byla vyčerpaná. Dýchala přerývaně a pohled se jí zamlžoval. Promnula si oči.
Zůstala stát před stopkou na křižovatce. Na zařazení do rušného provozu dálnice se necítila a místo toho zamířila do obytné čtvrti. Ulici lemovaly skromné domky s pečlivě udržovanými zahrádkami. Většina domů byla temná a tichá.
Takové bydlení se jí líbilo. Bylo to tak exotické. V takových domech žily celé rodiny. Rodiče chodili do práce a děti ráno nastupovaly do žlutých autobusů, které je odvezly do školy. Společně večeřeli a v pračce se kupila hromada špinavého prádla. (Jen si to představte, prát si své vlastní prádlo – taková legrace!)
Občas se o vánocích vplížila do podobné čtvrti. Procházela se po ulicích a nakukovala okny, aby pozorovala rodiny při jejich setkání o svátcích. Obdivovala ozdobené vánoční stromky, které zářily ve všech barvách – zlaté, purpurově rudé a zelené, ověšené pestrými lampičkami. Pokaždé si říkala, jaké by to krásné mít takový obyčejný život.
Déšť zesílil. Na displeji SUV začala hledat, jak zapnout stěrače. Wow, fakt pěkné SUV! Hybridní model. Polovinu z toho, co se jí na displeji ukazovalo, nechápala. Čas našla. 3:32 ráno.
Tiago už jí byl určitě v patách a chrlil oheň. Měla pocit, že cítí, jak se blíží. Na krku se jí ježily drobné chloupky a vzduch byl nabitý statickou elektřinou.
Hej, možná, že by měla zastavit a někde se nasnídat. Kdyby byla v restauraci, tak by na ni křičet nemohl, ne? Kromě toho by od ní bylo nezdvořilé, kdyby se v hotelu objevila v tak nekřesťanskou hodinu a spolu s ní zuřivý wyr-Strážce. Probudila by plno lidí a způsobila poprask.
Když se silnice uvolnila, zrychlila a hledala nějaký výjezd, kde by mohla SUV otočit. Vzpomněla si, že asi kilometr nazpátek viděla IHOP restauraci. Nacpe se pár palačinkami s jahodami a šlehačkou, to ji pozitivně naladí a vyřeší všechny její problémy. No dobře, to bylo trochu přitažené za vlasy, ale za pokus to stálo.
Najednou se zvedl vítr a bičoval okolo stojící stromy. Vzduch pročísl blesk. Když udeřil do stromu, jeho bílé světlo ji bodlo do očí. Hrom, který následoval, byl jako bomba. Ušní bubínky se rozechvěly a obrovské SUV se otřáslo. Cukla sebou tak, až málem ztratila kontrolu nad řízením. Poté se asi dvacet metrů před ní objevil obrovský dravec s rozpětím křídel deset metrů. Na okamžik ho osvětlily světlomety auta, poté ho mocná křídla vynesla výš a přitom roztáhl ocelově ostré drápy dlouhé jako meče. Měl podobu orla, ale jeho barva byla temně černá.
Ve velkých, divokých očích se mu blýskalo. Zatímco se ve vzduchu proměnil, bylo slyšet hromobití a na zem doskočil vysoký muž v černých maskáčích a vojenských botách. Dlouhými kroky došel až k ní, vztek mu formoval tělo v dokonalou zbraň.
Vykřikla a šlápla na pedály. Přitom dupla na brzdu tak silně, že vůz dostal smyk. Tiago se vrhl k ní. Jeho ruce zaduněly o kapotu jako kladiva.
SUV se zastavilo.
Seděla bez pohnutí a zírala na něj s otevřenou pusou. Rafinovaný hybridní motor si krátce postěžoval a poté umřel.
Tiago se přesunul na stranu řidiče a trhnutím otevřel dveře. Oběma rukama se opřel o hranu střechy a zuřivě hleděl na Niniane. Už byl úplně promočený. Zírala na něj velkýma očima, zatím co mu po přísné tváři stékaly kapky deště.
Bodná rána na boku ji bolela tak, že si nemohla zapnout pás. Opatrně se k němu otočila obličejem. Na holé ruce a nohy jí dopadal déšť.
Teď možná nastal ten správný okamžik, aby vypadala obzvlášť roztomile. Vysunula spodní ret a nakrčila čelo. Tichým, nejistým hlasem kuňkla: „Promiň?“
Jakoby ho to rozzuřilo ještě víc. Hůř, vypadal totiž uraženě. „Nechoď na mě s tím svým manipulátorským svinstvem!“ 
Klesla nazpět a kolem očí se jí utvořily vrásky. „Ale co když jsem jen manipulativní mrcha?“
To, jak svíral okraj střechy, způsobovalo, že se mu napínaly prsní svaly. Ztěžka dýchal. Pohledem sjel níž a strnul.
Sledovala jeho pohled. Při svém útěku z motelu si myslela, že rychlost a nenápadnost je důležitější, než jestli se obleče, proto měla na sobě ještě stále ty příliš krátké šortky a tričko pod prsa. Předek měla díky dešti mokrý. Chladem se jí postavily bradavky a skrz tenkou sportovní podprsenku a tričko se zřetelně rýsovaly.
Znovu pohlédla nahoru, přímo do jeho nebezpečné tváře, a řekla: „Já za to nemůžu. Prostě to tak je.“
Hlavu spolu s rameny nacpal do auta a chytil ji za zátylek. Jeho otevřená ústa se vrhla na její rty. Než stačila zareagovat, zabořil jí jazyk hluboko do pusy.
Překvapeně zakňučela. Tiago v odpověď hrdelně zavrčel, takže jí naskočila husí kůže. Síla polibku natlačila její hlavu dozadu do jeho ruky, kterou ji držel za zátylek. Pouhým tlakem svých úst ji uvěznil. Její ruce sebou cukly a zaťaly se do jeho promočeného trička.
Polibek byl brutální a žhavý, ale sevření bylo jemné. Jednou rukou jí sjel k pasu a opatrně ji posunul dopředu, až seděla na okraji sedadla. Paží ji objal kolem pasu a vtlačil se mezi její nohy, zatímco se svalnatým tělem přitiskl k jejímu. Po celou dobu prozkoumával hloubku jejích úst a sál její plné rty, které úžasem změkly.
To jak chutnal a jak byl cítit, bylo jako úder na její smysly. Na jeho agresivních rtech cítila chladný déšť. Džíny se drsně otíraly o její jemnou pokožku na vnitřní straně stehen a něco tvrdého, dlouhého ji tlačilo do pánve. Když nasál vzduch, ucítila, jak se jeho tělo pohnulo. Byl obrovský úplně všude, celkově bylo jeho tělo dvakrát tak větší než její.
Nemohla by ho zadržet, i kdyby se o to pokusila.
Nechtěla to zkoušet. Místo toho se v jeho objetí uvolnila a svěřila své tělo pevnému objetí, které jí nabízel. Zvedla k němu obličej a se zavřenýma očima opětovala jeho polibek s veškerou vyhladovělou vášní, která se jí v nitru nahromadila.
Když svými plnými, smyslnými rty a lačným jazykem zareagovala na jeho útok, Tiago cítil, jak jí z těla mizí napětí. Její kapitulace byla tak zatraceně sexy, že se málem udělal.
Zatracená práce! Situace se mu vymykala z rukou.
Co to tu, k čertu, vyváděl?
Byla zraněná. Opatrně, žádné excesy! Jazyk, který jí vrazil do úst, ocucávala svými hebkými rty a štíhlýma bílýma nohama ho objímala kolem pasu. Oukej, tak jeden malý exces! Zasténal a svou tvrdou, velkou erekcí se třel o její sladký pahorek. Chtěl by oběma rukama laskat ta její překrásná ňadra a jazykem olizovat zlatý kroužek v pupíku. Chtěl by ji mít před sebou rozloženou jako zákusek a se stejnou chutí se na ni vrhnout.
Křehké prsty se mu zabořily do krátkých, mokrých vlasů. Na pokožce hlavy ucítil lehké bodnutí od jejích nehtů, jako kdyby do něj zaťal drápky králíček. Chtěl ji cítit, jak ho škrábe po nahých zádech, chtěl, aby ho poškrábala do krve, zatímco v jeho náruči s křikem vyvrcholí. Její dech zněl přerývaně. Tělo jí hořelo, přesto se celá chvěla.
S námahou zapojil znovu svůj mozek. Se zavrčením se odlepil od jejích úst, zvedl hlavu do deště a přitiskl si ji pod krk. „Zatraceně,“ zasyčel, „je mi to líto!“
„No jasně,“ zamumlala. „Dnes nedopadlo nic, ale opravdu nic tak, jak by mělo. Proč by to v tomto případě mělo být jiné?“
Shlédl na ni dolů. Co tím, k čertu, myslela?
Přitiskla se nosem do prohlubně mezi jeho krkem a ramenem a roztřásla se ještě víc. Byla příliš rozrušená. Bodná rána ji bolela. Bylo jí děsné horko, a přesto současně mrzla. Nohy měla slabé a mezi stehny se jí usadila ostrá prázdná bolest. Přitom ji napadlo, jak jednoduché by bylo, kdyby otevřela zip jeho kalhot a vzala do ruky jeho naběhlý, tvrdý penis. Chtěla prozkoumat ten cizí, smyslný terén jeho pokožky a třít ho tak dlouho, až by vyvrcholil. Zadržela dech.
Otřelo se o ni světlo projíždějícího auta. Tiago ji zvedl ze sedadla řidiče, obešel s ní předek auta a posadil ji na sedadlo spolujezdce. Poté se vrátil nazpět, sedl si za volant a nastartoval, aby SUV zaparkoval na kraji silnice. Motor byl ještě teplý a navíc zapnul topení na maximum. Poté se obrátil k ní.
Byla úplně mokrá a vypadala příšerně. Manipulativní potvůrka se proměnila do podoby napůl utopené krysy. Černé vlasy se jí leskly a splývaly přes ramena až k místu, kde ho zaujaly její rozkošně vzpřímené bradavky – Bože stůj při mě! – vypadaly pod tím porno-tričkem jako tmavé oblázky. Se zaťatými zuby se natáhl na její stranu a sáhl po jedné z jejích tašek, kterou mrskla pod nohy sedadla spolujezdce. Aniž by se staral o to, po čem sáhne, vytáhl ven nějaký kousek oblečení a začal jí s ním otírat mokré holé ruce a nohy.
„Představovala jsem si to úplně jinak,“ zamumlala.
„Ani se neodvažuji zeptat,“ řekl a vycenil bílé zuby.
„Tak za prvé, to auto bych zvládla,“ řekla. Cvakaly jí zuby. Odstrčila mu ruku. „A už zase jsi na mě milý. Přestaň s tím!“
„Cože? To mám na tebe být hrubý?“ zavrčel. „To se dá zařídit. Jen mě dál popichuj, vílo!“
„Popichovat.“ Smíchy vyprskla. „Nepokoušej mě! Ještě jsem ani nezačala.“
Pobaveně zvedl obočí. „Obávám se, že bys mohla mít pravdu.“
Vytrhla mu tepláky z ruky a pokračovala v utírání sama. Látka byla tlustá a dobře sála. Ráda by pokrčila rameny a tepláky si oblékla, ale obávala se, že pohyb, který byl zapotřebí k tomu, aby je dostala přes boky, by byl příliš bolestivý. Proto z tašky vytáhla jedno z triček.
Tiagovy ruce se položily na její.
„Vím, že máš bolesti,“ řekl a na moment odložil svou rozladěnost bokem. Měl silný hlas, vhodný na válečná pole, hluboký a pronikavý, ale teď ho změnil na chraplavé mumlání, tak něžné, až otřáslo její duší.
„Nech mě, ať ti pomůžu!“
Měl pravdu s tím, že má bolesti. Ještě stále se chvěla jako osika. Kousla se do rtu a přikývla. Přetáhl jí tričko přes hlavu, přičemž jí podepíral paži na zraněné straně. Zvládla říct, jen: „Děkuji!“.
„Kam jsi měla namířeno?“ zeptal se.
„Chtěla jsem palačinky s jahodami a šlehačkou.“ Když jí přes klín rozprostřel tepláky, aby ji zahřál, popotáhla.
„Utekla jsi, aby ses jela nasnídat.“ Jeho ploše znějící hlas a cynický výraz ve tváři jí prozradily, že jí nevěří.
Protočila oči, a poté odsekla: „Utekla jsem, abych se dostala pryč od tebe.“
„Ještě stále jsi musela být opilá, když sis myslela, že bys mi mohla uniknout,“ vyjel na ni. „Neměla jsi žádnou šanci.“
No, ne. Vykulila oči. „Ukradla jsem ti auto a zbraň, když ses nedíval  nebo ne?“
Podle množství vrásek na čele se mu její slova nelíbila. Pohledem by dokázal sloupat barvu ze stěn. Co se to s ní, k čertu, dělo? Proboha, vždyť provokovala naštvaného hromového ptáka!
Sesbírala trochu rozumu a řekla: „Podívej, ukrývat se v New Yorku není nic pro mě. Nemám sílu o tom s tebou dál diskutovat. Mohl bys mi jednoduše koupit v restauraci snídani a potom mě dovézt do hotelu Regent?“
Zatímco mluvila, něco upoutalo jeho pozornost. Zaostřil na auto, které je právě míjelo. Brzdová světla auta se rozsvítila a v deštivé noci zazářila jasně rudě.
„Co jsi udělala s pistolí?“ zeptal se. Jeho tvář, hlas i tělo zůstávalo klidné.
Žaludek jí udělal v břiše salto. Sáhla do jedné z tašek a položila mu pistoli do napřažené ruky. Auto, které upoutalo Tiagovu pozornost, se se skřípěním pneumatik otočilo.
V ten samý okamžik Tiago vystoupil z SUV. Jeho pohyby byly tak rychlé, že jí před očima splývaly. Telepaticky jí přikázal: Zamkni dveře a skryj se na podlaze! TEĎ, Tricks!
„Pan Smrtka“ nebyla jen nějaká přezdívka, kterou si spontánně vymyslela. Tak říkali Tiagovi za zády ostatní wyr-strážci. Byl smrtícím strojem, který se lehce vytočil, a poháněla ho neuvěřitelně silná magická energie.
Během všech těch let spolupráce s wyr-strážci nasbírala plno zkušeností.  Věděla, kdy má bojovat, kdy má utíkat a kdy se má skrýt.
Byla příliš mladá, takže neměla moc magické energie. Nízká hladina její energie stačila právě tak na to, aby se dostala do Jinozemě a mohla používat telepatii, což uměl každý, kdo v sobě měl aspoň jiskřičku magie, ať už to byl příslušník některé Staré Rasy nebo člověk. Měla trochu kouzla osobnosti, které jí poskytovalo výhodu při jednáních a komplikovaných společenských setkáních, ale v boji bylo k ničemu. Byla malá a drobná, a teď ještě ke všemu zraněná.  Její schopnost sebeobrany se omezovala výhradně na triky, protože přirozeným nadáním neoplývala.
Za všechno, co věděla, vděčila několikaletému trpělivému tréninku strážců. Jasně, že dokázala někomu nakopat zadek, ale dávala přednost tomu, když k ní byl při tom dotyčný otočený zády. Namočení špiček dýk do jedu byla jen další metoda, jak v tomto nerovném boji vylepšit své šance. Teď bylo jejím úkolem dělat, co se jí řeklo, což znamenalo schovat se.
Zamkla dveře a skrčila se na podlaze před sedadlem spolujezdce, aby byla co nejmenší. Rukama si kryla hlavu. V ráně jí cukalo tak silně, že jí bolest vystřelovala až do páteře. Když začala zase krvácet, ucítila na vychladlé pokožce teplý pramínek krve. Ale to byla momentálně její nejmenší starost.
Nenáviděla to. Nenáviděla, když někdo, kdo byl pro ni důležitý, riskoval pro ni svůj život. I když se to nedělo poprvé, snadnější to nebylo.
„Dávej na sebe pozor,“ zašeptala Tiagovi. „Nesmí se ti nic stát.“

V tom okamžiku začala střelba.

18 komentářů:

  1. Moc a moc děkuji za další skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  2. to bola fakt super kapitola :-) a ten koniec;-) wau :-):-)
    vdaka za preklad a korektúru :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem za ďalšiu kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  6. Super !!! Díky moc za překlad a korekci další perfektní kapitolky !!!

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za super kapitolu, teším sa na pokračovanie :-))

    OdpovědětVymazat
  8. Čo dodať. Moja najobľúbenejšia séria. Krochkám blahom. Veľmi ďakujem, ste úžasné.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji,teť jsem přečetla všechny tři kapitoli a už se těším na pokračování, tato série je super :-)! A vy jste nejlepší protože jenom díky vám si ji můžu přečíst! Takže ještě jednou DĚKUJU!!!

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat