úterý 29. prosince 2015

Markova archa - 10. kapitola 1/2


 „A šup! A šup! Pěkně jak se patří! Raz, dva! Raz, dva!“ Alla, celá obalená párou, rovnoměrně plácala dvěma metličkami Žeňku po zádech a růžovém zadečku. Žeňka jen kníkala. „Co tak kvíkáš? Hezky zpívej – Skal a stepí!“
Ska..áá..al a ste..éé..pí…ííí, di..íí..voči..íí..nou..ú, hla..áá..dový..ýý ,“ ječela Žeňka z páry.
Ma –la – děc!“ zakřičela Alla z páry. „Slova umíš! Píšu jedna!“

Ještě šplouchla na rozpálené kameny voňavý vývar z bylinek, který připravila Zoja Petrovna, potom nad ní zamáchala metličkami a rozehnala páru, stáhla jilavice, vystrčila do převlékárny a tam ji polila chladnou vodou z velikého džberu.
To je paráda,“ zafuněla Žeňka. „To je taková paráda, Alločko!“
V sauně byly jenom ony dvě. Marina se umyla a hned odešla, řekla, že saunu nesnáší, je to jen zbytečná zátěž pro endokrinní systém.
Žeňka se napila ze džbánku vody, utřela si z nosu kapající pot a slíbila: „Já vás taky pěkně vypařím.“
Copak ty to umíš?“
Umím! V internátě byla jednou z radostí sauna. Vodili nás tam vždycky v sobotu a někdy byla opravdu pěkně vytopená. Jasně, že ne taková, jako tady, ale taky dobrá. Tam byla jedna hodná lázeňská, ta nás pěkně vypařila. A tam jsem se to naučila. Vždycky říkala – sauna je lék na všechny choroby.“
Alla se také napila ze džbánku, utřela si tvář a informovala se: „Kde že byla ta sauna s lázeňskou? Ve Švýcarsku?“
Ve Švýcarsku…“ bezmocně souhlasila Žeňka a zarazila se. „Alločko, já to tak říct nechtěla! Chtěla jsem říct, že jsem v kině…“
Žeňo, brzdi,“ poprosila jí Alla. „Dej s tím už pokoj, copak to jde? Otec, Švýcarsko, vysokohorská střediska, ta nejlepší! Žádný otec není, viď? A Švýcarsko už vůbec ne. Mám pravdu?“
Žeňka kývla. Její červená, rozpařená, velmi mladá tvářička vypadala nešťastně.
Jenom… to… neříkejte nikomu! Prosím!“
O čem nemám povídat, Ženi?“
O tom, že všechny podvádím.“
Alla vzdychla a nabrala si ledovou vodu z bečky.
Chceš ještě?“
Žeňka kývla, po řadě se napily.
Tu jizvu na noze máš odkud?“
Žeňka natáhla nohu a podívala se, jako by ji uviděla poprvé.
Upadla jsem,“ řekla lhostejně. „Nebýt té prokleté nohy, všechno mohlo být jinak.“
Povídej,“ navrhla jí Alla.
A co mám povídat Alločko? Trénovala jsem v Chanty-Mansijsku. Vyletěla jsem z trasy, klouzalo to, skoro pršelo, a rozlámala jsem si všechny kosti o kámen. Odkud se tam vzal, to nechápu. Nohu mi vyléčili, samozřejmě, ale nepovedlo se to. Dvakrát mi ji lámali a znovu léčili. No, a bylo. Chodím normálně, stojím taky skoro rovně, ale na závody už nemohu ani pomyslet. Ale to nic, už jsem si zvykla.“ Najednou se rozesmála a rozplakala. „Ze začátku to bylo těžké. Tak moc jsem chtěla… do velkého světa! A co je hlavní, šanci jsem měla, kdyby nebylo té nohy.“
Alla nevěděla, co říct. Žeňka si ještě trochu poplakala a přestala. Seděly mlčky. Do úzkého okénka pod samým stropem dula metelice, rámy praskaly pod jejím náporem.
Kdy už jen odejde, tahle metelice? A co bude, až odejde?
Od té doby jezdím jen tak, rekreačně,“ zle řekla Žeňka. „Pracuju v účtárně. A co má být?! Vždyť je to zaměstnání!“
To je,“ souhlasila Alla. „S námi jsi šla proč? Aby ses viděla s Markem?“
Žeňka na ni bystře pohlédla.
Jak jsi věděla, kde ho hledat,“ pokračovala Alla. „Pokud já vím, tak ten jeho kordon je tajné místo. Dostali jsme se sem náhodou! Nebo jste se domluvili předem?“
Ale jděte, Alločko,“ ukřivděně protáhla Žeňka, „nic jsme si nedomlouvali. O kordonu mi napsala Zoja Petrovna, dala mi koordináty.“
Proč?!“
Jak – proč? Abych přišla. Abychom se smířili.“
Vy jste se pohádali?“
Já se pohádala,“ vyrazila ze sebe Žeňka. „Odkopla jsem Marka! Hned jak jsem si zlomila nohu. Řekla jsem mu, že ho ani vidět nemůžu. Aby táhnul k čertu. Aby se ke mně ani nepřibližoval. Aby táhnul za Magdalenou Neunerovou nebo Torou Bergerovou – ty jsou mu rovny. To jsou vynikající biatlonistky,“ kdoví proč vysvětlovala Žeňka.
To vím,“ řekla Alla. „A on šel?“
Samozřejmě, že ne! Pořád jsem ho urážela, ale on ne a ne odejít. Ale potom letěl na světový šampionát, a když se vrátil, já už tam nebyla. A všechny stopy jsem perfektně zametla, nic nezůstalo. Odjela jsem do Kurganu,“ pokračovala po odmlce. „Tam je vynikající traumatologie, ještě z dob Ilizarova (kožní štěpy a prodlužování kostí, první na světě). Za půl roku jsem se vrátila do Moskvy. V tu dobu už si na mě nikdo nevzpomněl, i ve federaci všichni zapomněli. Doléčila jsem si nohu, udělala si kurzy a šla do práce. A teď… žiju. Jak můžu, tak žiju.“
Alla se zvedla z lavice, natáhla se a otevřela ventilačku, zdálo se jí, že nemůže dýchat. Štěrbinou se vevalila klubka zmrzlé páry.
Jen jsem nepochopila, proč jsi od něj utekla? Choval se snad špatně?“
Mark se nikdy nemůže chovat špatně,“ prohlásila Žeňka tvrdě. „Co si to, Alločko, myslíte? Je to ten nejlepší člověk na světě, nechtěla jsem, aby se se mnou trápil. Myslela jsem si, že se hodíme jeden k druhému. Myslela jsem si, že můžeme žít spolu. Jenže pak se ukázalo, že žádný společný život nebude – kvůli noze. Je to mimořádný člověk, chápete to? Začal by se se mnou trápit, léčit, seděl by u mě!“
A co je na tom tak hrozného?“
Je to veliký sportovec!“ zakřičela Žeňka. „Nesmí se mnou sedět! Nejsem mu rovna! Mohla jsem být, mohla, kdyby… kdyby…“
Skal a stepí divočinou,“ zazpívala Alla, „hladový a roztrhán, s puškou v ruce, s ohněm v srdci, uhání vpřed partyzán! Kolik je ti let?“
Dvacet čtyři.“
Kdy sis zlámala nohu?“
Před třemi lety. V tom je nějaký rozdíl, Alločko?“
Ano, je,“ řekla Alla, „teď už je mi všechno jasné. Taková pitomost! Jenom v mládí je možno provést takovou pitomost! Jak dlouho jsi byla v děcáku?“
Dlouho,“ nerada řekla Žeňka. „Táta umřel, příbuzné jsem neměla. Odvezli mě a bylo. Měli jsme tam sponzora, všem dětem dal lyže a já začala jezdit. To mě naučil táta, ještě když jsem byla malá. Když jsem lyžovala, pořád jsem si představovala, že jsem s tátou a že pak půjdeme domů.“
A pak se ukázalo, že máš talent, viď? Začala jsi trénovat, účastnila se závodů…“
A pak mě vybrali do sborné. Vyhrála jsem šampionát mládeže Ruska. A spoustu dalších. Střílím hůř, než běhám. Střelbu mám nevyrovnanou, ale běhám rychle. Teda, běhala jsem. Mark se mi vždycky smál. Říkal, ať střílím tak, jak to vyjde, klidně do vzduchu, že to stejně doženu, i když poběžím dva trestné okruhy, třeba i tři!“ Najednou se otočila, chytila Allu za ruku a přitiskla se k ní mokrým čelem.
Alločko, vy si ani nedovedete představit, jak to bylo… nádherné! Vůbec si to neumíte představit! Byla jsem potřebná, chápete? Mohla jsem se vykašlat na děcák! U nás holky vůbec nevěděly, kam půjdou, až je pustí, ale já jsem měla sport! Dokonce jsem se dostala na vysokou, dělala jsem zkoušky a chodila na konzultace, jako všichni normální lidé. Moc se mi to líbilo, chodit na konzultace. Bylo to tak krásné!“
Moc krásné,“ souhlasila Alla.
A na závodech, to byla paráda! Když neznáš trasu, tak se ji musíš naučit nazpaměť! A tak si v noci ležíš, zavřeš oči a představuješ si, jak to bude zítra. Jak padne startovní výstřel, jak proběhnu první úsek, jak budu střílet, jak pustím Norku napřed a pak ji na stoupání předběhnu. Ale pak jsem se seznámila s Markem. Když začal za mnou chodit, pořád jsem brečela strachy. Zavírala jsem se na záchodě a brečela. Takový člověk a chce mě! Vždyť on je mýtus, legenda! A já jsem kdo?“
Co je v tom za rozdíl? Zamiloval se do tebe.“
Ale proč, proč?! Jak se mohl do mě zamilovat?!“
No, to teda nevím,“ řekla Alla jízlivě. „Vypadá to, že se tak-nějak zamiloval. Zřejmě z posledních sil.“
A vy si myslíte, že z posledních sil?“
Alla se rozesmála.
Ze začátku rozhovoru se jí zdálo, že vše půjde špatně, úplně špatně, chystala se na to a bála se toho. Teď se jí zdálo, že je všechno v pořádku, úplně krásné! Lepší to být nemůže.
Co se smějete?!“
Tobě, Ženěčko!“
Žeňka neměla chuť přemýšlet nad tím, proč se jí smějí, ani chuť se kvůli tomu urážet. Mluvila – poprvé za mnoho let! Mluvila a naslouchali jí, a jí se zdálo, že může říct všechno na světě, přímo tady a teď, na lavičce v sauně a hned jí bude lehčeji.
Mark mě seznámil s Kuzmičem. Nikdo o nás nevěděl, já to nechtěla, ale Mark řekl, že Kuzmič se to musí dozvědět a tak mu všechno řekl! A vždycky mi před startem připravil lyže, to byla konspirace, jedna hrůza! Vždyť mně vždycky připravoval lyže trenér, ale já je potají dávala Kuzmičovi! A vyhrávala jsem! A všichni potom říkali, jaký je náš trenér výborný, trefil mazání, ale to trefil Kuzmič! Jednou přivezli na moje závody i Zoju Petrovnu. Stála u finiše a mlčela. Já se jí bála. Ale ona stejně ani slovo neřekla, dovedete si to představit?!“
Úplně,“ svěřila se Alla. „Úplně si to představuju.“
Ale potom všechno skončilo. Prásk, a konec.“
Jasně,“ zamyšleně protáhla Alla. „S kým se poradit? Dvacet čtyři let, máma nikde, zeptat se není koho. Teď už žiješ třetí život.“
Proč třetí?“
To se tak stává. První v děcáku, druhý ve sportu a třetí teď v účtárně.“
V tom případě to už bude čtvrtý,“ poopravila ji Žeňka taky zamyšleně. „Ještě byl život s taťkou, to už je tak dávno. Ale jak jste uhodla, že já… že žádný táta není a ani penzion ve Švýcarsku?“
Techniku máš nejlepší ze všech ve skupině, ale šla jsi, kdo ví proč celou dobu úplně poslední. Velmi pečlivě jsi demonstrovala svoji neschopnost. Padala jsi, vstávala a válela ses, ale na to všechno je zapotřebí síly. Nepřipravený člověk takovou sílu nemá. Vybavení máš, mírně řečeno docela levné – takže na bohatého tatíčka můžeme zapomenout – zato lyže máš výborné, profesionální.“
Madshus-Rotafella-Alpina,“ hrdě kývla Žeňka. „Dal mi je Mark, on má ty samé.“
Šampaňské jsi pila očividně poprvé v životě a okamžitě ses opila. Slečny ze švýcarských penzionátů jsou na šampaňské zvyklé, to je pravidlo. A ta jizva na noze! Jenomže jsem si myslela, že to máš ze rvačky, a ono je to z lyží. Ale co Zoja Petrovna? Jak tě našla?“
Nenašla mě. Mám její adresu, emailovou. Napsala jsem jí.“
Alla se zase spokojeně zasmála – emailová adresa Zoji Petrovny, no vida! Jak je to tu všechno dobře zařízeno, na kordonu půlstovka-tři!
Napsala jsem jí, že se musím strašně moc nutně vidět s Markem a ona mi poslala souřadnice. Málem jsem bez něj umřela, Alločko. Myslela jsem si, že to přejde, že to přestane, ale ono to nepřestává a nepřestává, jen to čím dál tím víc bolí. Tak jsem se zeptala Zoji Petrovny, jestli mohu přijít. Vždyť jsem ani nevěděla, jestli se už dávno neoženil! Zoja Petrovna napsala – přijď.“
Napsala jedno slovo?“
Žeňka kývla.
Našla jsem na internetu skupinu, která se chystala jít po skoro stejné trase a šla jsem taky. Mark nic nevěděl. Myslela jsem si, že cestou poznám, co mám dělat. Třeba se tvářit, že už nemůžu a všechny nasměrovat na kordon, aby mě tam dotáhli, vždyť jsem věděla, kde je! Nebo se, naopak, utrhnout, utéct a potom oznámit, že jsem v bezpečí, aby mě nehledali. Ale on nás sám našel. Jak jsem ho uviděla, zatočila se mi hlava a v očích se mi zatmělo. Ale on se mnou vůbec nemluví.“
V mozku se ti zatmělo,“ zavrčela Alla. „A to už dávno, před třemi lety, když jsi mu začala tlouct do hlavy, že ho nepotřebuješ, tak to je přesně! Kolik let jsi strávila na poušti, panebože!“
Jak to, že na poušti, Alločko?“
A co je hlavního, zdrhla jsi,“ pokračovala Alla, jakoby ji neslyšela. „No, jen si to představ! Vrací se… odkud že to… ze světového šampionátu, nebo co, ale ty nejsi. A nikdo nic neví! V nemocnici nejsi, odešlas, bůh ví kam, a to ještě není všechno, pokoj v Krasnogorsku je zamčený, příbuzní žádní. A co měl tehdy dělat? Ty si tady hraješ tragédii, vyfantazírovala sis, kdo ví co, v bolesti a žalu – nejsi ho hodna, musíte se rozejít! On se k tobě vrátil, dokonce přivezl medaili! Tenkrát ten šampionát vyhrál?“
Žeňka přikývla.
Takže asi tak – vrátil se jako vítěz, ale ty nejsi. Nikde nejsi. Jak hledat? Kde hledat? A co dělat? Ale on o tvých ušlechtilých úmyslech nic neví. On, jako každý normální chlap, slyší jen to, co se mu řekne, ale tys mu řekla stokrát – nepotřebuju tě! A teď se divíš, že s tebou nemluví! To ti měl skočit kolem krku – díky, že ses vrátila?!“
Vůbec mi nemá skákat na krk!“
A co teda má podle tebe dělat?“
Žeňka popřemýšlela, vzlykla a utřela si nos: „A co mám teď dělat já?“
Alla vzdychla.
Jak to jenom chodí? To už dávno a úplně zapomněla. Jak to jenom chodí, když je ti dvacet čtyři let, když on nemluví, a co mám teď dělat, když se všechny myšlenky točí jenom kolem něho a láska je tak obrovská, že se nikam nevejde, nedá se s ní vyrovnat, není možné ji zabít, protože je tak silná a mladá, tahleta láska? Jak to jenom chodí, když je všechno strašně moc složité a jedním slovem nebo pohledem se vše stane lehké a překrásné?
Teď musíš začít všechno znova, Žeňko. Všechno mu musíš vysvětlit – slovy a to tak, aby to pochopil. Musíš s ním mluvit a to tak, aby to slyšel. Zatáhni ho do postele a nepusť ho odtud celý den. Nebo tři, když to půjde.“
Jooo, a co když si bude myslet, že už opravdu nejsem k ničemu a chci jen jeho peníze a slávu?“
Hráblo ti?! Jeho peníze a slávu sis mohla užívat celé ty tři roky! Ale tys mlčky strádala a pomalu umírala, protože ses rozhodla, že ho od sebe osvobodíš.“
Vy se smějete?“
Směju,“ souhlasila Alla. „Život je trochu jinde, než v seriálech, Žeňko. Tam je to jen kvůli dramatu, ve scénáři – hrdinové dlouho strádají a potom obdrží zasloužené štěstí. Lidi to mají různě. Trpí a strádají, ale štěstí za odměnu stejně není. Taky to bývá naopak – štěstí je, ale člověk neví, že je to štěstí a stejně se trápí. Ale v seriálu padá odměna na hlavu sama od sebe – jednou jsi dobrý člověk, tak tu máš odměnu. Jenže v životě o ni musíš bojovat. Ty jsi frajer, všechno jsi vymyslela! Začalas Marka hledat a našlas ho! Tak pokračuj.“
Ale on nechce mluvit.“
Tak ho donuť.“
Jooo,“ zase protáhla Žeňka. „Copak jeho je možné zastavit? On je velký sportovec, vynikající člověk.“
Ty jsi taky sportovec,“ připomněla jí Alla. „Noha tě podvedla, ale všechno ostatní zůstalo. Bojovat umíš. Tak bojuj.“
Chvilku seděly mlčky a v tom okamžiku se jim zdálo, že jsou si tak blízké, že bližší už být nemohou. Zdálo se jim, že teď ví jedna o druhé něco, co nikdo nemůže změnit nebo zpochybnit, že jedna mají druhou a že je to navždycky.
Davaj, ještě jednou zajdem do páry,“ nabídla Alla, „a pak ven. Chlapi už určitě čekají.“
Zajdeme, Alločko,“ pohotově souhlasila Žeňka.

Alla otevřela dveře a horký vzduch, vonící bylinkami ji objal ze všech stran. Zhluboka se nadechla a zeptala se: „Nevíš, kdo zabil Vinogradova?“

3 komentáře:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat