sobota 16. ledna 2016

Markova archa - 11. kapitola 2/2


„Co je?“ zeptal se a ani se neotočil.
„Stěna nemohla spadnout sama od sebe,“ řekla a hleděla do vyholeného zátylku. „Že jo? Minule, když jsi odtud vyhnal Dimana, jsem si všimla šroubů. Police jsou přišroubovány ke zdi vazáky.“
„Maladěc,“ pochválil jí Pavel. „Mark řekl, že jsi všímavá. Tady jsou, šrouby. Všechny venku. Můžeš se přesvědčit.“

Alla přišla blíž a přidřepla vedle něho.
„Nic nechápu,“ přiznala se. „Chtěli zabít Peťku? Tebe? Vždyť ty tady býváš nejčastěji! Marka? Mark tady má lyže?“
Pavel se na ni velmi vážně podíval.
„Jenže to není to nejzajímavější,“ řekl pomalu. „Nejzajímavější je to, že tady žádná černá plechovka s nápisem Poison není.“
Allou to málem škublo.
„Jak není?! Tak co tady teda chtěl…“ zarazila se a zmlkla. Ale pak se zeptala: „A nebyla nikdy?“
„Co by nebyla, byla. Byla tady černá piksla s postřikem. Zoja Petrovna vždycky na jaře vystříká tu saunu, co je pod kopcem, postřikem, aby tam havěť nelezla, všeljaký brouci a ploštice. Na jaře tady bývá mokro, ale v létě vedro, tak to tam vystříká.“
„Pavle!“
„Ta piksla tam opravdu stála, jenže jsem ji ráno odnes do hangáru. Co tady má co trčet, myslím si, jen tu zabírá místo. Stejně je postřikovač i hadice v hangáru. A do sauny je to blíž.“
„Proč lhal?“
„Proč všichni lžete?“
Alla si zmateně prohlížela místnost, která vypadala jak po bombovém útoku.
„Pavle, ale on sám nemohl vytahat šrouby. To je… nějaká pitomost. Spíš se zdá, že Petěčka sem přišel kdo ví proč, ale ještě předtím někdo, kdo ví, proč vytahal šrouby. Aby zabil… koho? Koho, Pavle?!“
„Stěna řachla a nikoho nezabila. Vomráčila trošku.“
„To je náhoda. Prostě měl Peťka kliku.“
„Jdeme ven,“ nabídl lesní muž. „Už mi z toho smradu třeští hlava. Teď to tady budu uklízet… tři dni.“
„Pomůžu ti.“
Neřekl – to zvládnu sám – prostě přikývnul, přijímal její návrh. Vyšli ven. V síni se Pavel zdržel, hrabal se v bundách, které zabraly celý velký věšák.
„Tak bych se projel na lyžích,“ smutně zabručel a mžoural na slunce. „Tolik dní už jsem nejezdil! Jenže co teď s lyžováním! Není dne bez průšvihu.“
„Davaj, podumáme,“ navrhla Alla. „Peťka tu plechovku určitě už dřív viděl, když o ní mluvil. Nevěděl, že jsi ji ráno odnesl a tak zalhal. Z toho plyne, že tam nešel proto, aby se podíval na nějakou plechovku.“
„Výborně,“ pochválil ji Pavel. „Maladěc!“
„Otázka zní – proč tam šel a proč lhal? Ještě někdo jiný vytahal vazáky, a když se Peťka pro něco natáhl, stěna povolila a spadla na něj.“
„Počkej,“ zamumlal Pavel. „Vázání! No jasně! Jak mi to mohlo ujít?!“
„Jaké vázání?“ nechápala Alla.
Neodpověděl, vyrazil po cestičce, kterou ráno čistili s Markem. Alla běžela za ním.
Oběhl dům, uklouzl, div neupadl a zmizel za rohem. Když Alla přiběhla, už se ryl v přístěnku, přehraboval lyže.
„Pavle, co děláš?“
„Dívám se na vázání.“
„Proč?!“
Ještě trochu se tam hrabal a zeptal se: „Během pochodu se nikomu nerozlomilo vázání? Nikomu z vašich?“
Alla se pokusila si čestně vzpomenout: „Spíš ne… Určitě ne!“
„Tak spíš nebo určitě?“
„Nikomu se nerozbilo vázání! Pavle, co s tím mají co dělat naše lyže? A co mají co dělat s tím, že někdo vytahal šrouby ze zdi?!“
Pečlivě vrátil lyže zpátky.
„To zatím nevím. Ale jestli se nikomu vázání nerozbilo, tak to znamená…“
„Co?“
Vyšel zpod přístěnku, nabral si do dlaně sníh, trochu ho snědl a zbytkem si přetřel zrudlé tváře. Na bradě mu zůstala viset kapka. Smetl ji horní hranou ruky. Ruce měl celé popraskané od mrazu, toho si Alla dávno všimla.
„O tom musím podumat, Allo.“
„Davaj, budem dumat spolu.“
„Davaj,“ řekl a mžoural na sníh. „Jenomže jak spolu, když ty jsi pořád mimo? A to lhaní – tady a tuhle.“
„Pavle,“ rozčílila se Alla. „Vždyť nejsem u soudu, abych musela mluvit pravdu, jenom pravdu a nic kromě pravdy! Jsou tady okolnosti, které nemají žádný vztah k tomu, co se tady děje. Mluvit o nich nechci.“
„Tak když nemají a ty nechceš, tak budem jako dřív, každý myslet zvlášť.“
„Co mohlo být v Peťkových zápiskách? Proč je spálili? Že spálili, to je jen půlka, ještě se ho pokusili zabít! Co může znát za tajemství? Náš Petěčka!“
„Váš, váš. To je to, že váš.“
„Pavle, jestli zase začneš s tím, že někdo z našich zavraždil Vinogradova…“
Máchl nad ní rukou a odcházel směrem k malému domku. Alla ho chtěla dohonit, ale rozmyslela si to.
Nic se nedá změnit. Život se už poskládal tak, jak se poskládal. Nic nezmění slova, říkej je nebo ne. Svět nebude lepší, lidé hodnější. Zločin zůstane zločinem. Jen se musí postarat, aby přežila – tenhle den, potom další a možná, že ještě několik dní a bude se muset vracet do bodu, ze kterého začala cesta, ale potom – tajnosti, hádanky, zločiny, celá tahle podivná příhoda. Kordon půlstovka-tři zůstane, jako v pohádce, za sedmero horami, sedmero řekami, nevyznačený na žádné mapě, a ona, Alla, jak to tak vypadá, se nikdy nedozví, co se tady doopravdy přihodilo!
Zpod kopce vyskočil Vik, a když uviděl Allu, zamával bílým chlupatým ocasem, zdálo se, že se usmál – zdravil ji. Tak to vypadá, že se vrací Mark, už je někde blízko.
Tady u něj a u hloupé Žeňky je ještě naděje. Tady ještě mohou slova něco změnit. Jenom je musí umět říct a vyslechnout a uvěřit. Není to snadné, samozřejmě, ale je to možné!
Alla se vrátila do domu, cítila se strašně unavená a stará. V chodbě jí vyšla vstříc Žeňka.
„Mark se vrací,“ řekla jí Alla. „Stejně by sis s ním měla promluvit, Ženi. Přiletí vrtulník, začne vyšetřování a všechny nás odsud odvezou. Na co čekáš?“
Žeňčina tvář okamžitě posmutněla.
„Alločko,“ zašeptala a rozhlédla se na všechny strany. „Jak bych mohla, Alločko? On… on se na mě vůbec ani nepodívá, jako by mě nepoznával, ale já… určitě jsem to všechno vymýšlela zbytečně. Já se vrátím do Moskvy, ale tam…“
„Tos vymyslela moc dobře,“ vztekle ji pochválila Alla. „Vedeš si správně!“
Nikoho se na nic neptala, vybrala ve sklepě nějaké krabice a přinesla je do rozmlácené místnosti s výstrojí. Šklebila se z těžkého chemického zápachu, začala vybírat plechovky, které zůstaly celé a rozházená želízka a plíšky. Pokoušela se moc nedýchat, ale stejně ji začínala pomalu bolet hlava, jako kdyby jí tam slabým pramínkem zatékaly páchnoucí chemickálie. Alla otevřela okno – hned se udělala zima, zuby jí zacvakaly, zato chemické pachy trochu zeslábly, přestaly stoupat až do krku.
Dovnitř nakoukla Zoja Petrovna, přehlédla situaci, neřekla ani slovo a někam zmizela.
Potom se na prahu objevil Voloďa.
„Co to děláte?!“
„Co asi, co myslíš?“
„Allo Ivanovno, toto není naše starost.“ Ukázal na tu spoušť. „Ať se s tím vypořádají sami.“
Alla postavila do krabice ještě jednu plechovku.
„Kdybys radši pomohl. Vytáhni to do chodby, pro mě je to těžké.“
Voloďa zíral na krabici.
„Allo Ivanovno, zbytečně se staráte. Oni to stejně neocení. Plně vás chápu, chcete pomoci, všichni chtějí pomoci – olympijský šampion, aby ne! Tady Sergej Vasilijevič ani ústa nezavře, pořád povídá, kde vyhrál, jak vyhrál! Ale…“
„Voloďo, odnes krabici.“
„Ale vždyť oni zavraždili člověka, copak vy to nechápete?! Jsme povinni se od nich distancovat a ne podbízet se jim svými úsluhami…“
Alla chytla krabici a pozpátku ji táhla po podlaze do chodby. Voloďa pokračoval: „Skupina již brzy odejde, jen jak se objeví ta možnost. Jsme povinni zakončit expedici ve stejné sestavě, jako jsme ji začali. Jen tento úkol máme vyřešit…“
„Voloďo, uhni.“
Trochu odstoupil. Alla kolem něj protáhla krabici.
„Musíme posbírat naše věci a zkontrolovat lyže. Nejspíše již zítra bude možné vyjít na pochod…“
Krabice se sama od sebe vznesla vzhůru. Alla vyjekla a div neupadla.
„Vynesu ji na zápraží,“ zabrumlal Kuzmič. „Ty, co vytekly, dávej radši do plechové bedny. Támhle stojí. Slyšíš, Allo? Tam je dej.“
„Slyším,“ řekla Alla.
„Hned ti pomůžu, co že ses do toho dala sama?“
„Vždyť jsem teprve začala.“
„Uhni, mladej,“ do místnosti se vecpal Mark, odstrčil Voloďu a hvízdnul.
„Chudinky lyže,“ řekl po chvilce žalostným klučičím hláskem. „Jsou celé polité voskem, teď se budou muset vyhodit! Chudinky lyže!“
„Máte u vás na kordonu mrtvolu,“ jedovatě poznamenal Voloďa. „Mimochodem mrtvolu vašeho sponzora! A vy o nějakých lyžích!“
„Poslyš, vodpal odsud, jo?“ požádal Mark tak nějak zvláštně, že Voloďa zacouval a ohlédl se přes rameno. Nic hrozného v Markových slovech nebylo, a zdá se, že ani výhružného, a Alla Ivanovna pokračovala v přebírání nešťastných plechovek, a v kuchyni hlasitě rozmlouvali, a Zoja Petrovna hlomozila nádobím, ale Voloďa stejně, kdoví proč zacouval a jeho leadership qualities taky zacouvaly. Kdyby tady byl kouč, určitě by taky zacouval!
Z venku se vrátil Kuzmič, zarachotil, zadupal a Voloďa rychle odešel směrem ke klučičímu pokoji. Alla ho provázela pohledem.
Přišla Žeňka a začala pomáhat. Do večera uklízeli, tahali bedny, odškrabávali z podlahy zastydlý klíh a parafín, smetali nějaké prášky, likvidovali skvrny a louže. Spadlou stěnu – vážila určitě půl tuny, ne-li víc – odtlačili ke zdi. Rozbité sklo křupalo pod nohama a zdálo se, že prohrabat se závalem a uklidit nepořádek se nikdy nepovede. Allu strašně bolela hlava a svědila ji kůže na rukou – určitě z chemikálií. Mark nešel na večerní trénink, i když se ho tam Kuzmič pokoušel poslat. Žeňce neřekl ani slovo.
No, jak chcete, dumala Alla a ukřivděně sdírala škrabkou zastydlý parafín z podlahy. Už jste, děti, dospělí, šampioni, olympionici, a já pro vás nejsem nic! Pravdu má Voloďa – už je čas na pochod. Už dávno je čas na pochod!
Večeřet se jí nechtělo, i když Zoja Petrovna napekla karbanátky a Žeňka jich snědla pět kusů za sebou a pořád se vyptávala, z čeho že to je, že je to tak dobré.
„Los,“ odpověděla Zoja Petrovna, ale Marina prohlásila, že zabíjet losy, aby se snědli je barbarství a Petěčka ji podporoval.
Celou polovinu dne prospal, vstal zmuchlaný a nespokojený, stěžoval si, že ho bolí krk.
„Však ti taky po krku sjela pěkná potvora,“ utěšoval ho Sergej Vasilijevič. „To nic, než kočička vejce snese, tak se ti to zahojí! Raduj se, že máš hlavu celou, a krk, jen si pomysli, krk!“
Po večeři Alla zahlédla do klučičího pokoje a objevila Petěčku, jak leží na pohovce a čte si Dobrého vojáka Švejka. Sedla si vedle něj. Slabá žárovka mu blikala nad hlavou, vedle ve vysokém svícnu hořela tlustá svíčka.
„Co myslíte, kdy pustí světlo?“ zeptal se Petěčka, sotva uviděl Allu a položil si Švejka na břicho. „Možná, že pustí taky internet.“
„Peťo, proč jsi šel do místnosti s výstrojí?“
„Ee?! Ale, to já jen… chtěl jsem vzít tu plechovku, ale ona na mě spadla a to ostatní taky…“
Alla vzdychla a poškrábala se na dlani.
„Proč mi lžeš,“ řekla unaveně Kuzmičovým tónem. „Nebyla tam žádná plechovka. Ve skutečnosti tam stála do dnešního rána, pak ji odnesli.“
Dobrý voják Švejk spadl Petěčkovi z břicha.
„Proč jsi tam šel?“
„Vždyť říkám, podívat se.“ řekl umíněně.
Alle ho bylo líto – pokoušel se tvářit neúčastně, odvracel oči, naparoval se, odrostlé vlasy mu trčely na všechny strany a hubenou ruku s modrými žilami měl pokecanou něčím červeným a žlutým, jako by si ve školce zapomněl umýt ruce před odchodem domů.
„Kdybys tam zašel a jen se díval, stěna by na tebe nespadla. Něco sis z ní vzal. Vylezl jsi tam a stěna spadla. Cos vzal?“
Petěčka si sedl, prudce sebral knížku a nacpal ji pod polštář.
„Co proti mně máte, Allo Ivanovno?“ zakníkal. „Nehrajte si tady na Castlea!“
„Kdo je ten Castle?“
„Detektiv ze seriálu. Ve skutečnosti je to spisovatel, ale vyšetřuje všelijaké zamotané případy.“
„Peťko, okamžitě odpověz! Co jsi vzal z police?!“
„Nevzal!“ zakřičel Petěčka a vjel rukama do svého divokého účesu. „Chtěl jsem vzít! Ale všecko se na mě sesypalo! A víc nic si už nepamatuju!“
„Cos chtěl vzít?“
„Past na myši!“ vyrazil Petěčka. Alla vytřeštila oči, ale on mluvil hlasitě a podrážděně, hájil se: „Co je vám do toho?! Byly tam pasti na myši, tři nebo dokonce čtyři! Uviděl jsem je vedle plechovky! Chtěl jsem je vzít a vyhodit!“
„Proč?“
„Protože pasti jsou odporné,“ ještě hlasitěji zakřičel Petěčka. „Copak to nechápete?! Vždyť je to věc, která láme myším záda! Jenom si to představte! No, představte si to! Jste myš. Vůbec nic netušíte…“
„Nejsem myš a nic si představovat nechci.“
Ale on ji neslyšel.
„Voní to tak krásně, až se vám sliny sbíhají! Začínáte jíst, jenom ochutnáte a najednou prásk, do zad vás praští tahle věc! No, jako když padá stěna! A láme vám hřbet! V tom lepším případě umíráte hned, ale co když vám spadne na hlavu nebo na ocas?! Nebo na nohu, teda na tlapu? Bolí vás to, tak strašně to bolí, slzy vám tečou z očí, ale vy stejně ještě neumíráte! A umírat budete dlouho!“
„Ale no tak.“
„Žijeme v humánní době! Zasloužili jsme si to. Civilizace si to zasloužila! Nesmíme zabíjet myši takovým barbarským způsobem! Nikoho nesmíme! To už si můžeme zase zpátky zavést gilotinu!“
„Gilotina byla ve Francii.“
„Jaký je v tom rozdíl? Lidstvo je jediný celek, my všichni jsme představitelé civilizace a nositelé humanistických idejí! Jenom barbaři loví myši do pasti a vlky do smyček! Víte, jak se zvěř chytá do oka?!“
Alla se ho pokusila pohladit po hlavě, ale on se vyškubl.
„Takže, ve skutečnosti jsi vylezl na polici proto, abys zachránil myši od hrozné smrti.“
„Jo! Těch pastí na myši je tam, mimochodem, hrozně moc! Už, už, jsem ji měl, když to na mě všechno spadlo! A víc si už nepamatuju!“
„Peťko, Peťko,“ řekla Alla a stejně ho pohladila po hlavě.
„Musí se vyhodit! Všechny do jedné!“
„Chceš klikvový (keřík podobný brusince) mošt? Zoja Petrovna postavila vychladit na zápraží celý džbán, ještě před obědem.“
„Když jim tak vadí myši, tak ať si koupí ultrazvukový přístroj! Existují, četl jsem to na internetu! Myši nesnesou ultrazvuk a utečou. Ale lámat jim hřbety je zločin! Copak nejsme lidi, no!?“
„Tobě samotnému to div nezlámalo hřbet.“
„Vždyť nezlomilo!“ škubl ramenem. „Tak mi teda dejte mošt, ale jenom když bude opravdu vychlazený.“
Alla se zvedla. Seděl na pohovce, rozcuchaný a velmi bojovný, rozčileně koukal.
Hodnej chlapeček. Přesně ví, že lámat myším záda je nehumánní. Lidstvo musí být humánní jako celek a ve vztahu k myším taky. Jednadvacáté století stojí na prahu. Ideály a hodnoty.
„Peťko, cos napsal v poznámkách? Něco, za co by je stálo ukrást?“
Pokrčil rameny. Byl přesvědčen, že je ukradli proto, aby je dali na internet, jako literární dílo. Však na to obětoval celý půlden!
„No, tak co tam bylo?“
„Charakteristiky hrdinů,“ zamumlal Petěčka. „No, Žeňka je krasavice, Marina taky. Vy… jste dospělá, vám je těžko. Stěpan je silák, Voloďka kariérista. Diman je príma parťák, Sergej Vasilijevič je celý potetovaný, určitě seděl v kriminále.“
„Sergej Vasilijevič?“ přeptala se Alla. „A co dál?“
„Vůbec nic! Jenom, že se tady, na kordonu, dějou divný věci, zavraždili tady člověka! Ale já jsem vraha málem chytil! Já šel… teda, tu noc jsem vstal, skoro k ránu, Marina potom řekla, že ho k ránu probodli. Moh jsem vraha čapnout, ale nikoho jsem neviděl, jenom jsem v chodbě šlápnul do nějaké louže. Zoja Petrovna určitě myla podlahu a nevytřela ji.“
„Ale vždyť jsi nikoho neviděl a neslyšel!“
„Nikoho!“ potvrdil Petěčka. „Tak jsem to i napsal, že jsem neviděl!“
Alla se zamyslela. Nemělo smysl pálit Petěčkovy zápisky, ve kterých bylo napsáno, že je Žeňka krasavice, Diman príma parťák a v chodbě louže. A už vůbec to nemělo smysl, jestli tam bylo napsáno, že nikoho neviděl a nikoho neslyšel. Ale proč je tedy vzali z klučičího pokoje a spálili? Kdokoliv to mohl uvidět a zajímat se proč pálí v peci papír – po domě pořád někdo bloumá.
Neznamená to tedy, že v zápiskách bylo ještě něco, co sám Petěčka – myší spasitel a humanista – neví. Nebo ví a neřekne?

V noci se Alle zdálo, že ji rezavé železo udeřilo do zad, kosti se s chřupnutím lámou, pokouší se odlézt, zachránit se, ale nohy už neposlouchají – má zlomenou páteř. Z posledních sil se obrací, aby uviděla tvář svého vraha, a vidí jen červenou bundu a čepici staženou do očí.

4 komentáře: