sobota 14. listopadu 2015

Markova archa - 9. kapitola 1/2


Omlouvám se, že to tak trvalo, ale až to budete číst, pochopíte proč. Za sebe doufám, že autorka už Pětečkovi tolik prostoru ke psaní nedá, protože to asi psychicky nezvládnu. :D Přeji pevné nervy a doporučuji u toho něco jíst, abyste neskřípali zuby. - P


Petěčka seděl a psal.
Psát rukou bylo strašně nepohodlné, trýznivé a slova nejprve vycházela jakási krabatá, nerovná a hrbatá, už vůbec ne ta čilá, jistá a samolibá, jako když je psal na klávesnici.
Taková divočina, prvobytně pospolná společnost, pravěk! Říkají, že dokonce samotný Puškin psal perem. Když byl Petěčka ještě školák, našel nějak pero od holuba… ne, tak se to říct nedá… nebo dá… i když, pryč s předsudky! Psát je možné a nutné tak, jak se líbí autorovi. Všelijaká pravidla a zákony, platné za starého režimu – k čertu s nimi! Jen to je správné, co se vylíhlo z jeho vědomí.
A hlavně, smysl musí být pochopitelný, smysl! Pero od holuba, jasně.
Tak tedy, zkusil tímhle perem psát, a nemohl. Pravda, namáčet ho musel ne do inkoustu, samozřejmě, kdybys ve dne s lucernou hledal, inkoust nenajdeš, ale do brusinkové šťávy, ale ani brusinková šťáva nepomohla. Pero nepsalo. Zřejmě se do systému vloudila nějaká chybka a Puškin pery taky nepsal. Nebo měl nějaké jiné pero, třeba od labutě nebo od páva. Nebo naopak menší, od vrabce třeba. K čertu se vším zastaralým a zkostnatělým! Ať žije nové a pokrokové!
Technologie a technika – jenom ony dovolují lidstvu uvědomit si svoji svobodu, svobodu myslících. Jenom ony dovolí být užívány pro blaho světového vědomí, všeho nakupeného potenciálu.
Petěčka již mnoho dní žil v informačním vakuu, mimo technologie, mimo světové vědomí – to je bez internetu – a dusil se.
Měl svázané ruce i nohy a přímo fyzicky cítil pouta, která ho svírala. Nic se nedá, nic nelze.
Nedá se přihlásit na síť, dát fotky na instagram, napsat na twitter, jít na facebook. Nedá se napsat přátelům o tom, jak… Nedá se napsat přátelům, co… Nedá se ukázat přátelům, kde… Ale v tom případě – nač?!
Ale myšlenky se rodily! Rodily se a zvysoka kašlaly na to, že technologie jsou nedostupné a požadovaly, aby byly okamžitě zformovány do slov. Ale jak je zformovat do slov, když není písíčko? Perem, či co, jako Puškin?
Petěčka zkusil psát do poznámek – telefon s poznámkami mu zůstal – ale nijak zvlášť se mu nevedlo.
Aby se dostal do nejobyčejnějších poznámek, musel se dlouho trápit, ťukat mimo písmena, plést se, vracet se a dokonce i poznámky vypadaly nějak nedodělaně.
Například: predinali msme sv vprd pr mrvčenol rvině zasvpanol sněhem, znamenalo: prodírali jsme se vpřed po mračné rovině, zasypané sněhem. Slovo sněhem náhodou vyšlo správně. Všechno ostatní potřebovalo opravit, což zase znamenalo ťukat na symboly, plést se, další trýznivé pokusy, jaké slovo ve slovníku vybrat pro mrvčenol – mučený, mračený, mrazený – slov tam bylo plno, ale výsledek – úplná ztráta smyslu.
Petěčka se dlouho rval se středověkem i divošstvím vůkol, ale potom přesto všechno poprosil superšampiona Ledogorova o papír a pero. Zkusil psát. Šlo to špatně, kostrbatě, jako perem od holuba. Bylo mu divné, že chyby se neopraví samy. Jak to? Vždyť to přece musí!
Tak tedy – jak správně napsat – smučit se nebo zmučovat se? Musím se co? Smučit uprostřed tajgy nebo zmučovat se bez techniky? Ale technika – i nebo y? Zkušební slovo – technyk, takže to bude bez technyky. Jenže mu pak vycházely nyky, to je jako adydass, ale to Petěčka vůbec neměl na mysli.
Celkově to byla bitva – ne na život, ale na smrt.
A ještě – kdo to bude pak přepisovat, aby se to dalo dát na internet? Sám Petěčka, jako úplný debil, který neví nic o moderních technologiích!? I když, jsou prográmky, které převedou oskenovaný rukopisný text přímo na tisk, bude si to muset v Moskvě stáhnout.
Potom si trochu zvykl. Prsty se přestaly rozbíhat do stran, pero přestalo vypadávat z ruky, i když dlaň se mu potila úsilím a jazyk mu sám vylézal z úst samou snahou, jak Petěčka starostlivě tvořil písmenka – klikyháky.
Psal a byl sám na sebe pyšný – všichni ostatní se flákali a nezpracovávali dojmy, to protože nemohli, ale on může. Ostatní to táhne k detektivování, z nudy, ale Petěčka nezná nudu, on zpracovává. Ostatní žijí živočišným životem – najíst se, vyspat se, natahat dříví – ale on žije intelektuálně, tak jak se patří na člověka dvacátého prvního století.
Jak to jenom udělat, aby to všichni zjistili? Vždyť to nikdo neví!
Pro začátek, jak se už patří na filosofa, je radno uvědomit si své postavení ve světě a Petěčka se ujal uvědomování.
Psal dlouho-předlouho, celý se zpotil, ale pak se ukázalo, že napsal dvě stránky obrazů z přírody – tam tajga šumí, tu potok běží, tamhle sníh padá, vpředu hora, vzadu strž. Fuj, to se nikam nehodí.
A tak se rozhodl začít s okolím a uvědomit si napřed je a potom sebe – v tomto pro něj novém světě.
Tady už to šlo daleko veseleji.
Petěčka seděl a psal:
V tlupě pytekantropů je několik velice zajímavích eksemplářů. Začnu z těch nejzajímavějších. Žeňka je velmi skvělá a hloupá, nesamostatná a mimiminkovitá. Jinak nic, zvětšit si prsa nemusí, má svoje normální. Silně se lepý na chlapi, ale oni na ni taky. Náš mistr sportu z ní oči nespuští, ale ten za ní pálil, co je z něho mrtvola. A pilot Antocha taky, ten by olimpijonikovi nasadil parohy. To bybyla sranda, na to bych se podíval. Ale se mnou si Žeňka ráda povídá, ale já jí…
Zase to nijak zvlášť nevypadalo.
Divná věc, s papírem a perem! Kdoví proč, to, co se dalo úplně normálně napsat, a – to je hlavní – číst na internetu, vypadalo na papíře jako blábol idiota. Musí začít nějak jinak, ale jak?
A tak Petěčka začal nanovo:
Žeňka je velmy krásná, ale hodně hloupá dívka. Má krásnou postavu, a tak se líbý všech mužům bez vijímky, dokonce i Marku Ledogorovovi, i když je starý a pořád někam mizý. Anton, pilot vrtulníku, se kterým přiletěl zavražděný Vinogradov, za ní pořád běhá a jí se to líbý. Ledogorov se buď zlobý nebo je od přirození takový neveselý, to nevím. Ale zdá se, že se zlobý. Žeňka velmi směšně špulý pusu, když mluví, je vůbec legrační. Já jí paroduju a ona se směje. Její tatík je nějaký bohatec, který jí oblíbil ližařský sport. Na tuhle ekspedici šla jen proto, aby ho udivila. O mamce nic neříká, možná, že umřela. Jestly je to tak, tak to je my Žeňky líto. Vždycky se mnou s radostí mluví, povídám jí vtipy z internetu. Mám takoví dojem, že o internetu moc nevý.
Najednou si vzpomněl, že jak rozmáchl ruce, dotknul se jejích ňader, zčervenal, zavrtěl se a rozhodl se, že o Žeňce bude lepší už nepsat, raději napíše o ostatních.
Marina ze sebe dělá dámu, ale neodchází od Voloďky, jako kdyby mu noha upadla, ale je to jenom vymknutí. Je taky moc hezká, ale až moc vážná, tu jen tak nedostaneš! Ale né, že bi se my chtělo. Karyéristky nejsou moje parketa, já mámrád, když je dívka veselá, zábavná a má smisl pro humor. Tuhle jsem Žeňce povídal…
Stop. O Žeňce už ani slovo.
Za Marinou taky běhal Vinogradov, jí to lichotilo, to bylo vydět. Ale potom to byla sranda, když přišla Žeňka, jak za ní začal dolýzat.
Stop. Dost. Vždyť už jsme řekli, že o Žeňce už ani slovo.
Marina se pokouší všem dokázat, že není jenom dívka, ale že je doktorka, ale to je nevhodné a nepříjemné. Za ženu si jí nikdo neveme, teda já bich jí nechtěl, já bich se rači se Žeňkou…
Petěčka hustě začáral poslední větu, popadl pero pevněji a pokračoval.
Alla Ivanovna je stará, i když má taky pěknou postavu, jako Žeňka. Kdepak, prsa má dokonce věčí. Proč šla s námi, to nikdo neví, vždyť to pro ni musí bít těžké, v takovém stáří! Ráda komanduje, ale tak nějak pokradmu, skoro jako bi jí nikdo neposlouchal, ale pak se ukáže, že poslouchá. Celkově je to statečná stařenka, hodná. Dávala Žeňce čokoládu, když jsme šly. Slepila Voloďkovu liži a ti šampiony potom řekly, že je dobře zlepená, Alla Ivanovna nedělala zbitečnou práci. Pořád pečuje o Žeňku, jako kdyby bila její vlastní dcera.
Sergej Vasilijevič je postava záhadná a s temnou minulostí. Na rukách má tetování, i když jsou skoro smazané, nic není poznat. Mluví vemlouvavě, na oči neleze, ale pořád se má napozoru. Žeňky si skoro vůbec nevšímá, a to je podezřelé – copak je možné si jí nevšímat? Kdybich měl internet, tak bich se o tetování něco dověděl, ale tady je pravěk, nic se nedovíš.
Voloďka je prostě karyérista a osyna v zadku. Na ekspedici si buduje leadership qualities. Kdyby si nezlomil liži, tak bysme to dostali naplno. No nepovedlo se mu to, bude muset zase pochodovat a budovat. Zajímalo bi mě, jestly bude ještě jedna ekspedice, jestly Žeňka půjde nebo ne? Já teda určitě nepůjdu. I když, možná, že půjdu, jestly Žeňka poprosí. Ona, samozřejmě, nepoprosí, ale mě bude i tak jasné, jestly chce nebo nechce.
No, copak je tohle?! Vždyť jsme se dohodli – o Žeňce už ani slovo!
Stěpan – to je silák! Když jsme se cestou ztratily, on prví se rozhodl jít pro pomoc. Nebo jsem to bil já? Určitě já! Na ližích dobře jezdí, nikoho se nebojí a Voloďku s jeho vedoucovskými nápady vždycky usadí. Je nějaký inžinýr, nebo co. Směšné slovo, inžinýr, skoro jako inžir (druh fíkovníku, nese plody i v bytě). Moje babča tenhle inžir velmy miluje, myslí si, že je užitečný. Tihleti staříci, ti jsou vůbec divní. Pořád hledají nějaký užitek, i když je nutné hledat ne užitek, ale nové vjemy a pocity, aby se nezakrnělo. Babču miluju, je superní, je to moje kamarádka. Vždycky stojí za mnou. Stýská se my po ní. A jak dobře vaří! Až se vrátíme, pozvu Žeňku na pirohy se zelým, babči nejlepčí. Zajímalo bi mě, půjde Žeňka, nebo nepůjde? Na co bi jí byly babčiny pirohy, když je její tatík oligarcha?
Petěčka začmuchal. Zdálo se mu, že opravdu cítí pirohy – no, to je ta síla slova! Přesvědčí!
Na čestňačku, moc se mi líbý, že i když má tátu bohatce, šla přesto na ekspedici. Klidně nemusela, mohla bi se procházet po Monte Carlu, s takovím malím pejskem. A dávat fotky na instagram. Celkově, Stěpan je frajer! Má takový přístroj, co vipadá jako diktafon, i když my vysvětlil, že je to přístroj na měření síli větru, zapomněl jsem, jak se jmenuje. Na tom přístroji jde poznat, kdy vánice odejde. Musím se ho zeptat, co ukazuje, kdy odejde. Už abi to bylo! Už mě to dere, dřepět v díře veprostřed tajgy!
Diman je prostě správňák! Je trochu hloupí, pořád spí. I když, kdyby tenkrát nespadl do strže a neztratil liži, možná už bysme tu nebyly. Nemůžu pochopit – nebyly bysme. Všechno ostatní bi bylo na svém místě a my bysme byly kde? Když si tak představuju, že všechno je, ale já ne, tak se cítím strašně. A babča, chudinka, by se ze žalu zbláznila. Říká, že jsem její smysl života. Ale Diman ztratil liži, ostatní jí tam vyhrabávali a Vik je našel. Vik – to je pes, takoví hodný a veselí. Žeňce se moc líbý. Chytí ho za uši a drbe ho, a on nic, drží, i když je vlkodav. Tak bich chtěl vydět, jak dáví vlky! Říkají, že je tady jeden vlk, který dáví všechny bez výběru. Vinogradov chtěl na něj jít, ale začala vánice a potom ho zavraždili.
No a to je taky divné – zavraždili a vypadá to, že to bil někdo z nás. Samozřejmě, že ne já a ne Žeňka. A ani Alla Ivanovna, ani Diman, a ani Marina! No, Voloďka už vůbec ne, ten bil celí den pod vlivem léků. Stěpan bi mohl, on je silák! Ale on – proč? Nikdo nemá proč. Ale stejně ho někdo zavraždil. Probodl nožem. Olympijonik, snad? Nebo ten jeho hrdlořez?
Mimochodem, tenkrát v noci jsem ho mohl vydět. Jako vraha. Kvůli jedné věci jsem vstával k ránu a Marina potom řekla, že k ránu ho zavraždily. Škoda, že jsem ho nevyděl. Mohl bych o tom napsat, bila bi to detektivka. A proč vůbec ty detektivky všichni tak zbožňují? Co je na nich zvláštního?
Ale možná, že ho probodla Zoja Petrovna? Probodne a brvou nehne! Pořád se hemží a pachtí a pořád mlčí – to je protivné. Pořád uklízí, mije svoje kotli, drhne podlahy. V chodbě po ní zůstala louže, nevytřela jí, a když jsem v tu noc vstával, celí jsem se zmáčel a sušil jsem ponožky na peci. Pece jsou tady vynikající! Žeňka pořád u pece sedí, jako kočka. Vida, zdálo bi se taková divočina, pravěk – pece na dříví! Ale je z nich teplo a příjemně. Budu si potom muset přečíst, proč jim říkají holandské. Copak Holanďani topí v takovích pecích? Holandsko je rozvinutá země, mají tam demokratické zákony, gayové a lesbyčky se tam mohou navzájem oženit, eutanázie je tam povolená, ale to je humánní, a najednou tyhle pece!
Petěčka se rozhodl, že si oddechne a přečte si, co napsal.
Zdá se, že všechno je správně, charakteristiky jsou určené, ale celkový obraz světa, ve kterém žijí, se nějak neposkládal. Neměl by začít psát tak nějak jinak? Ale jak?
Přišla Žeňka a stoupla si vedle. Petěčka okamžitě přestal číst a švidral na ni tak, aby si toho nevšimla.
Jenže ona si všimla, usmála se na něj a pohlédla mu přes rameno:
„Co to děláš, Peti? Děláš diplomku, na jaře máš zkoušky? Připravuješ se?“
„Jakou diplomku!? Vysokou jsem ukončil už vloni.“
„Paráda!“ nadchla se Žeňka. „A jakou?“
„Universitu managementu a businessu.“
„A teď jsi co? Manager nebo businessman?“
Čestně řečeno, Petěčka za pět let na vysoké tak nějak úplně nepochopil, v čem spočívá studium managementu a businessu. Ročníkové práce stahoval z internetu, grafy mu rýsoval otec konstruktér a úlohy na růst zisku řešil strejda Valera, který se plácal v nějakém vědeckovýzkumném ústavu a říkal si doktor věd. Valera nad těmi úkoly vzdychal, tak nějak žalostně se šklebil, hodil do sebe sklenku koňaku, kterou mu přinesla mamka, za půl hodiny popsal výsledky celý školní sešit – na půl roku dopředu – a odešel do velkého pokoje k prostřenému stolu. Za stolem hlučeli příbuzní – nadávali na kapitalisty, na ceny a dnešní mládež a drbali je za nemravnost a za to, že nemají žádné životní cíle. Když byl Petěčka ještě dočista malý a příbuzní mladí, hlučeli za stolem úplně stejně a úplně stejně nadávali na komunisty, na ceny a na pokolení nových Rusů a drbali je za nemravnost a za to, že nemají žádné ideály.
Petěčka příbuzné miloval a všechno jim promíjel.
Co si na nich vezme? Jsou to divoši, vyrostlí za železnou oponou! Petěčka si to představoval tak: kolem letiště Domodědovo se tyčí vysokánský železný plot, a když je třeba letět do Egypta nebo do Států, tak jednu část plotu dají stranou, aby letadlo mohlo proletět, a pak ji zase vrátí zpátky. Vyrostli za železnou oponou, neznali technologie, světový rozum jim byl nedostupný, nemohli si dopisovat se studenty z Omahy, aby se dozvěděli, jaký je u nich život v kampusu a mohou-li se tam gayové ženit s lesbičkami. Celková a úplná zaostalost!
Petěčka cítil Žeňčinu teplou blízkost – skoro se dotýkala ňadry jeho ramene, pokoušela se rozluštit klikyháky, a cítil se trapně. Kdoví proč nechtěl, aby to ona četla, styděl se, či co, i když dříve se nikdy nestyděl za to, co napsal a hned to dával na internet, aby to všichni přečetli. Přikryl list dlaní, otočil se a málem do ní strčil nosem. Žeňka se usmála.
„Tak ty jsi spisova-atel,“ protáhla speciálním holčičím hláskem. „Ty jsi spisovatel a ne manager, viď Peti? Píšeš knížky, že jo?“
Petěčka napsal jednu knížku a pověsil ji na speciální portál. Čtyři ji pochválili, ale patnáct ji rozcupovalo, ale Petěčka, když si přečetl názory, pochopil, že ani jedni, ani druzí knihu nečetli, ale chválili a hanili jenom tak, aby si potom mohli přečíst to, co napsali. On sám to taky často dělal.
„Dáš mi to potom přečíst?“
„Ženi, to ještě není hotové. Až se vrátíme do Moskvy, tak uvidíme.“
Žeňka si povzdychla. Prsa – její vlastní, opravdová – se kolébala pod volným svetrem. Petěčka křečovitě polknul. Nějak mu vyschlo v hrdle.
„No a já vůbec nechci do Moskvy,“ tichounce řekla Žeňka, odvrátila se a dívala se z okna. „Vůbec, ani trošilinku! Tak moc bych chtěla žít tady.“
„Zbláznila ses? Divočina, zapadákov a navrch tady vraždili!“
„Chudáček Igor,“ Žeňka dýchla na sklo a začala po něm malovat prstíkem. „Za co asi, co myslíš?“
„Musíme odtud odejít co nejrychleji,“ pokračoval Petěčka. „Jak já tomu rozumím, tak nás tady zadrží! Jen co se zlepší počasí, hned se tu objeví policie, začne vyšetřování, předběžné šetření, a je nám to zapotřebí?“
„Samozřejmě, on dělal všelijaký levárny. Ničeho se nebál. Myslel si, že může všechno.“
„Kdo?“ nepochopil Petěčka. „Mark?“
„Proč Mark? Igor Vinogradov, samozřejmě.“
„Odkud to víš?!“
Žeňka pokrčila rameny: „Od táty.“
„A tvůj táta věděl něco o tom, co dělá?“
Žeňka znovu pokrčila rameny, ale tentokrát nic neřekla.
Co může ona vědět o tom, co dělá Vinogradov? Kde je Vinogradov a kde jsou ostatní!? Člověk ze seznamu Forbes je tak vzdálený od ostatních, jako je souhvězdí Jižní Kříž od kordonu půlstovka-tři!
V chodbě se rozlehly kroky a do pokoje vešla Alla Ivanovna. Vypadá nějak rozhozeně, všiml si Petěčka. Možná ji někdo rozčílil, nebo se prostydla. Naše staruška to nedává. Nebo ji trápí tlak? Babča často říká, že ji mučí tlak.
„Ženi, odnes do sauny ručníky. Tam na kanapi je jich štos. Peťo, pojď mi pomoct.“
„A to musím zrovna teď?“ zavrčel Petěčka spíš pro pořádek. Ve skutečnosti byl rád za možnost utéct od povinnosti hledat své místo ve světě a dávání smyslu okolnímu světu a tomu, aby výsledky zapisoval. Stejně mu pořád z toho vycházela nějaká pitomost.
Žeňka nesla dolů štos ručníků a Petěčka plandal za Allou do kuchyně.
„Co jéé?“
V neobvyklém sporáku doutnaly uhlíky, železňáky a metrové pánvice byly odstrčeny stranou a na trojnožce stála – žehlička. Petěčka se ušklíbl – žehlička na sporáku – všechen plastik shoří do mrtě a se žehlením je konec, ale najednou si všiml, že žehlička je litinová. Petěčka přišel blíž a ještě jednou se podíval. Fakt je litinová!
„A kde má šňůru do elektriky?“
„Jakou šňůru, Peti, co povídáš? To není elektrická žehlička.“
„A jaká teda?“
„Ech, ty, panebože! To je speciální žehlička, ta se hřeje na uhlí. Podrž mi ji, musí se očistit.“
Velmi udivený Petěčka vzal žehličku za zahnutou rukojeť, vytřeštil oči, pustil ji, žehlička zarachotila na kamenech, vypískl bolestí, zamával rukou a začal poskakovat.
„Peťo! Co to děláš?! Vždyť je horká!“
„Já to nevěděl!“
„Jak nevěděl, když stojí na sporáku?! Dej sem, ať se podívám!“
Petěčku to tak bolelo, že mu slzy vytryskly z očí, ze všech sil foukal na zrudlou dlaň, odstrkoval Allu, která se mu pokoušela pomoci a v tom se objevila Zoja Petrovna.
„Spálil se, představte si to! Hlupáček, copak je možné takhle chytat žehličku?!“
Aniž by řekla slovo, Zoja Petrovna vlezla do skříňky, vyndala odtud jakousi lahvici, ocelovou rukou chytila Petěčkovu dlaň a začala ji mazat tekutinou z láhve.
„Nešahejte na mě, vždyť to bolí!“
Přiběhla Žeňka, začala dotírat otázkami a třeštit oči, potom přišla Marina, no, seběhli se všichni!
Petěčka se dílem styděl a dílem se velmi litoval. Mizerný litinový žehličky, do prčic s nimi, vždyť všichni vědí, že žehlička je horká jenom dole, tam kde se žehlí, a ne nahoře, tam je vždycky studená!
Přišel Kuzmič, pohlédl na ženský kolektiv, shluklý kolem Petěčky, zavrtěl vyholenou makovicí a brblal si pod vousy: „Uragán Katrina!“
Hadrem sebral z podlahy žehličku a začal ji čistit škrabkou.
Petěčka si ani nevšiml, v jakém okamžiku ho přestala pálit kůže. Podíval se na dlaň – trochu zčervenala, a to bylo všechno.
„Možná, strčit pod vodu?“
„Do vody v žádném případě! Nejlepší by bylo natřít pantenolem, ale žádný tu nemám.“
„A co mýdlo?“
„Tyhle prostředky lidového léčitelství, to je naprostá hloupost,“ zkušeně řekla Marina.
„Nebolí,“ řekl Petěčka. „Přestalo to. Slyšíte?“
Kuzmič, který se bokem opíral o kamenný sloupek, se uchechtl a vrátil žehličku na sporák. Dámy zmlkly.
„Sauna.“ Sdělila Zoja Petrovna.
Alla spráskla ruce a utekla. Marina ještě jednou prohlédla Petěčkovo zranění, přezíravě pokrčila rameny – vyjádřila svůj vztah k prostředkům lidového léčitelství – a také odešla, i Kuzmič někam zmizel.
„Pirožka,“ řekla Zoja Petrovna a šoupla Petěčkovi a Žeňce po pirohu.
Žeňka se do svého hned zakousla, spokojeně zafuněla a zamhouřila oči, ale Petěčka se vrátil do klučičího pokoje k hledání smyslu života a místa v okolním světě, což se mu nijak nedařilo. Možná, že to s pirohem půjde lépe?
Ukousl si – piroh byl vskutku pohádkový, skoro lepší než u babči, teplý, nadýchaný, a navrch ještě s houbami! A veliký, ne na jedno kousnutí, ale normální piroh!
Musí psát, hledat smysl a nežít živočišným životem! Musí taky napsat o předpotopní žehličce. Kdo to kdy viděl – žehlička na uhlí, to není možné!
Petěčka ztuhl s kusem pirohu v ústech.

Poznámky ze stolu zmizely. Štůsek čistého papíru zůstal, i pero zůstalo, ale popsané listy zmizely, jako by nikdy neexistovaly.

3 komentáře:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat