čtvrtek 14. dubna 2016

Vládce bouří - 2. kapitola 2/2


Tiago nemohl jinak, ale musel tu malou potvůrku obdivovat. Zatraceně ďábelsky se postarala o to, aby ji nikdo nenašel.

Když dorazil do Chicaga, čekalo na něj SUV, které pro něj Rune vyžádal a kromě toho slušné vybavení. Zásoby, mezi nimi i hotovost, nějaké oblečení na výměnu, notebook a sbírku jeho oblíbených zbraní. Tiago auto vyzvedl u jejich spojky Tuckera, který všechno připravil do námořnického vaku, položeném na zadním sedadle.
Tucker byl, s ohledem na svou wyr-podobu jezevce, malý a nevrlý mužíček. Rád žil izolovaně a mimo společenskou strukturu Říše wyrů. Jezevec byl se svou prací, která zahrnovala sporadické, často podivné úkoly a nepravidelnou pracovní dobu, spokojený. Hlavně, že mohl zůstat bydlet v blízkosti svého oblíbeného lesa.
I když Tiago na telefon zapomněl, v boční kapse lněného námořnického vaku byl zasunutý i mobil.  Objevil ho okamžitě, jak usedl za volant, protože začal zvonit.
Stiskl tlačítko. „Co?“
Dragos řekl: „Už je k dispozici předběžná zpráva z pitvy těch tří Temných fae.“
Zvedl obočí. „To bylo rychlé.“
„Protože zmizel příští vládce Říše temných fae, úřady si pospíšily,“ řekl Dragos. „Všichni tři fae zemřeli na následky jakéhosi druhu jedu, kterým T... Niniane namočila špičky svých dýk.“
Tiago si upravil sedadlo a zařadil se do proudu aut. „Aspoň že si otrávila dýky, když opouštěla New York. Její štěstí,“ zavrčel.
„Ten mizera, který to celé natáčel na video, spolupracuje s policií,“ řekl Dragos. „Tvrdí, že když zmizela dolů ulicí, v blízkosti nikoho jiného neviděl.“
„Chci vědět, kde bydlí,“ řekl Tiago. Řídil rychle a agresivně, vrhal na ostatní řidiče zuřivé pohledy.
„Později. Prověř letiště! Bezpečnostní kamery ukazují někoho, kdo vypadá jako Niniane, jak vystupuje z taxíku.“
Dragos hovor ukončil, aniž by se rozloučil. Tiago telefon vypnul a hodil ho na sedadlo spolujezdce.
Když se roku 1809 Urien usadil v čele Temných fae, Niniane vyhledala útočiště u Dragose. I přes svoje mladí byla tehdy vyspělá, ale i na fae malá a drobná. Wyrům se nemohla rovnat. A pak tu byl ještě její strýc Urien, jeden z nejzlověstnějších a nejmocnějších bytostí světa, pevně rozhodnutý vidět ji mrtvou.
Aby mohla přežít, naučili ji wyr-strážci všechny špinavé triky, které je napadly, což jí dopomohlo k její přezdívce. Nic nebylo tabu, tak to aspoň Tiago slyšel. On sám byl zaměstnán jinde. Snažil se udržet mír v Missouri, když Osagové podepsali smlouvu a postoupili svou půdu vládě USA.
Všechno sedělo. Budovu opustila se třemi muži a tři muži byli mrtví. Buďto byla z místa činu unesena, nebo byla na útěku. Logičtější byla ta druhá možnost.
Ale pokud to byla pravda, proč nezavolala do New Yorku, aby si vyžádala posily? Patřila do rodiny. Každý z nich by jí s radostí běžel na pomoc. Ale ona se ani nepokusila někoho kontaktovat, ani nereagovala na žádné SMS.
Až ji najde, mínil jí všechny ty otázky položit. Mohla se skrývat jakkoliv, ale on byl starý a plný magické energie a většina jeho talentů souvisela s lovem. Když se do něčeho pustil, neexistoval na světě nikdo, jehož stopu by nedokázal sledovat. Znovu našel ztracené pachy, intuitivně odhadoval příští kroky, na které by nikdo jiný nepřišel, a – zatraceně! – ve většině případů mu přišlo na pomoc štěstí. Možná, že to chvíli trvalo, ale nakonec svou kořist vždycky dostihl.
Jak se ukázalo, jeho kořist se zašila v jednom motelu u dálnice.
Před dveřmi se na chvíli zastavil a naslouchal. Její vůně byla všude kolem, ale bylo krátce před půlnocí a on nechtěl omylem zaklepat na špatné dveře.
Slyšel ji až ven. Zpívala jasným, sladkým hláskem. Zvedl obočí.
„Down in the valley, the valley so low, hang your head over, a hear the wind blow...“ Zpěv utichl. Uslyšel ji, jak mumlá: „Nemůžu si vzpomenout, jak to pokračuje, něco, něco...“
S úšklebkem se uvolnil a opřel se o rám dveří. Když si zpívá a mluví sama se sebou, tak neležela mrtvá někde v příkopu u silnice. Takže bylo všechno v pořádku.
„Oh, správně....Ne, stát, to je jiná píseň. Zatraceně, jsem příliš opilá!“ řekla.
To znělo jako signál. Zaklepal.
Ticho. Představil si, jak to vyznělo. Vystrašené ticho.
Znovu zaklepal. „Tricks, tady je Tiago. Otevři!“
S neuvěřitelnou pomalostí opilých se zeptala: „To jste vy, pane Smrtko? Tady není nikdo jménem Tricks.“
Pan Smrtka? Protočil oči. „No tak, Niniane, otevři ty dveře!“
„Moment, jsem na útěku. Tohle jméno bys taky neměl používat.“
Opřel si ruce v bok. „Tak jak ti mám, k čertu, říkat?“
„Vůbec nijak. Děkuji, že ses stavil a můžeš hned zase odejít. Daří se mi dobře. Všechno je v pořádku. Teď už je o vše postaráno. Prostě se jen v nejbližší době nekoukej na televizi, jasný? Můžeš se vrátit zpátky do New Yorku, nebo do jaké nory se obvykle zahrabáváš, když momentálně nikoho nezabíjíš.“
Zamračil se. Ne, děkuji a nekoukej na televizi? Co tím, k čertu, měla na mysli? „Nežiju v žádné noře,“ zamumlal.
Ramenem se opřel o těžké kovové dveře, které měly splňovat bezpečnostní protipožární opatření a zadržet zloděje. Poté, co vyvinul dostatečný tlak, se zámek spolu s řetízkem rozlomil.
Když otevřel dveře, vyvalil se na něj cigaretový kouř. Začal kašlat, mávat rukou před obličejem a zíral na obrázek, který se mu naskytl.
Pokoj připomínal chlív. Na posteli, která byla blíž ke dveřím, se vršily nákupní tašky, ze kterých čouhaly kusy oblečení a další věci. Cenovky se povalovaly všude kolem. Na druhé posteli mezi rozhrabanými přikrývkami ležela na zádech Niniane. Polštáře shodila na zem. Na sobě měla porno verzi vojenských maskáčů – velmi krátké kalhoty a mrňavé tričko, ze kterého jí vykukoval pupík. Hlava jí visela z postele dolů. Ve svých malých ručkách držela láhev vodky s výmluvně nízkou hladinou tekutiny. Ve druhé ruce svírala dálkové ovládání. V popelníku doutnala jedna zapálená cigareta a vedle na posteli ležel otevřený pytlík s chipsy.
Její smyslné tělo leželo roztažené na posteli jako oběť pro nějakého pohanského boha. Jako někdo, kdo kdysi byl pohanským bohem, věděl, o čem je řeč. A dokázal ten pohled ocenit. To, jak jí hlava visela z postele dolů, vyzdvihlo její kulatá, bujná prsa. V pupíku se jí zaleskl zlatý kroužek, který jakoby prosil o olízání. Její půvabné boky a křivka její pánve byly orámované šortkami, které by měl kongres zakázat. Štíhlé, nádherně tvarované, nahé nohy s drzými růžovými nehty obraz zkompletovaly a jeho penis, který si ten pohled užíval, se narovnal, aby zasalutoval každému centimetru jejího božského těla.
Zamračil se - ta intenzivní, nevítaná reakce ho rozhodila. Laskavě brzdi, ty hřebče! I přes děsný kouř cítil její ženský parfém a – to byl pach krve?
„Oh, to bys neměl dělat,“ mumlala Niniane. Velké fae-oči se ho snažily zaměřit. „Vylomit zámek a vniknout dovnitř. To je protizákonné.“ Zachichotala se.
Tiago se před svými zvláštními pocity uchýlil do důvěrně známé krajiny agresivity. „Co to děláš?“ zeptal se. „Co myslíš tím „vrať se zpátky do New Yorku“? Je to krev, co tu cítím?“
„Dokážu odpovědět vždy jen na jednu otázku,“ řekla s obdivuhodnou vážností, když se vzal v potaz její stav. „Nechávám hlavu viset dolů, abych slyšela foukat vítr. Tu část textu jsem nikdy nepochopila. Copak když visíš hlavu dolů, slyšíš nějaký vítr? Kde máš nechat hlavu viset dolů? Co to má znamenat? Víš to?“
Neměl ani ponětí, o čem si to tam brumlá. Mělo to něco společného s tou hloupou písní, kterou se pokoušela zpívat. Nohou za sebou zavřel dveře a došel k nočnímu stolku, aby típl doutnající cigaretu. „To je hnusné,“ vyjel na ni. „Proč jsi nezavolala? Málem jsme se kvůli tobě zbláznili starostí!“
„Zadrž,“ řekla. Zvedla pohled, nebo koukla dolů, podle úhlu pohledu – na Tiagův rozkrok, který se objevil přímo před ní. Tiago byl strach nahánějící, zlověstně vyhlížející, předimenzovaný barbar v černých džínách a černé kožené vestě. Byl ozbrojený až po uši a všude se na něm boulily obrovské svaly. I v jeho rozkroku se něco výrazně boulilo. Možná, že byla opilá, ale nebyla mrtvá a na ten pohled hned tak nezapomene.
Obsidiánové oči se zablýskly. „Tricks, co to, k čertu, má znamenat? Vážně.“
„Víš, že se stanu královnou?“ řekla. „Musíš mi přestat říkat Tricks. To zní jako jméno nějakého cirkusového klauna. A protože si nemyslím, že zůstanu Výsostí dlouho, už bys měl začít trénovat říkat mi Veličenstvo.“ Škytla a rukama zamávala do vzduchu. „Můžeš začít.“
„Očividně jsi tu nejdůležitější část toho, co jsem říkal, ignorovala.“ Dřepl si a najednou se jeho tvář objevila přímo vedle jejího obličeje. „Takže to zopakuji: Co to, k čertu, má znamenat?“
Snažila se zjistit, kam ta svůdná boule v jeho kalhotách zmizela. Nepodařilo se jí to a tak se místo toho soustředila na jeho obličej. Hnědá pleť, ostré sokolí rysy a smyslně tvarované rty, které většinou vypadaly, že by mohly krájet beton. Vždy ho považovala za nepřístupného, hrdého muže – s těma nejdelšíma nohama a nejerotičtějším způsobem pohybu, jaký kdy viděla. Vždycky se tak úžasně pohyboval v bocích.
„Už ti někdy někdo řekl, že vypadáš jako Dwayne Johnson?“ zeptala se.
Zamračil se na ni. „Kdo je, k čertu, Dwayne Johnson?“
Pokusil se jí sebrat láhev vodky, ale ona ji svírala příliš pevně.
„Však víš, The Rock? Ten žhavý, sexy fotbalista a bojovník ve wrestlingu, který se stal hercem? Jen… no ty jsi o trochu zlověstnější.“ S námahou se soustředila, špička jazyka jí vykukovala z úst a ukazováčkem si ťukala na nakrabacené čelo. Láhev vodky ho bouchla do nosu. Rychle se odtáhl.
Prohlížel si ji zpod přimhouřených víček. Že by v jeho pohledu zahlédla náznak mužského zájmu? Momentálně svým pozorovacím schopnostem vůbec nedůvěřovala.
„Žhavý, s…“ Zmlknul. Když pokračoval, na místo jeho normálního vrčení se mu do hlasu vkradlo chraplavé mumlání. „Ty mě srovnáváš s nějakým hercem? Polib si! Samozřejmě, že jsem mnohem hrozivější!“
Huch! No nebyl to skvělý chlapík?
„To je jedno. Jen ať ti to nestoupne do hlavy,“ odpověděla pohrdavě. „Nejsi tak sexy, jak si myslím.“ Přivřela oči. Moment. To nevyznělo tak, jak chtěla. Snažila se utřídit si ve svém vodkou zamlženém mozku myšlenky, a vůbec nepomáhalo, že jí věnoval letmý bělostný úsměv, který ji zmátl ještě víc.
Ooooh! Sexy. Ne, strach nahánějící. Ne, sexy.
Oh, fuj!
Chytil ji za ruku, cítil, jak má křehké kosti. Lehce by šly zlomit. Každý z těch Temných fae by jí mohl s lehkostí zlomit krk, stačilo, kdyby ji pořádně sevřel. Takže dával pozor, aby bylo jeho sevření jemné a poté řekl: „Zatraceně, vílo, měla bys mi začít odpovídat na otázky.“
„Nebo co?“ Namířila na něj dálkovým ovládáním od televize a vypnula zvuk. „Ach! Musím si pořídit nějaké magické tlačítko na vypnutí, které opravdu funguje.“
Na tváři se mu usadil výraz zoufalství. Sebral jí z ruky láhev vodky a sám si pořádně loknul. Se zájmem sledovala, jak se mu na obličeji objevilo zděšení. Začal se dávit a vyplivl vodku na koberec. „Vodka s příchutí žvýkačky? Žvýkačky?“ vyjel na ni zuřivě.
„No a co? Chutná mi to.“ Natáhla se po láhvi.
Odtáhl ji z jejího dosahu. „Zapomeň na to!“
Nakrčila čelo. „To je má večeře. Vrať mi to!“
„V žádném případě, mladá slečno! Už jsi měla dost.“
Jen několik tisíc let starý wyr si mohl dovolit nazvat dvě stě let starou vílu mladá slečna. Svatá prostoto, vypadal úžasně. Ale byl to takový moralista! Znovu si vzpomněla na vodku. A znovu se po ní natáhla.
Vstal, sáhl po popelníku a odnesl ho do koupelny. V rohu zrcadla v koupelně uviděla, jak vylévá láhev do umyvadla. Tím její rande skončilo.
„Polib si!“ zakřičela na něj. Poté ji něco napadlo. Se zájmem si prohlížela jeho štíhlý, pevný zadek. Zatraceně žhavý.
Tiago ji ignoroval a vyhodil popelník do odpadkového koše. Když se do něj podíval, zarazil se. Jestli to bylo možné, naštval ještě víc než předtím. Vypadal, jakoby chtěl někoho zavraždit. Výrazné, hrdé rysy jeho tváře se stáhly.
Krátce zamrkala, zatímco se to snažila zpracovat. Když se na ni zlobil takovým způsobem, měla by vážně uvažovat o útěku. A taky to udělá. Hned, jak najde svoje nohy.
Po páteři ji přeběhly zimomřivky. Překulila se na stranu, přitáhla si nohy k hrudníku a objala je. Nechtěla, aby se na ni zlobil. Nechtěla, aby se na ni kdokoliv zlobil.
Tiago se vrátil k posteli. Mohla by přísahat, že v dáli slyší dunět hrom. Dřepl si vedle lůžka a svou obrovitánskou, mozolnatou dlaní ji hladil po rameni. „Kde jsi zraněná, vílo?“
Jeho něžnost přišla tak nečekaně, že ji to málem zabilo. Oči se jí naplnily slzami a ukázala na svůj bok. Po kůži mu přeběhla studená vlna, následovaná horkem. Tiago nevěděl, kam svou zlost namířit. To faeské prase ji nejenže zmlátilo, ale dokonce ji bodlo dýkou.
„Nech mě, ať se podívám.“ Pokoušel se jí nadzvednout tričko.
Bránila se. „Ránu už jsem vyčistila a ovázala.“
Explodoval. „Zatraceně, ženská! Řekl jsem, abys mě nechala se na to podívat!“
Vyvalila oči a strnula. Násilí v jeho hlase bylo skoro hmatatelné. Ozval se hrom, tentokrát blíž. Jako kdyby udeřil přímo nad nimi.
Slyšela o Tiagovi různé historky. Když se opravdu rozčílil, nebe křižovaly blesky a ozývalo se hromobití.
Opatrně uvolnila klubíčko, do kterého se svinula. Narovnala se a zírala na něj. U dominantních wyr-bojovníků bylo někdy lepší chovat se klidně a jít jim z cesty – nebo poslechnout, jako v tomto případě. Dříve nebo později zuřit přestali a znovu byli přístupní rozumným argumentům.
Opřel se kolenem o postel, předklonil se a vyhrnul jí tričko nahoru. Obvaz jí zakrýval místo pod levým prsem. Když ho odstranil, aby se podíval, co bylo pod ním, cuknul sebou.
„Víš, jak jsi otravný?“ zeptala se. „Protože jestli to nevíš, tak já bych měla čas.“
„To vypadá jako hluboká rána,“ řekl klidným hlasem. Venku se zablýsklo a ozval se hrom.
Lekla se a začala se třást. Krátce jí položil ruku na pas. „Ššš, teď se nehýbej! Obvaz je úplně prosáklý. Vyměním ho.“
Hřbetem ruky si zakryla oči. Zatraceně, už skoro dva dny nespala! Pomalu začínala střízlivět. Byl příliš vážný a starostlivý, venku se sbíralo na bouřku a veškerá legrace si sbalila kufry a vyrazila pryč. Snažila se ji zastavit.
„Víš, technika jednadvacátého století je prostě boží,“ vysvětlila mu. „Průběh svého zhroucení natočím na video a mailem ho pošlu svému terapeutovi.“
Na jeho tváři se neobjevil ani náznak úsměvu.
Svěsila hlavu. Když ji vyzval, aby se natáhla, neprotestovala. Odstranil gázu, opatrnými, jemnými doteky vyčistil ránu a přiložil nový tlakový obvaz. Na chvíli se naklonil nad její kůži a začichal u rány. No dobře, to vypadalo trochu divně, ale Tricks věděla, co dělá: Svým vylepšeným čichem zkoušel, jestli nezachytí stopy jedu. Poté se na ni podíval a krátce se usmál, což mělo působit uklidňujícím dojmem, ale neřekl přitom ani slovo. Vypadalo to, že je zaměstnán svými vlastními problémy.
Na parkovišti udeřil blesk. Chvění nepřestávalo. Bylo to sexy. Ne, děsivé. Ne, sexy. ZATRACENĚ!
„Prozatím jsem hotový,“ řekl. Jeho jemný, klidný hlas byl určitým způsobem mnohem horší, než kdyby řval. Obvaz upevnil pomocí náplastí. Pak na ni pohlédl a zuřivost v jeho pohledu byla ostrá jako dýka. „Všechno důležité už víme.“
Třela si špičku svého ucha, které bylo červené hanbou. „Očividně už to ví celý svět,“ zamumlala. „Toho chlápka s mobilem jsem vůbec neviděla.
„Pokud bych do toho měl co mluvit, tak by ten hajzl měl štěstí, kdyby přežil tenhle týden. Zatraceně, nemůžu uvěřit tomu, že nezavolal policajty, jakmile mu bylo jasné, že byl někdo napaden.“ Vzal ji za ruku a stiskl ji. „Teď chci, abys mi řekla, proč jsi nezavolala, a proč jsi chtěla, abych se vrátil domů.“
Ruku odtáhla a přitiskla si ji na hruď. „Nebuď na mě tak milý!“
„Budu se chovat, jak chci, zatraceně,“ vyjel na ni. „Proč jsi nezavolala?“
Zamumlala: „Musela jsem to udělat sama. Žádní wyrové.“
„To už neplatí,“ reagoval Tiago. „Plány se změnily.“
Takhle jednoduše? Plány se změnily? Zamračila se na něj. „Hej, kovboji! Nezapomeň, co jsem ti říkala! Stanu se královnou. Nemyslím si, že bys mě měl takhle komandovat.“
Poškrábal se na temeni a zvedl obočí. „Jak mi v tom chceš zabránit?“
„Polib si!“ řekla.
„To už jsi říkala,“ konstatoval. „Pomalu už to bude nuda.“
„No, to je jediné, co mě momentálně napadá,“ zavrčela. S hrdinským odhodláním se jí podařilo odvrátit pohled od jeho rozkroku.
„Situace se změnila. Budeš se s tím muset vyrovnat.“
Pohled se jí stočil na jeho temné rysy. Silou jeho přítomnosti se jí postavily chloupky na rukou. Necitlivost, kterou si vybudovala konzumací alkoholu, se pomalu rozplývala. Disponoval neuvěřitelnou aurou dravce na vrcholu potravinového řetězce. Tělo měl zocelené lety bojů. Jeho magická energie se manifestovala takovou silou, že to Tricks tlačilo do matrace.
S námahou se snažila posadit. Najednou se nad ni předklonil, obrovskýma rukama ji chytil pod rameny a vytáhl ji dosedu. Zamračila se na něj. „Hele, tady nemůžeš zůstat, to je všechno. Daří se mi dobře. O všechno jsem se postarala.“
„Mezi žebry máš bodnou ránu!“ zakřičel na ni.
„Měl jsi vidět ty ostatní,“ odsekla.
Její slova narazila na kamennou zeď. „Tato diskuse je u konce,“ řekl. Poté se přesunul k druhé posteli. „Co z toho si chceš vzít s sebou?“
Ruku si přitiskla k žebrům. „Vrať se sem ke mně, abych tě mohla praštit.“
„Jasně, to uděláme za chvíli.“
„Myslím to vážně. Okamžitě sem hni tou svou prdelí!“ A tímto se dostala k bodu, který se pomalu, ale jistě stával jejím nejoblíbenějším tématem.
„Předpokládám, že si to chceš vzít s sebou všechno.“ Začal házet věci do tašek.
Byl k ní obrácený zády. Znovu mu zírala na zadek. Opravdu to byl ten nejerotičtější zadek, jaký kdy viděla. Nejdříve viděla záběr z blízka jeho přední strany a teď zadní stranu. Pevný, svalnatý a oblečený do černé, zabalený jako dáreček. Poplácala ho po zadku a řekla: „Pěkné tvářičky, kovboji.“
Když se mu pokusila vytáhnout peněženku ze zadní kapsy, chytil ji za ruku. Mrzout. Uvolnil prsty a než ji pustil, pohladil ji. Vzdychla. „Odnesu ty tašky do auta,“ řekl. „Hned jsem zpátky.“
Vyšel ven a během vteřiny ztratila i tu trochu kontroly, která jí ještě nad jejím životem zůstávala. Jako na bruslích svištěla od té zábavné části jejího opojení přímo do stadia „žalostný stav“.
Vrátil se a zvedl ji do náruče. Byl to zlý barbar a přitom s ní kráčel tak opatrně, tak jemně a přátelsky. A ona nemohla dopustit, aby se na něho začala spoléhat. Už nikdy víc se na nikoho nesměla spoléhat.

20 komentářů:

  1. Díky moc za překlad další skvělé kapitoly :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tiagovi prajem pevné nervy:-):-) vidím, že to s Tricks nebude mať ľahké :-):-):-)
    vdaka za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za další pokračování!!!

    OdpovědětVymazat
  4. mockrát děkuji za překlad, Ellie

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekci další skvělé kapitolky !!!

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad další kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Dakujem za dalsiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  10. Knihomolka.36514. dubna 2016 22:43

    Díky za krásnu kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  11. No to bude este sssssssssranda:-) moc dekuju za preklad:-)

    OdpovědětVymazat
  12. Mockrát děkuji za další skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  13. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat