pátek 6. listopadu 2015

Pekelné kotě - 11. kapitola


Jenny vzbudila tupá bolest v hlavě. Ah ne, neříkejte mi, že jsem se znovu opila vínem z vodních řas. Co se stalo s mým slibem, že už se nedotknu jediné kapky?

Až na to, že když teď nad tím přemýšlela, nepila. Právě naopak, poslední věc, na kterou si vzpomíná, byla hádka s tetami. Dříve než si mohla projít své zamlžené vzpomínky, čemuž nepomáhal pohybující se pokoj, objevila se před její tváří Felipova znepokojená tvář.
„Co se stalo?“ zeptala se.
„Jsme na jachtě směřující do Pekla.“
„Jachtě? Ale jak?“
„Thelxiope.“
A to jediné slovo vysvětlilo vše.
Prsty si přitiskla k bouli a zavrčela, „Teta Thelxy!“ Mělo jí to dojít hned, kdo za to může. Nebylo to poprvé, co její teta vyřešila problém tímto způsobem.
Ale bylo to poprvé, co Jenny přišla k sobě na lodi plující kdoví kde. Rozeznala houpající se pohyb a tichý zvuk motoru. Proč tyhle potměšilé čarodějnice. Unesly ji. Tak trochu. Možná to spíše narafičily vzhledem k situaci.
Vyšplhala se na nohy, došlo jí, že ji někdo vykoupal a oblékl během nuceného odpočinku. Teď na sobě měla dobře padnoucí svetr, plátěné kalhoty, ale žádné boty nebo podprsenku či kalhotky. Musela to být teta Raidne. Myslela si, že na spodní prádlo byla škoda látky, pokud se nenosilo ke svádění.
„Kam jdeš?“ zeptal se Felipe.
„Promluvit si s tetou.“
„Měla bys ještě chvíli odpočívat. Udeřila tě dost tvrdě.“
„Budu v pohodě,“ zavrčela, hlavně až zaberou tři prášky proti bolesti, které našla na skřínce a na sucho je polkla.
Bolest v hlavě se zmírnila a zanechala ji více bdělou. Potřebovala odpovědi a taky trochu vyvětrat, tak se vyšplhala na palubu. Svěží vlhký vítr vlál jejími nazelenalými prameny kolem tváře, díky tomu kdo kormidloval loď rozpustilými vlnami. Na palubě lodi bylo více zřejmé houpání a Jenny se přizpůsobila jejímu pohybu, když šla do kabiny kapitána. Jaké překvapení. Teta Molpe řídila loď a rozpustile se na ni usmála.
„Ahoj, kamarádko. Dobře sis odpočala?“
„Bezvědomí není odpočinek.“
„Ale může být užitečné, když člověk jedná s tvrdohlavými holkami.“
„Když má člověk názor, neznamená to hned, že je tvrdohlavý.“
„Ale je, když je to špatně.“
„Nemůžu uvěřit, že ses k tomu přidala i ty,“ Jenny zavrčela. „Věděla jsi, že nechci odejít.“
„Ano, ale v tomhle případě měla Thelxy pravdu. Musíš jít. Pokud by mořské panny a jejích služebníci na nás přišli v plné síle, nikdy bychom nebyly schopné tě ochránit. A kde by si pak byla?“
„Takže místo, abyste mě viděly jako potravu pro ryby, jsi opustila své sestry a nejen, že jsi odvezla mě ale i sebe a nemůžeme tak chránit ostrov.“
Pokrčení ramen. „Víceméně jsem je zachránila. Když jsi pryč, šance, že zaútočí, drasticky opadla, to je naše teorie a nebudou bez ochrany dlouho. Máme své zdroje, které už byly přivolány.“
„Tak proč jste mě tam nenechaly?“
Molpin obvykle veselý výraz zvážněl. „Když by si zůstala, znamenalo by to, že vyhráli. Někdo nebo někteří nechtějí, aby ses sešla s Luciferem.“
„Takže vy prostě musíte udělat opak,“ Jenny protočila oči.
„Samozřejmě, že ano,“ Byla Molpina odpověď bez omluvy. „To a taky jsme nemohly nechat to kotě vrátit se s prázdnou, ne když je očividné, že pro sebe máte slabost.“
„Nemáme.“
„Ale prosím tě, nejsme slepé nebo mrtvé. Poznáme chtíč, když ho vidíme. Už bylo na čase najít si někoho, kdo ti nastartuje motor.“
„Jen proto, že je atraktivní, to není důvod k tomu, abych s ním odešla.“ Nebo ho ojela. Okay, možná mít s ním sex bude pro ni dobré, ale i tak. Mluvily tady o životní změně. Opuštění domova, hlavně teď vypadalo, šíleně. Nebezpečně. Dobrodružně. A zábavně. Povzdech. Nenáviděla, když její tety měly pravdu.
Teta Molpe měla viditelně zalíbení v té pekelné kočce. „Náš nový přítel Felipe není jen atraktivní. Je odvážný. Inteligentní. A v případě, že sis toho nevšimla, je schopný tě poslouchat, aniž by skočil z útesu.“
Pravda. Dále se hádat nemělo žádný smysl. Ať už se jí to líbí nebo ne, ať už je připravená nebo ne, je vystrčena z hnízda do neznáma. I přesto, nemohla popřít vzrušení a šanci konečně opustit ostrov. Objevování čekalo. Nové břehy. Noví lidé. Nový život….
„Takže směřujeme do Pekla?“
„Ano, přesně tak. Sledujeme pobřeží venkovního kruhu poslední hodinu.“
„A příšery ze Styxu se chovají slušně?“
„Samozřejmě, že ano. Jen zabraňovaly tomu, abys opustila ostrov bez našeho povolení.“
„No, to je dobré vědět, jinak bych se tak trochu mohla bát.“ A ve chvíli, kdy Jenny poukázala na stíny plující vedle lodi pod vodou, loď poskočila.
Řídící kormidlo se třáslo a Molpe se k němu přitiskla a snažila se ho udržet na místě. Narovnala ho, ale to jak dlouho udrží tento směr, záleželo na tom, jak se budou lámat vlny plující s nimi, bez velkého zájmu o nešťastné plavidlo, otřásali se.
„Co to dělají?“ zeptala se Jenny. Dobrá otázka vzhledem k velké korýší hlavě, která vystoupila z vody a dívala se na ně gigantickýma očima bez víček. Vezmeme-li v úvahu, že byly skoro stejně velké jako ona, měla právo se chvět.
Další známka, která signalizovala, že mají problém, byla zamračená, vždy bezstarostná, Molpe. „Nejsme si jistá, o co jim jde. To není chování, na které jsem u nich zvyklá, ale pokud můžu hádat, vzhledem k jejich počtu a faktu, že predátoři ignorují možnou potravu a jdou všichni stejným směrem, řekla bych, že prchají.“
Pozorování rozšířilo Jenniny oči. „Prchají? Co sakra donutí obrovského mořského hada prchat?“
„To je to, co bych rád věděl, protože pro jednou to nejsem já,“ oznámil Felipe, když vešel do teď mnohem menšího kokpitu. Jeho velká svalnatá přítomnost pohltila prostor. A ukradl tak veškerý kyslík, když jí dal cudný—ale prsty kroutící—polibek na rty. „Ahoj znovu, krásko. Je fajn tě vidět vzpamatovanou z tvého nechtěného odpočinku.“
„Ehm, ahoj.“ Více se nemluvilo, ne dokud se svět nepřestal naklánět. Ne že by to bylo brzy, vzhledem k úderům a nárazům z obou stran jachty, když se voda vzdouvala při šílených skocích a potápění se ryb, vlnění se mořských hadů, a občasných záseků ploutví.
„Co se to u Neptunových vousů děje?“ zamumlala si Molpe pod nosem, když se snažila udržet jachtu, aby se nepotopila do najednou velmi zaneprázdněné části Styxu.
Jenny se natáhla, aby vykoukla z okýnka, oranžové světlo západu a přirozená atmosféra Pekla vytvářela zář. „Ehm, toto je mnou nebo jsou za námi bouřkové mraky?“
„Bouře v tuhle roční dobu?“ Molpe na ni zagestikulovala, aby převzala kontrolu a šla vykouknout na palubu.
Rychle se vrátila s popelavými tvářemi a prakticky odšoupla Jenny z cesty. „Držte se děti. Musíme se odtud dostat.“
„Proč? Co se děje?“
„To není přírodní bouře.“
„To jsou zasrané čarodějnice počasí okolo?“ zeptal se Felipe.
„To bych si přála. To bychom mohli zvládnout. Ale čarodějnice nemají síly vytvořit to, co jsem viděla. Takový cyklón co se vytváří za námi. Musíme se pokusit mu ujet a dostat se ke břehu dřív, než nás dostihne.“
„Cyklón nad řekou?“ Jenny se zamračila. „Myslela jsem, že ty jsou jen nad mořem.“
„To ano, což znamená, že to není přírodní.“ Zachmuřená Molpe přidala rychlost tak, jak to jen šlo. Prudká rychlost způsobila, že se zakymáceli, než chytli takový balanc, který Jenny nalezla opřená o tvrdé tělo.
„Říkala si, že umíš plavat?“ zeptal se Felipe, jeho teplý dech těsně vedle jejího ucha.
„Samozřejmě, jen nemůžu dýchat pod vodou.“
„Dobře.“
„Proč se ptáš?“
Přestože nepotřebovala slyšet jeho odpověď, aby jí došlo, že se nedostanou ke břehu před rychle se blížícím cyklónem. Vlny byly stále bouřlivější a bouřlivější, házely lodí ze strany do strany. Molpe dělala, co mohla, aby pokračovali, ale obavy se jí zračily ve tváři, znepokojivá linie rtů a neobvyklé vrásky ze stresu kolem očí a na čele.
„Nedostaneme se na pláž dříve, než udeří bouře,“ zamumlala. „Vezměte si záchranné vesty a připoutejte se děti. Vypadá to, že se půjdeme koupat.“
Zatímco na sebe navlékali záchranné jasně oranžové vesty, které sirény měly na palubě, Jenny si nemohla nevšimnout Felipovy bledé tváře.
„Bojíš se?“
Většina mužů by pravděpodobně lhala, nebo to bylo to, co ji její tety učily, ale Felipe byl nekončící překvapení.
„Nenávidím vodu,“ bylo jeho zabručené přiznání. „Nebo alespoň celá ta věc s potápění mě. Není to přirozené.“
„A i přesto se sprchuješ.“
„Rychle, a upřednostňuju myslet si, že to je spíše jako déšť, ze kterého můžu snadnou vystoupit. Plavání, znamená zaplout do toho všeho najednou, nenávidím to.“
„Nebuď taková číča,“ posmívala se Molpe.
Felipovy rty se stočily do ironického úsměvu. „Ale já jsem číča a moje číča je nerada mokrá!“
Jenny by neměla říkat to, co ji napadlo, ale výraz na jeho tváři za to stál. „Vtipné, že to říkáš, protože od té doby co jsem tě potkala, moje číča nebyla mokřejší. A pokud můžu ještě něco dodat, docela si to užívám.“
Zapomeňte na odpověď. Měla jen chvíli na to, aby si užila jeho šokovaný výraz předtím, než udeřila bouře. Loď se nakláněla a nakláněla. Ale tentokrát se nevrátila zpátky, tak jak měla. Zaplula pod hladinu, vyslala je tak do teplé vody Styxu, nahoru a dolů, kdy se dno a hladina točily okolo.
Došlo jí, že bojovat s vlnami a proudy by jí jen stálo více sil, než chtěla, tak se Jenny uvolnila. Mimoto, měla záchrannou vestu. A ta věděla lépe než ona, jak najít hladinu. Plula pod vodou, paže a nohy roztažené jako mořská hvězdice a nechala řeku, aby ji nesla, kam chtěla.
Doufala že ke břehu, kde většina vln obvykle končila.
Tvrdý úder do její paže ji donutil otevřít oči a, i přes kalnou vodu, zachytila záblesk těla. Mávající paže. Doširoka rozevřené oči panikou.
Felipe!
Povedlo se jí chytit jeho prsty svými, donutila ho podívat se na ni pod vodou, přitáhla si ho blízko, snažíc se přenést trochu svého klidu na jeho vyšilující kočku. Ale v jeho panice spotřeboval příliš mnoho kyslíku. Jeho oči se vyboulily a mohla vidět jeho úsilí, jak bojoval, aby se nenadechl smrtící vody.
Přitáhla si ho blíž a přitiskla své rty na jeho, co nejblíže a foukla. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co udělala. Nasál, a zatímco to neuklidnilo jeho napětí, cítila, jak se chvěje, ale ztlumilo to trochu jeho paniku.
Vzala je prudká vlna a na moment se objevili nad hladinou. Zhluboka se nadechli dříve, než se přes ně přehnala další vlna a znovu je potopila. Ale teď alespoň nevyšiloval a nespotřeboval svůj kyslík. Prsty a oči byly uzamčeny, zadržovali dech a unikaly jim malé bublinky, dělali to nejlepší, aby zůstali naživu, dokud se nebudou moci z plných plic nadechnout.
Jak dlouho pluli, chyceni v divokých vlnách nepřirozené bouře, nevěděla. Několikrát ještě musela předat kyslík Felipovi, tlak na jejich rtech a intimní akt, který nevzrušoval—jak by mohl vzhledem k okolnostem?—ale i přesto to zesilovalo pouto mezi nimi. Pouto života nad smrtí. Pouto důvěry. Zvláštní jak nebezpečí, ve kterém byli, více než jakékoliv slova mohla vytvořit tak silné spojení.
Když její nohy poprvé zavadily o oblázkové dno, přemítala, jestli si to nepředstavila. Vypadalo to, že poskakují v beztížném prostoru nekonečně dlouho. Vlna je vytáhla nahoru ne však na tak dlouho, aby něco zpozorovali, ale když se to stalo znovu, narazila na pevninu a Felipe taky. Měl prsty pevně propletené s jejími, vytáhl se do stoje jen, aby ho další vlna smetla nazpět. Voda se stávala mělčí, a jemu se povedlo stát a dokonce i ji postavit.
Ucouraní, vyčerpaní a mnohem více povadlí než jakákoliv hrozinka, ponechaní na slunci, se dostali na břeh a padli. Těžce dýchali, užívali si vzduch zaplněný vůní síry, pevninu a chybějící pohupování. Jenny a Felipe si na chvíli užívali to, že přežili.
Nebo alespoň ona. Kočka si stěžovala. „Uf. To bylo naposledy, co jsem někam plachtil.“
Z nějakého důvodu to Jenny přišlo neuvěřitelně vtipné. Začala se smát, téměř hystericky, dokud ji neztišil polibkem—polibkem, který jí ukradl dech místo, aby jí ho dal.


12 komentářů: