úterý 3. listopadu 2015

Markova archa - 8. kapitola 2/2


Dřevo chytlo hned, zapraskalo vesele a vítězně. Alla chvilku klečela vedle pece a nakukovala dovnitř – dříví hořelo rovnoměrně a horce, nemusela tam zírat – vstala a zavřela dvířka.
Ohromný litinový válec byl plný vody. Jak ji sem dostanou? Nosí v kbelíku? To se nedá zvládnout! Určitě ho napouští hadicí.

Celkově bylo uspořádání kordonu půlstovka-tři výjimečně složité, alespoň z hlediska inženýrských sítí, to už Alla pochopila. Kachlové „holandské“ pece, diesely, hangáry. Nebo třeba tahle sauna ve sklepě – rozsáhlá, inteligentně zařízená místnost, žádná vlhkost v koutech, žádná plíseň, černota. Všechno důkladně postavené, promyšlené.
Kdo se stará o tento dům? Vždyť se o něj musí starat denně, a ne jen případ od případu. Kolik jen luxusních a elegantních domů, za které vydali miliony, Alla Ivanovna viděla a kolikrát ji překvapila absurdita a nevhodné uspořádání těchto domů! Věčně tam něco nefungovalo, voda netekla, světlo nešlo rozsvítit, nebo naopak vypnout, a majitelé, kteří vydali miliony, vysvětlovali hostům, že dneska už nikdo pořádně stavět neumí, že italský architekt ničemu nerozumí, a že dělníci chybně zasadili do oválných okenních otvorů čtvercové rámy, které patřily do prvního patra. V létě je v takových domech vždycky horko a v zimě vlhko, okny to protahuje – ještě aby netáhlo, když otvory jsou oválné a okna čtvercová! Alle bylo vždycky líto zbytečně vyhozených peněz, i cizích, a klíčil v ní dojem, že ty domy jsou postaveny prostě „jen tak“, protože se to patří, je to módní a patří to ke společenskému postavení, ale žít se v nich nikdo ani nechystá, ještě aby, když dům postavený „podle katalogu“ je pro život nevhodný, nepohodlný, příliš veliký a neútulný? Vždycky se najdou příčiny proč je to tak – stavebníci podváděli, stavební jámu zaplavila voda v ten nejhorší moment, elektrikář-ukrajinec přehodil fáze nebo ještě něco přehodil, když dělali základ, nevzali v úvahu pozemek, když pokládali střechu, nespočítali si plochu, když věšeli lustr, spadl jim přímo na parkety, tak teď se čeká na nový a taky se musí vyměnit parkety a když dům obcházíte, tak tady opatrně, nespadněte, máme tady jamku!
Na kordonu půlstovka-tři veprostřed tajgy všechno pracuje tak jak má – pece hřejí, žárovky svítí, diesel si bublá, sauna se vytápí, ve všech pokojích je teplo. Je pohodlné sedět, je pohodlné ležet, je pohodlné číst. Vaření je taky pohodlné – hle jak Zoja Petrovna šikovně zachází se svými nevídanými kamny, velí složitému systému železňáků, trojnožek, pánví a samovarů. A co sklípek se zásobami, kam Alla sotva nahlédla?
Kdo se o to všechno stará? Šestinásobný olympijský šampion, který nepřestal trénovat, i když mu skoro před nosem zavraždili člověka, asi sotva. Tak tedy Kuzmič? Universální specialista pro všechny případy?
Alla přiložila. Suché dřevo bylo naskládáno přímo u pece, opodál bylo čerstvé, podle všeho nedávno přinesené z venku.
Nebo třeba zrovna dřevo. Jak si ho opatří? Jedou do lesa a tam si pokácí? A kolik dřeva je zapotřebí, aby se takový dům vytopil, jestli například není elektřina, jako teď?
Tobě se ten dům prostě líbí. Vyblýskané podlahy, modřínové stěny, o které se otírá metelice – ať se otírá, v takovém domě není žádná metelice hrozbou. Tmavý pokoj s knihami a dobrým vojákem Švejkem na kanapi. Kuchyně se samovarem, dílna s výzbrojí a výstrojí se složitou vůní kávy, parafínu, terpentýnu a dřeva.
Tobě se ti lidé prostě líbí. Zaměstnaní svojí prací, nepříliš mnohomluvní, nepříliš roztomilí, ale tak nějak pravdiví, přirození, jak se patří na obyvatele archy. Ano, musí se strachovat, musí být pořád ve střehu, ale nechce. Chce o nich přemýšlet, koukat jim pod ruce, být užitečná, šikovná, hbitá, jako oni. Aby jí porozuměli a ocenili.
Ocenili? Nebo aby jenom jeden ocenil?
Alla si sedla na širokou lavici.
Tak ještě tohle chybělo! Jeden – a kterýpak asi?
„Je ti čtyřicet dva let.“ připomenula si nahlas a idiotským pohybem si zamnula ruce. Dlaně měla suché a horké. „Víš všechno o světě a o sobě. To je hloupé, tak hloupé! Představ si to – hážeš očkem po chlapovi! Jenže proč na mě tak pořád zírá?“
Vyskočila a začala brát pojednom polena z hranice. Zírá, protože pode-zírá – někdo z vaší skupiny zavraždil Vinogradova. Zírá a skrývá to – možná jsi vraždila ty!
Ach, takhle se nekouká. Kouká a skrývá to… jinak. Jako kdyby ji oceňoval, jako chlap a vůbec se nestyděl. Jako kdyby se rozhodoval. Ne, to taky ne. Zírá, jako kdyby se už rozhodl.
Je ti čtyřicet dva let, o životě a sobě víš všechno! Už nejsi holčička Žeňka! Buď opatrná, buď pozorná, buď ve střehu! Teď nesmíš povolit, v žádném případě! A doba romantických historek už dávno minula, co si namlouvat!
Alla uložila polena vedle pece – aby prosychala – a začala rozebírat další řadu.
V Moskvě máš pěkný průšvih. To, že zůstal v Moskvě a tys od něj utekla na Severní Ural, nic na věci nemění, stejně se k němu budeš muset vrátit a nějak se s ním srovnat. Uteklas, protože průšvih se ukázal příliš nečekaný a příliš vážný, a tak jsi prostě utekla. Dobře, připusťme, žes na tuhle expedici jít musela – abys získala čas a vzpamatovala se. Teď tě čeká jenom jedno – návrat. A o tomhle máš dumat.
A stejně se na mě kouká. Kdy se na mě naposledy tahle díval chlap?
Něco zarachotilo a skutálelo se Alle pod nohy. Sklopila oči, ale kvůli polenům, kterými se obložila, nemohla nic vidět. Alla přeskládala dříví a naklonila se.
Z hranice se vykutálel fotoaparát, úplně obyčejný, nevelký fotoaparát. Alla ho zvedla a protočila v rukou.
Divná věc. Jak se v polenech objevil foťák?
Brala dříví od kraje, kam ho podle všeho, složili teprve nedávno. Vyndávala ho, nosila blíž k peci a skládala, aby proschlo. Někde tam, za poleny, byl ukrytý foťák. Tomu, kdo ho schoval, zjevně nepřišlo na um, že se někdo bude rýt v syrových polenech, když je kolem plno suchých! Fotoaparát Nicon, ne úplně obyčejný a ne úplně laciný. Co to znamená?
Alla ho strčila do kapsy celtových kalhot, pro všechny případy zapnula kapsu na knoflík, soustředěně popřemýšlela a šla nahoru.
Zoja Petrovna v kuchyni mísila těsto, žilnaté ruce se jí jen míhaly.
„V sauně je zatopeno,“ ohlásila Alla. „Až prohoří, tak ještě přiložím. Nestarejte se, zvládnu to. Kde je Pavel?“
„Kuzmič šel do hangáru.“
Do hangáru se Alla dostávala dlouho a těžko. Jednou upadla a zděsila se, že už nevstane – tak silně a krutě jí vichr dul do tváře, a záchranné lano, za které se pořád držela, jí vyklouzlo z rukou. Seděla ve sněhu, loktem si zakrývala tvář a přemlouvala se: jenom se neotáčej, jinak ztratíš směr. Začala šátrat rukama tam, kde ještě před chvilkou bylo lano, nahmatala ho, pevně ho sevřela a začala se zvedat. Pod kopcem fučelo trochu tišeji, ale stejně se plechová vrata hangáru vyloupla z vánice úplně nečekaně. Předtím nebylo nic, kromě sněžných vírů a najednou se ukázalo, že se div neopírá o hangár. Alla se držela rukou stěny a šla kolem, dokud nenahmatala závoru a silou ji zvedla.
„Kdo tam?“
„Pavle, to jsem já… Alla!“
Černý stín se pohnul v hloubi místnosti a vtáhl ji dovnitř.
„Zavřte dveře. Nafouká sem.“
Vrata za ní silně bouchla. Svist metelice a vytí větru se vzdálily a jako by se zmenšily.
V ohromné místnosti stály nějaké podivné mašiny – strašně moc – a v dáli svítila žárovka. Byla tu zima, dech se srážel na rtech.
„Co se stalo?“
Alla shodila kapuci a otřela si tvář mokrou od sněhu.
„Něco bych vám chtěla ukázat. Pojďme blíž ke světlu.“
Světlo svítilo nad širokánským ponkem zavaleným různými pomůckami, mechanizmy, nářadím. Ani pomůcek, ani nářadí si Alla nevšímala.
„Hele. Je váš?“ vytáhla fotoaparát a podala ho Kuzmičovi. Vzal si ho a nějaký čas jí hleděl do tváře.
Proč na mě tak pořád čučí?
„Náš není.“ Kuzmič tak a onak zatočil foťákem v prstech. „Co to má znamenat? Kde jste ho vzala?“
„Ve dříví. V sauně.“
„A sakra,“ řekl tiše. „Tak tohle nám ještě chybělo.“
Ze všech stran zkoumal aparát, strčil si ho až pod nos, jako by to byl nějaký div, otevřel nehtem plastovou krytku a nahlédl dovnitř.
„Flashka tam samozřejmě není,“ konstatoval.
„Pavle, jak se mohl dostat fotoaparát mezi polena? Navrch v sauně? Možná ho tam zapomněl někdo z vašich hostí.“
„Jaký hosti?!“
„Vždyť tady určitě míváte hosty?“ Alla se mu zkoumavě podívala do tváře, celá nastražená, pozorná a opatrná. „Určitě mnoho! Kolik tady máte náhradních šatů, stačily pro nás všechny a nás je osm!“
„Přišli hosti, hlodat kosti,“ pronesl zadumaně. „Takže ve dříví. Blíž k peci?“
„Naopak. Vedle okna.“
„Tak to ho tam šoupli dneska.“
„Protože jsem dříví přivez, natahal do sauny a složil vedle okna. Zoja Petrovna mě poprosila, chtěla dneska roztopit saunu, ale dřívího bylo málo. Vždyť jsme ho ráno spolu tahali na zápraží!“
„Ale proč někdo strkal foťák mezi polena?“
„To si říkám taky – proč? Určitě proto, aby ho schoval.“
„Před kým?“
„Před tím, kdo ho bude hledat.“
Alla se rozčílila: „Pavle, tohle není náš fotoaparát, nemusíte dělat narážky! Nikdo od nás sebou fotoaparát neměl, to je přece jasné! Vždyť jsme šli na zimní expedici! Každý gram váhy se musí vzít v úvahu! Všechno vlečeme na zádech – stan, lihové vařiče, palivo, šaty! Měli jsme vysílačku a Petěčka má telefon. Mimochodem, Sergej Vasilijevič mu za ten telefon pěkně vynadal. Na co telefon na expedici? Všechny naše… městské věci zůstaly v úschovně v Jekatěrinburgu.“
Kuzmič ještě jednou ze všech stran prohlédl fotoaparát.
„Na velkých závodech,“ řekl najednou polohlasem, „sportovci bydlí podle národností. Norové zvlášť, Rusové zvlášť, Francouzi zvlášť. Navštěvovat jeden druhého je zakázáno nepsanými pravidly. Libovolné družstvo má svá tajemství a ty si chrání jako oko v hlavě, milá slečno. Kdo zítra poběží na jakých lyžích, jaký bude mít vosk, kdo a kdy bude mazat – to je tajemství za sedmi pečetěmi. Při štafetě se do poslední chvíle neví, jak budou etapy obsazeny – a to je velice důležité! A teprv pušky! Ty musí být zastřílené, mít přesnou mušku, protože jinak co? Jinak si můžeme plácat bábovičky a ne dělat světový sport! Když někdo z nás, technického personálu, chytne na svém teritoriu cizáka s takovým foťákem – konec, závod se odvolává.“
„Proč?“
„Protože špióna propásli, proto! K protivníkovi se dostala neocenitelná informace!“
Alla pohlédla na Nicon v Kuzmičově ruce.
„Takže tím chcete říct, že nějaký zahraniční špión fotografoval na vašem kordonu vaše drahocenná tajemství? A vy jste si ho nevšimli?“
„Na kordonu nám zavraždili člověka, vy jste si nevšimla?“
„Dobře, a kdo je špión?“
„Někdo z vaší party. Ani já, ani Mark, ani Zoja Petrovna nemáme důvod schovávat foťák mezi dříví.“
„Ale možná ho tam schoval Vinogradov!“
„Vidogradov leží od včerejška mrtvej na ledu. Ale aparát schovali včera, to vám garantuju!“
„V naší skupině nejsou zahraniční špióni, to vám garantuju!“
„A jak to víte, když jste se seznámili tři dni před startem a do tý doby jste nikoho neviděla?“
Alla se odvrátila.
„Prostě vím.“
„Proč mi lžete?“
„Já?!“ falešně se podivila Alla. „Jaký bych pro to měla důvod – lhát?“
Pavel vlezl někam za ponk a cvakl vypínačem. V hangáru okamžitě zavládla tma a bylo i nějak chladněji.
„Pojďte se mnou.“
Dovedl ji do malého domku, který viděla pod kopcem, když ještě bylo něco vidět v metelici. Vik vyskočil ze závěje, když k němu přišli, motal se na zápraží a běžel první.
„Račte.“
A tak ráčili, napřed Vik, za ním Alla.
Ve velkém pokoji nebylo příliš útulně – velikánská hranatá křesla se dřevěnými područkami, široká, tvrdá pohovka, holandská pec – kde by byli na kordonu půlstovka-tři bez ní – dříví v prostoru mezi okny, březový koš s třískami. Na parapetu všelijaké nástroje, různé nářadí leželo i na stole, na pohovce ležela na bílém papíře nějaká želízka.
Kuzmič shrábl z pohovky plíšky a hodil je na stůl.
Vik oběhl místnost, kýchl na velkou fotografii polární sovy, přezíravě na ni pohlédl, uložil se do prostoru mezi křesla a položil hlavu na tlapy – čekal, až zatopí v peci. Rád se díval, jak zatápí v peci, bylo to zajímavé. Někdy vytahoval z koše březové větvičky a třísky, to se mu taky líbilo, obzvlášť když mu říkali: „Pusť, Viku, kam to vlečeš?!“ Ale když se udělalo teplo, to rád neměl, a hned odcházel ven.
„Chcete čaj nebo tak něco?“
Alla čaj nechtěla, ale řekla, že chce. Vždyť je na návštěvě. A na návštěvě se sluší pít čaj.
„Mám zatopit, nebo to ujde?“
Allu strašně bolela záda od toho, jak sebou plácla na cestičce, jako by měla v zádech vražený hřeb a moc si přála sednout, nebo ještě raději lehnout a bála se, že si toho Pavel všimne. Z narůstající bolesti ji roztřásla zima, a tak řekla, že raději zatopit.
Vik se ušklíbl. Jemu se líbilo, když zatápěli v peci. Vyskočil, postál vedle Kuzmiče, který skládal dříví do hraničky, podumal a vytáhl jedno polínko.
„Viku, polož to na místo.“
Vik nehnul ani brvou, odnesl polínko za křeslo a začal ho hryzat – ne proto, že by se mu líbilo hryzat polena, ale proto, že to byla taková hra.
Plameny vesele zapraskaly, zatančily a červené pablesky ozářily vyleštěnou podlahu. Alla přišla k peci a postavila se zády k ohni – možná, že ledový hřeb v páteři roztaje?
Kuzmič odešel do sousední místnosti, kde podle všeho byla kuchyně a něčím tam rachotil.
„Mám čokošku. Chcete?“
Alla si najednou vzpomněla: „Belgickou?“
Kuzmič se objevil ve dveřích a vypadal udiveně.
„Proč belgickou?“
„Igor přiletěl a přivezl milánskou klobásu a belgickou čokoládu.“
Kuzmič pokrčil rameny, skoro nespokojeně.
„Čert ví, třeba belgickou. Tak chcete?“
Alla si pod svetrem promnula záda. Zatracený hřebík vůbec neroztával.
„Proč není kordon půlstovka-tři ani na jedné mapě?“
Vik pořád třískal polenem za křesly a honil ho po modřínové podlaze sem-tam. Pavel přinesl dva velké hrnky, postavil je na dřevěné područky křesla a zatřepal rukou – spálil se.
„Viku, řek sem, odnes poleno na místo. Já mám nejradši horké červené víno. Na závodech ho vždycky rozlívají. Je to zvláštní pití, jenže já ho rád. Říkají tomu glühwein (v Rusku je svařák téměř neznámý). Hlavně se tam musí dát hřebíček. Bez toho to nejni vono.“
„A taky lžíci cointreau.“
Najednou se na ni podíval, jako by prozradila nějaké tajemství. Alla se cítila nepohodlně. Hřebík v zádech a ještě tenhle chlápek bude zírat!
„Cože to?“
Alla začala vysvětlovat:
„Do glühweinu, do svařáku, je třeba přidat lžíci cointreau, je pak chutnější. To je takový francouzský likér, určitě ho znáte. No, a jablko, pomeranč, skořici – samo sebou. Jednu lžíci likéru na láhev vína. Vyzkoušejte to, je to vynikající.“
„A vy… vy se v tom vyznáte?“
„Nejen vyznám, já mám svařák taky moc ráda.“
Kuzmič kdoví proč vesele řekl: „A heleme se!“
Sedl si na područku, vzal jeden hrnek – Alle ani nenabídl – a přátelsky velel: „Tak povídejte, povídejte!“
„A co mám povídat?“
„Kdo a odkud jste.“
Tak tady pozor, pomalu! To on ne jen tak, on se… dívá. A vůbec, je to nebezpečný člověk!
Najednou se nebezpečný člověk podivil, jako by uviděl něco, čeho si dřív nevšiml.
„Co máš, bolí tě záda?“
„Odkud to…“
Bouchnul hrnek zpátky, jedním krokem se ocitl vedle ní a bezostyšně jí lezl pod svetr.
„Kde to bolí? Tam? Nebo tady?“
Velká cizí dlaň jí přejela po zádech, prsty mačkaly tu i onde a nakonec sjely pod opasek celtových kalhot.
Alle se udělalo špatně, polilo ji horko a styděla se. Tváře a krk jí zalil ruměnec. Popadla ho za ruku, vytáhla ji z kalhot a odstrčila ji.
„Počkej, necukej se! Co máš se zádama?“
„Nesahejte na mě!“
Najednou se ušklíbl, jako Vik – lstivě a trochu mlsně – a protáhl: „Copak já sahám? Když já sahám, tak to není jen tak. Tak šup-šup, davaj, půjdem na kanape!“
A opravdu ji táhl směrem k pohovce. Alla se skutečně rozzlobila.
„Dejte ty ruce pryč, nebo vám jednu střelím! A myslím to vážně!“
Udělal nějaký pohyb, na zádech se jí objevily obě jeho ruce, bleskový stisk, výbuch bolesti – bílé světlo zalilo mozek, pot jí vystoupil nad horním rtem – a ledový hřeb jako by nebyl. Rozsypal se na drobné horké střípky po celé páteři, bylo jí lehce a vůbec nic nebolelo.
„Lehni sjuda. A necukej se, nebo si budu myslet, že ti nejsem lhostejný.“
A zase on – Alla za to nemohla, vůbec za to nemohla – udělal něco nepostřehnutelného, nějak ji obrátil, zvednul, a Alla ležela na pohovce, před nosem odřenou kožešinovou pokrývku. Pavel si sedl vedle ní a vykasal jí svetr na zádech.
„Bolí to dlouho?“
„Pořád.“
„Jak pořád – to je jak dlouho?“
Mačkal, dotýkal se, prsty jí doslova rozebíraly záda na součástky, na kůstky, sval po svalu. Zavřela oči.
„Když mačknu semka, bolí to? A takhle? A tady? Sám vidím, že jo. A jestli takhle?“
Něco tam dělal, čaroval, nebo co, jako by kreslil magické kruhy a ještě z ní vytahoval nějaké kousky, prohlížel je a dával zpátky.
„Mělas úraz?“
„Dávno,“ zachraptěla Alla. „Na lyžích.“
„Jasně, že na lyžích. Copak to je tohle úraz? To je jenom malé nepohodlíčko, vůbec ne úraz! Počkej, já ti povím, co jsou to úrazy, to mi nebudeš věřit!“
Pořád mluvil a pořád čaroval, kouzlil, najednou silně zatáhl a všechny kosti zatracené páteře chřuply, jako by se zlámaly, Alla stiskla zuby, aby nevykřikla, kapka potu stekla za uchem, vzduchu se nedostávalo.
„Hotovka. Vstávej.“
Ještě chvilku poležela, dýchala krátce a křečovitě, ale pak začala vstávat, nepůvabně, hloupě, zadkem nahoru. Pavel ji podepřel.
„Normálně vstávej,“ poradil jí vážně. „Nějakej čásek to bolet nebude, to ti slibuju.“
Alla slezla z pohovky a odstrčila jeho ruku, kterou jí ještě pořád držel na zádech.
Divná věc. Nebolelo to. Vůbec nikde to nebolelo. Nakláněla se ze strany na stranu, sehnula se a zvedla poleno, které tam zahodil Vik.
„A vy jste,“ zeptala se podezíravě, „zázračný lékař?“
„O úrazech vím všechno,“ odpověděl. „A teď jsi mi dlužná. Sem se namáhal zbytečně, či co?“
„A copak jsem ti dlužná?“ zeptala se Alla hloupým holčičím hláskem.
Hru on nepřijal.
Vstal z pohovky, kdoví proč si oprášil nohavice, popadl svůj hrnek a hlasitě a soustředěně srknul čaj.
Bylo to příšerné, hnusné. Jako by se mu sama nabídla a on ji odmítl.
Alla Ivanovna, čtyřicet dva let stará, zkušený a dospělý člověk, kterého čas od času mučila zatracená radikulitida, jak to nazývala, bývalý velký šéf a bývalá žena – teď už je jasné, že vůbec není žádná žena – pečlivě a důležitě vhodila do pece poleno, které odhodil Vik, oblékla péřovku a odešla do vánice.

Dveře za sebou pečlivě zavřela.

3 komentáře:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat