úterý 22. března 2016

Falešná identita - 6. kapitola 2/2



Přimáčkla jsem obličej na okno auta a vzpomínala na večer před více než dvěma lety, kdy jsem seděla na tom samém místě a mířila poprvé do centrály. Mnoho se od té doby změnilo.
Kůže mi zabrněla a já jsem cítila, že mě Major pozoruje.


Auto pomalu zastavilo. Natáhla jsem se otevřít dveře, ale Major mě zastavil. „Vím, že se něco mezi tebou a Alekem děje. Už jsem s ním o tom mluvil. Nesmíš si tím nechat ohrozit misi.“
„Ale vždyť není…“ přestala jsem. Byla by to lež a někdo říkal, že Major dokáže vycítit lež. Byla to jedna z těch směšných historek o Majorovi, protože nikdo si doopravdy nebyl jistý, čeho je Major schopen.
Vystoupili jsme z auta. Mé nohy byly jako z gumy, když jsem se plahočila do nemocnice. Napětí mi v hrudníku rostlo s každým dalším krokem. Na konci koridoru se ozývaly hlasy a mně se začaly chvět svaly.
Klopýtla jsem a Major mě chytil za paži. „Chovej se přirozeně,“ zašeptal. „Už by měli být pryč.“
Kráčeli jsme koridorem, blíž k rodičům Madison a tvářili se, jako kdybychom měli dobrý důvod tady být, ne jen zakrýt smrt jejich dcery.
Zaměstnala jsem se koukáním na kostkované linoleum, ale když jsme prošli kolem pokoje Madison, mé oči si je našly: Ronald a Linda Chambersovi. Linda vypadala starší než na fotce – vyčerpanější, bledší, její blonďaté vlasy byly sice v culíku, ale jinak jako vrabčí hnízdo. Ronad vypadal vyhuble a na spáncích se mu kroutily šediny. Byli do sebe zavěšeni, jak naslouchali doktorovým lžím. Nemohla jsem slyšet doktorova slova, ale ať už jim říkal cokoliv, bylo to daleko od pravdy.
Nejhorší na tom byla ta naděje v jejich tvářích, když k nim doktor mluvil. Mysleli si, že se jejich dcera uzdraví, že ji dostanou zpět: nevěděli, že jen pár hodin zpět ji ztratili navždy.
Náhle mě naplnilo odhodlání. Najdu to monstrum, které jim vzalo dceru. I když Lindě a Ronaldovi Chambersovým dceru nevrátím, mohu jim dát alespoň spravedlnost. Zabočili jsme za roh a zmizeli nám z očí.
Nějaký člověk se opíral o zeď poblíž nás. Narovnal se, když nás uviděl. Major pustil mou ruku. Ani jsem si nevšimla, že mě celou tu dobu držel.
„Proč jsou pořád tady?“ Majorovo zamračení přinutilo toho muže ucuknout.
„Omlouvám se, pane. Měli by být pryč každým okamžikem.“
„To by taky měli.“
Major začal přecházet a já jsem začala počítat jeho kroky. Jeho nohy nebyly dlouhé, ale díky tomu mašírování vypadal vysoký. Ten muž kouknul za roh, pak se otočil na nás a rychle přikývnul.

Kráčeli jsme zpět k Madisoninu pokoji, v puse jsem měla sucho. Muž šel napřed a otevřel dveře. Major mě pokývnutím popostrčil. Teď už nebylo cesty zpátky.

7 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Dekuju moc už se těším na další kapitolku

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat