sobota 16. dubna 2016

Vládce bouří - 3. kapitola 1/2


Tiago se snažil přijít na to, jak se mohl jeho život ze dne na den tak podělat. Jeden den. Čtyřiadvacet hodin. Včera se ještě rozčiloval, že se musí nudit v New Yorku a vyřizovat nedůležité záležitosti – jednu jak druhou.

Dnes večer v Chicagu se veškeré jeho rozčarování rozplynulo a vystřídalo ho úplné zoufalství.
Zatímco přecházel sem a tam po parkovišti, zavolal Dragosovi. Ten to vzal hned po prvním zazvonění. „Mám ji.“
Drak se zhluboka a dlouze nadechl. „Dobře.“
„Je zraněná. Je na tom docela dobře, ale musí co nejdřív k doktorovi.“ Vysvětlil mu, co se stalo – respektive, jak ji našel a co se domníval – zatímco dlouhými kroky rázoval po parkovišti.
Světlo pouličních lamp bylo obklopeno rozmazanou žlutou mlhou. Začalo lehce poprchávat a osvětlené části byly kropenaté od deště. Z vyhřátého asfaltu se zvedala pára.
Byl jen pár kroků od motelu a budovu spolu s nejbližším okolí pozorně sledoval. Motel sám se skládal z několika poschodí, ve kterých byla vidět řada identických dveří. Zajistil si pokoj v přízemí, který vedl přímo na parkoviště, aby v případě nouze mohli rychle vyrazit. Už bylo tak pozdě, že auta na parkovišti byla všechna vychladlá. U obrubníku se otočil a začal další kolečko.
„Co pro tebe můžu udělat?“ zeptal se Dragos.
„Měl bys do Motelu 6, kde se skryla, poslat úklidovou četu. Jo a říkala, že ukradla auto a nechala ho odstavené před obchodem Wal-Markt. Svoje otisky sice z volantu a ze dveří setřela, ale po tom útoku byla dost rozrušená a neuvažovala úplně jasně. Auto se musí vyčistit a vrátit jeho majiteli.“
„Pošlu tam Tuckera. Nezavěšuj!“
Čekal, zatímco Dragos vydával rozkazy. Poté řekl: „Dragosi, musíš mi pomoct ji zvládnout, než se to ještě zhorší. Může si oči vyplakat. Řeknu ti, že není nic horšího než zoufalá víla.“
Dragos se rozkašlal. „Oh-kej. Vydrž!“
Tiago v telefonu uslyšel, jak Pia z dálky křičí: „Všichni jste neandrtálci! Co jste čekali? Co? Já si s ní mám promluvit? Ó, ne…“ Telefon musel změnit svého majitele, protože uslyšel, jak si Pia povzdychla: „Halo, Tiago. Jsem ráda, že jsi ji našel. Co se děje?“
Žena. Přikývl. Chytré. Stručně a jasně jí popsal situaci. „Musíš mi poradit, co mám udělat, aby přestala brečet,“ požadoval.
„Právě jsi mi řekl, že je opilá,“ odvětila Pia. „Nemyslíš, že přestane, až vystřízliví?“
„To nebude dost rychle,“ zavrčel.
„Pokusil ses s ní promluvit?“ zeptala se Pia.
Opatrně mobil odtáhl od ucha, aby se na něj zaškaredil. To byl sarkasmus, co slyšel v jejím hlase? Odpověděl: „Samozřejmě, že ano. Trmácel jsem se sem takovou dálku, abych jí pomohl, a ona trvá na tom, abych zmizel. Ani mi nechtěla dovolit, abych se podíval na její ránu. Zatraceně, co se to s ní děje?“
Na druhém konci vedení nastalo ticho. „Ty chceš, abych ti to vysvětlila během pěti minut?“ řekla Pia po chvíli.
„Musí to trvat tak dlouho? Jen se snažím najít způsob, jak přežít noc,“ odpověděl kousavě.
Vrhl pohled na dveře jejího pokoje, které nechal trochu pootevřené. Ještě stále ji slyšel plakat, a to nejhorší na tom bylo, jak se snažila, aby své vzlyky udusila v polštáři. Pravděpodobně si myslela, že je tak dokáže před ním skrýt. Vrrr! Nejraději by si něčím ucpal uši.
„Tak dobře,“ řekla Pia. „S Grayem jsme dnes o Niniane mluvili, protože nám to všem nejde z hlavy. Věděl jsi, že při tom převratu pod vedením Uriena, kdy byla celá její rodina vyvražděna, přišla sama málem o život?“
Tiago se zastavil. Sevřel mobil v ruce pevněji.
„Věděl jsem, že Urien její rodinu vyvraždil, a že jí samotné se podařilo uniknout, ale podrobnosti neznám.“
„Bylo jí sedmnáct,“ řekla Pia. „Sedmnáct. Věděl jsi, že viděla mrtvá těla svých bratrů dvojčat a musela přihlížet, jak Urienovi muži vykuchali její matku?“
Stáhl se mu žaludek. Její matka, vykuchaná před jejíma očima. Přemýšlel, jak byli její bratři staří, když je zabili. Než mohl odpovědět, musel si odkašlat. „Ne,“ řekl. „To jsem nevěděl.“
„Takže, tady je mé pětiminutové řešení,“ řekla Pia něžným hlasem.  „Niniane je pod hrozným tlakem. Když byla ještě dítě, tak člen rodiny, někdo, komu důvěřovala, zabil každého, koho milovala. Teď přežila pokus o vraždu dalším členem rodiny, a odněkud musí vzít odvahu vrátit se do paláce, kde přišla o všechno, na čem jí na světě záleželo. Jestli ses s ní snažil promluvit tónem, který jsi použil před chvílí, Tiago, tak můj návrh je, aby ses vrátil zpět do New Yorku. Kdokoli z ostatních strážců tvé místo rád převezme. Ti ji totiž mají rádi.“
Zostra se nadechl. Skvělý způsob, jak mu vrazit dýku do zad. Přestal rázovat sem a tam, zastavil se, aby naslouchal hlasu odporu, který se v něm ozval, když se Pia zmínila, že by měl být nahrazen. Zatraceně, to nikdy nedopustí!
„Jsi tam ještě?“
„Jsem tu. Vydrž!“ zavrčel. Snažil se ovládnout svůj temperament, boj vyhrál, a tak byl jeho hlas stejně tak něžný jako Piin. „Nikdo jiný ať sem neletí. Mám ji a dám na ni pozor.“
„Tím správným způsobem,“ řekla Pia.
„Tím správným způsobem,“ zabručel, ale přitom se usmíval. „Pio, jsi pěkná potvora. Ale i tak dík!“
Na pozadí slyšel, jak Dragos volá: „Hej!“
„Uklidni se, chlapáku,“ řekla Pia tlumeným hlasem. „To byl kompliment. Každopádně věřím, že to kompliment byl.“ Její hlas se zase vrátil v plné síle. „Ještě něco, Tiago?“
Zaměřil svůj zrak nazpět ke dveřím motelového pokoje. „Ne.“
„Prosím tě, kdybychom mohli ještě něco udělat, zavolej.“
„Samozřejmě.“ Ukončil hovor a zastrčil mobil do kapsy.
O pár okamžiků později vstoupil opatrně do pokoje a zavřel za sebou dveře. Přílišné ticho. Zadržovala dech? Zakroutil krkem, abych si uvolnil napjaté svaly. Skvělý způsob, jak to ještě zhoršit, pane Smrtko.
Jeho dravčí oči si rychle přivykly na tmu, která uvnitř panovala. Pokoj byl vybaven postelí v nudné béžově barvě, která se opakovala v motelových pokojích po celé zemi. Kromě toho to byl nekuřácký pokoj. To si výslovně přál. Niniane se na posteli sbalila do klubíčka obličejem ke stěně, její malá postava byla tak blízko okraje, že málem spadla. Vypadalo to, jako by se chtěla od něho dostat co nejdál.
Zatřepal hlavou a mentálně se proplesknul. Poté došel k posteli, odložil pistoli na noční stolek, přičemž se ujistil, že na ni kdykoliv dosáhne. Celou dobu špicoval uši.
Zatraceně! Opravdu zadržovala dech.
S povzdechem se usadil na posteli. Ležela na svém zdravém boku a ten levý s bodnou ranou si šetřila.
„Volal jsi dom… do New Yorku?“ zeptala se.
„Ano. Krátce jsem si promluvil s Dragosem a Piou.“
Otočila hlavu jeho směrem. „Mám Piu ráda. Moc času na seznámení jsme neměly, ale přesto se mi bude po ní stýskat.“
„Taky tě má ráda,“ odvětil. Opatrně ji obalil svým tělem a objal ji. Znovu začala dýchat. Znělo to přerývaně a nepravidelně. Uložil jí hlavu na svou pokrčenou paži a přitáhl si ji zády k sobě.
Zašeptala: „Nebuď na mě milý.“
„Proč ne?“ zeptal se zmateně. Copak mu Pia právě neřekla, že má být milejší? Zabořil jí nos do vlasů. Rozpustila si ten svůj směšný krysí ocásek a vlasy měla plyšově hebké. Byla cítit cigaretami, bylinkovým šampónem a jedinečnou ženskou vůní, která byla pro ni tak typická. Typická Tricks. Niniane. To je jedno. Niniane bylo pěkné jméno, napadlo ho. Hodilo se k ní.
„O to těžší to bude, když budeš milý.“
Vzpomněl si na její uplakané loučení před pár dny a na kolečko objímání, kterým každého, včetně jeho, zahltila předtím, než vyrazila na letiště. Pomyslel na sedmnáctiletou dívku, která ztratila všechno, na čem jí v životě záleželo, a na všechny ty překážky, na které musela malá, pronásledovaná víla narazit v roce 1809, když se snažila dostat z Adriyelu do New Yorku, aby Říši wyrů požádala o azyl.
Pomyslel na poslední atentát a na to, že chtěla žít u Temných fae, i přesto že ji někteří z nich chtějí zabít. A to všechno jen kvůli tomu, že dobrý vládce je mnohem lepší, než riskovat, že trůn obsadí další Urien.
Nejraději by Uriena roztrhal na kousky ještě jednou.
Její ruka sebou znovu cukla. Zvedl hlavu. Po chvíli mu došlo, že tahá za roh prostěradla. Opatrně jí ruku překryl tou svou, aby ten nervózní pohyb ukončil. Prsty měla malé, drobné a studené. Snažila se jeho doteku vyhnout, ale nepustil ji.
„Jak moc jsi ještě opilá?“ zeptal se.
„Nevím.“ Popotáhla. „Už zase cítím svoje nohy. Bolí mě žebra. Myslím, že už moc ne.“
Musela být unavená. Bylo hrozné, že měla bolesti, a chtěl jí dát nějaké léky, ale nevěděl, jestli by je snesla po požití takového množství alkoholu. „Všechno bude zase v pořádku,“ řekl.
Hlava se jí lehce pohnula. „Ale no jistě.“
Nevěděl, jak se jí to podařilo, ale ta uvolněná odpověď zněla strašně. „Musíš si teď odpočinout.“
Přikývla. „Oukej.“
„Povídat si můžeme na cestě do New Yorku,“ řekl jí.
Zvedla hlavu. „Co?“
„Řekl jsem, že tě odvezu nazpět do New Yorku.“ Do hlasu vpracoval trpělivý tón, protože byla očividně ještě dost opilá. „A po cestě si můžeme promluvit.“
Povzdechla si. „Tiago, já se nevrátím.“
„Ale jasně, že ano,“ odpověděl. „Tvůj byt ve věži je bezpečný, a budou tě strážit důvěryhodní osobní strážci, dokud nebude atentát vyšetřen. Nedělej si starosti! O všechno se postarám.“
Přemýšlel, jestli existuje ještě něco, co by mohl říct, ale moc se v psychologii nevyznal. Byl pan Smrtka, a ten si myslel, že všechno důležité už řekl. Objímal ji hodně dlouho. Zvláštní. Dělal to pro ni, ale i pro něj to byl dobrý pocit. Byla tak drobná a měkká a tak maličká. Když se k ní zezadu přitiskl, do muldy, kterou vytvořilo jeho tělo, perfektně zapadla.
Konečně se uvolnil i poslední sval v jejím těle, a dech se jí zklidnil. Usnula. Opatrně a pomalu se od ní odtáhl. Když vstal, nepohnula se.
Natáhl se po vaku, který předtím opřel o zeď. V něm byly jeho hygienické potřeby a něco na převlečení v jeho velikosti, lehký laptop v ochranném pouzdře a další zbraně. Vklouzl do koupelny a tiše za sebou zavřel dveře. Až pak rozsvítil.
Svlékl se a osprchoval. Poté, co se namydlil a opláchl, obě ruce opřel o stěnu. Stál tam se skloněnou hlavou, zatímco mu voda tekla přes krk a ramena. Po letu z New Yorku mu teplo, které pronikalo do namožených svalů, dělalo dobře. Voda mu kapala z nosu a z brady. To byl ale den!
Musí být chytrý. Měl by dát na Piu a zavolat do New Yorku, aby sem poslali jiného Strážce.
Měl by doprovodit své vojáky k dalšímu úkolu.
Ale on chytrý nebude.
Udělá to jediné, co mohl: zůstane u ní a dá všechno do pořádku. Protože jí to slíbil. A protože očividně nebyl schopný jiného rozhodnutí.
Když se horká voda změnila na vlažnou, otočil kohoutkem. Osušil se a vytáhl čisté černé kalhoty a tričko. Než otevřel dveře, zhasnul světlo. Chvíli počkal, než se mu aktivovalo noční vidění a poté tiše vklouzl do pokoje.
Zarazil se a naslouchal jejímu dechu. Očekával, že uslyší hluboký, pravidelný rytmus.
Ale žádný dech slyšet nebyl, ani známka přítomnosti někoho živého.
Rozsvítil.
Pokoj byl prázdný. Zmizela. Stejně tak její nákupní tašky. A klíče od SUV.
A jeho pistole.

Začal zuřit. „Zatraceně, Tricks!“

18 komentářů:

  1. Super !!! Díky moc za překlad a korekci !!!

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za další překlad!!! Skvělé!!

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za další skvělou kapitolku!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  4. Knihomolka.36516. dubna 2016 13:07

    Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. teším sa na to čo jej povie keď sa mu opäť podarí ju nájsť :-)
    vďaka za preklad a korektúru :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Tak som zvedava čo zas vymysli ,ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj, vždycky se těším na každou kapitolu. Děkuji moc. Zdena

    OdpovědětVymazat
  8. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za skvělou kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  10. ahoj,díky moc za další super kapitolu Mirka

    OdpovědětVymazat
  11. Mockrát děkuji za další skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  12. Srdečná vďaka za preklad i korektúra... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat