pátek 23. října 2015

Pekelné kotě - 9. kapitola

Zdravím všechny čtenáře,
kdo už se nemohl dočkat pokračování Pekelného kotěte, bude jistě nadšen. Jefa se pustila do překladu, tak se můžete těšit na další části. Užijte si čtení. - Paty

Jenny se otřásla, když chladný noční vzduch políbil její kůži, její chyba když si zapomněla vzít šálu, než odešla z jeskyně. Kolem ramen se jí omotala teplá a těžká paže, přitahujíc ji blíž k výrazně mužskému tělu. Felipeho napůl nahému tělu. Felipeho úžasnému tělu, o kterém by přísahala, že vypálil otisk do její sítnice v tom okamžiku, než se zakryl nějakými nízkými, boky objímajícími džíny.
Správná mladá dáma by mohla proti jeho familiérnosti protestovat, ale její sirénské tety ji vychovaly lépe. Poté, co vás muž zachrání před pravděpodobnou smrtí a únosem, se zdá hloupé od něj uhýbat. Zvlášť, když je cítit taaaaak dobře.
Přitulila se blíž. „Viděla jsem tvého kocoura. Je docela působivý.“ A krásný s tou pruhovanou srstí, dlouhými tesáky a kočičím půvabem.
„Taky je marnivý. Takže nešetři komplimenty.“
Vyklouzlo jí zachichotání. „Bolí to, když se proměníš do své kočičí podoby?“
„Pche, trocha nepohodlí stojí za výsledek. Když jsem ve své kočičí podobě, jsem silnější, rychlejší a moje smysly jsou ostřejší.“
„Tak proč se vůbec obtěžovat měnit zpátky?“
„Jídlo mám raději vařené a sex radši se ženou, která dokáže říct víc, než mňau.“
Zase si nemohla pomoct a zasmála se. „Jsi nenapravitelný.“
„To se rýmuje s kouzelný.“
A udělaný, ale to si nechala pro sebe. „Díky, že jsi mi přišel na pomoc“
„Bylo mi potěšením,“ zavrněl jí do ucha měkké zavrčení, které skrz ni poslalo zachvění. Paže kolem ní se napjala a skrz ni vystřelil záchvěv tepla, které nemělo nic společného s tělesným teplem a naopak mnoho se smyslným.
„Opravdu si myslíš, že šli po mně?“
„Ano. Někdo nechce, abys opustila ostrov.“
„A někdo si tu říká o vážné nakopání do zadku!“ zabručela Thelxiope. Když dorazila za ně na cestu, její pichlavá teta sejmula Felipeho paži a místo ní jí přehodila plášť.
Střelila po pekelném kocourovi temným pohledem, popadla Jenny za předloktí a táhla ji kupředu.
Felipe se zdál jejím jednáním spíš pobavený, než uražený, nebo se tak alespoň Jenny domnívala podle úsměvu číhajícího v koutcích jeho rtů. Se svou nabručenou tetou po boku a Teles v čele vstoupili do vesnice, kde byli drženi zajatci. A opravdu, myslela, byli.
Rusalky se na místě docela vyřádili. Zemi pokrývala těla. Ubozí zlomení námořníci, kteří byli očarovaní sirénami a bez jasných rozkazů, které by je provázely, byli jako ovce vedené na porážku.
Jenny při tom krveprolití zalapala po dechu a zakryla si ústa. Ty ubohé ztracené duše. Doslova.
Přivedení ze smrtelné roviny znamenalo, že byli naživu. Teď už ne. Zemřeli během útoku, a zatímco jejich těla pokrývala zemi, jejich duše zůstaly, zbytečně se hemžíc okolo, nejisté si, co dělat.
„No, to je nepořádek,“ stěžovala si Thelxiope s rukama v bok.
„Už jsem zavolala Charonovi,“ řekla Raidne, když vystoupila z chýše, v ruce hadr drhnouc tmavý ichor1 barvící její čepel. „Ráno pošle loď, aby duše vyzvedla.“
Jenny se chystala promluvit, ale Teles jí připlácla ruku přes pusu. „Pšš. Ne u těch duchů. Nepotřebujeme na ostrově další zatracenou sadu zombie. Děkuji velice. Proč na nás nepočkáte v Molpině jeskyni? Je nejblíže. Vezmi sebou svého muže.“
Mého muže? Stěží. Ačkoliv to znělo hezky.
Naklánějíc hlavu jeho směrem, vedla Jenny Felipeho po další cestě lemované pochodněmi k Molpině díře v zemi. Zatímco Jenny a většina jejích tet žily uvnitř sopky, Molpe si zabrala podzemní jeskyni. Starý lávový tunel, zvlášť od ostatních a poblíž vesničky chatrčí. Sloužil jí dobře při jejím úkolu hlídat zajaté muže.
Také se podobal bordelu, nebo to alespoň Thelxiope prohlašovala pokaždé, když se tu sešly na večeři. Jenny nevěděla, nikdy žádný nenavštívila.
„Tvá teta má zajímavý vkus,“ vypozoroval Felipe, když skončili s drápáním se dolů vytvarovanými schody do obrovské jeskyně.
„Jestli zajímavou myslíš fetiš pro rudou, zlatou a samet, pak ano.“ Jenny padla na přeplněný gauč s hlubokým sedátkem a směšným množstvím polštářů. Navzdory všemu nábytku kolem nich se Felipe rozhodl posadit vedle ní.
„O čem byly ty řeči o zombích a duších?“ zeptal se a vypadal nevzrušeně, i když se jeho stehno tisklo proti jejímu.
Ona si toho všimla, ale plyšová sedačka jí nedovolila se posunout, aniž by si toho všiml, takže trpěla—a, užívala si—jeho spalující teplo. „Další vedlejší účinek mého hlasu.“
„Ty jsi ten důvod, proč ta skupina duchů, co utekli, byli pro Lucifera bezúčelní?“
„Jo, tak trochu to byla moje chyba. Byla mlha a já byla na hlídce, zpívala jsem, když přišli ke břehu. Nevěděla jsem, že jsou tam, jinak bych přestala. Smrtelníci obvykle začnou křičet, když mě slyší zpívat, ale očividně ti zatracení jsou trochu jiní. Proměnili se v zombie.“
„Není to nebezpečné? Myslel jsem, že nemrtví jsou masožraví psychopati?“
„Ne tihle. Myslím tím, ano jí maso, mrtvé nebo živé, ale jen když jim to přikážeš. Moje teta dostala povolení od Lucifera nechat si je a použít je jako čističe těl, které zaplavují břehy. Bylo to lepší než je pálit.“
„Máš zvláštní síly Jenny.“
„Já vím,“ řekla nevrle a dívala se na prsty na nohou, které jí vykukovaly z pláště. Lak na nich byl oprýskaný. Nedokonalý. Stejně jako ona.
„Hej, netvař se tak. Nemyslel jsem to špatně.“ Mozolnatý prst jí pozvedl bradu a jeho zlaté oči se setkaly s jejími. „Není nic špatného na tom být jiný. Podívej se na mě. Momentálně jediný kočičí měnič v Pekle. Libuju si v tom, místo abych si stěžoval.“
„Ale pro tebe to je snadné. Myslím tím, podívej se na sebe. Jsi úžasný a silný. Tvoje kočka je šíleně skvělá. Máš na co být pyšný.“
„A já si zase myslím, že se podceňuješ. Vidím v tobě nádhernou, exotickou ženu se silami, které se ještě snažíš naučit, spoutat a která potřebuje trochu víry v sebe a zjistit to, že být unikátní, je dobré. Jiné znamená sexy. A…neodolatelné.“ S tím posledním zašeptaným slovem jeho rty našly její, další polibek, tenhle byl jako lehké objetí a smyslné svádění.
Jenny tála. Která poškozená mořská panna by to neudělala? Řekl všechna správná slova. Zmáčkl všechna správná tlačítka. Donutil ji cítit se naživu.
Nedokázala říct, jestli se mu vrhla na klín nebo si ji tam přitáhl. Všechno co věděla, bylo, že seděla na něm a třela se o jeho tuhý penis, zatímco se jejich rty snoubily a jazyky tančily. Její ruce po něm jezdily, dotýkaly se jeho pevných paží, toulaly se přes jejich šířku, hladily silné svaly jeho ramen předtím, než se zamotaly do jeho hedvábných vlasů. Nebyla sama, kdo se dotýkal. Jeho ruce prováděly vlastní zkoumání.
Jedna sjela po délce jejího stehna, zatímco druhá zachytila její ňadro, těžké ňadro s bolavým vrcholkem. Ah, cítit jeho rty na něm. Přitáhla by si jeho hlavu k němu v erotickém požadavku, kdyby neuslyšela zakašlání a chichotání publika.
„Chtěli byste, abychom odešly a vrátily se za půl hodiny?“ zeptala se Molpe s očividným potěšením.
„Ale prosím tě, tak vzrušený mladý pár jako tito. Potřebují tak pět, maximálně deset minut,“ odfrkla si Raidne.
„Jsem jen já ta jediná, kterou znepokojuje to, že naše neteř si tady užívá s cizincem, kterého vyslal Lucifer na misi, aby ji od nás ukradl?“ dodala hrubě Thelxiope.
„Usměj se,“ zamumlala Teles. „Ty stará žárlivá čarodějnice.“
„Čarodějnice! Stará! Já ti ukážu, ty čahoune.“
Zvyklá na postrkování svých tet, se Jenny povedlo je zklidnit, ale ne natolik aby mohla pokračovat ve svém užívání si s Felipem, skvělém jak zjistila. S lítostivým povzdechem opustila jeho rty, ale když se chtěla odsunout, jeho paže se kolem ní stáhly. Vypadalo to, že ji nenechá nikam jít. Než aby dělala povyk, uvelebila se proti němu a sledovala své tety.
„Dělají tohle často?“ zamumlal proti jejímu uchu.
„Skoro denně. Někdy víc než jednou. Je to způsob, jak se vyrovnávají se stresem.“
„Stresem z čeho?“
„Že vědí, že jsme vymírající rasa,“ odpověděla Raidne zatímco ignorovala své hádající se sestry a usadila se naproti nim. „Kdysi dávno, námořnici byli hojní a my šťavnaté. Měly jsme mnoho dcer a ostrov byl plný života. Teď…“ Smutně potřásla hlavou. „Dítě jsme neviděly déle než století. To je to, proč jsme tak nadšeně adoptovaly naši drahou Jenny. Naši navštěvující námořníci se počítají již jen na jednotky a ty, které jsme získaly, nevydrží tolik jako dříve. Nejsou schopni dát nám více sirén. Něco se změnilo.“
„Něco přichází,“ bylo Malpino neblahé tušení.
„Ty a tvoje předzvěsti,“ odfrkla si Thelioxpe, odhodila svoje pocuchané vlasy přes ramena a usadila se na židli. Nevadila jí černající modřina na tváři nebo natrhlý ret, jakoby se právě nepobila s Teles, která držela chomáč vlasu v ruce a házela na sestry očima dýky.
„Jen se mi směj, sestro, ale příznaky začínají být jasnější a znamení více očividné. Něco smrtícího je na své cestě sem. Přes moře.“
„Nic nepřichází přes Temné Moře,“ řekla Teles.
„Jak to můžeš vědět?“ zeptala se Raidne. „Nikdo nikdy neodešel a nevrátil se, aby vyprávěl ten příběh.“
„Možná to co cítíš, přichází ze dna moří.“ Felipe dodal své pozorování a Jenny se kousla do rtu.
Pak se všechny tety začaly smát.
„Co? Nevidím na tom nic vtipného.“
„Pokud by bylo něco ve vlnách, věděly bychom to. Víme vše o těchto vodách.“
„Ale nevěděly jste, že mořské panny plánují útok.“ Jeho příkré pozorování zastavilo veselí.
„Nemáš náhodou na dvoře klubíčko, se kterým by sis měl hrát?“
„Preferuju lovení ptáčků.“ Jeho rty se zkroutily v úšklebku.
Thelxiope zírala. „Nemám tě ráda.“
„To znamená, že mě nebudeš drbat za uchem?“
Jenny si nemohla pomoct a zachichotala se.
Raidne si odfrkla. „Netlačila bych na ni, kočko. Je šampionkou ve stahování kůže.“
„A my přecházíme k jinému tématu.“ Teles začala pochodovat přes obývák. „Ta kočka má pravdu o jedné věci. Neměly jsme ponětí, že mořské panny jsou schopny takové nehorázné zrady. Myslela jsem, že se chápeme. Co se stalo s příměřím?“
„Příměří?“
Molpe to vysvětlila Felipovi. „Sirény a mořské panny potřebují muže převážně ty lidské, aby se rozmnožily. Byly doby, kdy jsme o ně bojovaly, a během toho se promrhala spousta potencionálních námořníků.“
Zahuhňání uteklo Raidne. „A semene.“
„Takže jsme došly k dohodě. Něco jako hranicím. Lodě, které připlují, nebo ztroskotají v určitém prostoru, byly naše a ty mimo byly jejich. A takhle to bylo po staletí,“ řekla Molpe a pak mnohem zlověstnějším tónem dodala, „až doteď.“
„ Stále nemůžu uvěřit tomu, že se opovážily poslat své mutantní potomky, aby zaútočili.“
Felipe zvedl ruku. „Potomky? Počkejte chvíli. Myslel jsem, že jste říkaly, že mořské panny mívají jen holky.“
„Pokud se spáří s lidmi. Ale někdy mořské panny převýší počet mužů a mají potřeby. V jejich rybí formě jsou další způsoby jak otěhotnět. A výsledkem jsou rusalky. Mužští bojovníci. Trubci v tom pravém slova smyslu, bez toho aby si byli vědomi sami sebe. Narozeni a vychováni čistě jako ochrana škol.“
„A teď využiti, aby zničili mír,“ dodala Raidne.
„To znamená válku!“ prohlásila Thelxiope.
„Ah, uklidni se. Nebudeme válčit s mořskými pannami, ale budou nám muset zodpovědět, co znamenal jejich útok.“
„Mohl by to být pokus Jenniny matky, vzít si ji zpátky?“ zeptal se Felipe.
Sirény si vyměnily pohledy a Jenny se zamračila. „Pochybuju,“ byla Raidneina opatrná odpověď.
„Proč pochybuješ? Odhodila mě tady. Možná změnila svůj názor.“ Což pořád nedávalo smysl. Zatímco Jenny nikdy v těchto vodách neviděla mořské panny, neznamenalo to, že by její matka nemohla doplavat ke břehům a nezavolat si ji nebo ji zavolat přes ulitu.
„No…“ Molpe natahovala slova.
„Ah, prostě jí to řekni. Je na čase, aby to věděla,“ řekla Teles.
„Jsi si jistá?“ zeptala se Raidne.
„Jistá čím?“ Zírajíc do jejích tváří, Jenny mohla přiznat, že je úplně zmatená.
„Ah, pro Neptuna. Prostě to řekni. To nebyla tvoje matka, kdo tě tady odhodil,“ Thelxiope vyhrkla.
„Tomu nerozumím.“
„Tvoje matka neví, kde jsi.“
„Chceš říct, že mě neopustila?“ Jennino srdce se zajíklo.
„Radši jí to řekni všechno,“ zamumlala Molpe. „Dříve než na to přijde.“
Těžký povzdech vyšel od Teles. „Nevyšiluj, ale byla jsi tady ponechána, aniž by o tom tvoje matka věděla, aby ti zachránili život. Vypadá to tak, že tě tvoje matka chtěla zabít. Někdo nesouhlasil s jejím plánem, přišel a zachránil tě a přivedl tě k našim břehům s tím, že si tě vezmeme a ochráníme.“
Jenny zamrkala. Dlouze. Pomalu. Snažila se to pobrat, ale byla mimo. „Chtěla mě mrtvou?“
„Velice. Měla naplánovanou nehodu, takže ostatní mořské panny by na to nepřišly. Ale jedno z mořských stvoření, které se do toho snažila vtáhnout, moc žvanilo a dříve než mohla svůj plán uskutečnit, jsi byla zachráněna.“
„A vy jste to věděly celou tu dobu.“
Nebylo potřeba čtyř párů očí, které se jí vyhýbaly v odpověď.
„Ale proč mě chtěla mrtvou?“
„Proč, na tom nezáleží. Na čem záleží, je fakt, že tě milujeme takovou, jaká jsi a vždy jsme o tobě smýšlely jako o naší dceři, takže koho zajímá, co si myslí pomatená mořská panna?“
Ale Jenny to zajímalo, i když by nemělo. Moje vlastní matka mě nenáviděla natolik, že mě chtěla mrtvou. Není divu, že její tety ji držely v nevědomosti. Felipovy paže se kolem ní utáhly a zašeptal. „Poslechni své tety. A pamatuj, co řekly. Jsi mimořádná.“
Tak mimořádná, že se její matka nemohla dočkat, až se ji pokusí zabít znovu, až ji najde. „Ty si myslíš, že za tím útokem byla ona, že jo? Je to taky ona, kdo mě drží jako vězně na tomhle ostrově? Udělala dohodu s příšerami Styxu, aby ze mě udělala vězně?“
Čtyři páry očí nalezly něco zajímavého na stropě.
„Cože? Vy jste zodpovědné i za tohle?“
„Udělaly jsme to pro tvé vlastní dobro,“ vysvětlila Molpe. „Vzhledem k tomu, že jsme se bály zabijáků, udělaly jsme dohodu s příšerami Styxu, abychom tě udržely na ostrově a předešly tak přítomností mořských panen a objevení tvojí přítomnosti.“
„To si opravdu myslíte, že po mně půjde?“ Jennino srdce bolelo. I přes pevné sevření Felipových paží a smutek jejích tet, ukazující hloubku jejich lásky, to nedokázala setřást. „To je neuvěřitelné.“
„Zajímalo by mě, jak přišla na to, že jsi tady,“ přemítala nahlas Raidne. „Někdo musel mluvit.“
„Kdokoliv to byl, s ním si to vyřídíme,“ oznámila Thelxiope nasupeně.
„Pravděpodobně ano, ale mezitím musíme udržet naši drahou Jenny v bezpečí.“
„Myslím, že tady bych mohl pomoci,“ řekl Felipe, konečně přidal svůj hlas do diskuse. „Nechte mě vzít ji na setkání s Luciferem. Jednou, až bude ve vnitřním kruhu pod ochrannou Temného pána, nikdo se jí neopováží ublížit.“
„Až na to, že nevíš, na co ji chce.“
„Můžu vás ujistit, jakýkoliv je jeho důvod, chce ji naživu,“ odpověděl Felipe.
„Pravda.“ Zamyšleně řekla Teles. „Rusalky tam na ni nedosáhnou. Příliš daleko od břehů moře.“
„Počkejte chvíli.“ Zamávala Jenny rukou pro pozornost. „Nikdy jsem neřekla, že chci jít. Nejsem zbabělec, abych utekla. Tohle je moje matka, o které si myslíte, že útočí na ostrov, což znamená, že to je můj problém. Můj boj. Měla bych zůstat a vypořádat se s tím.“
„Cožpak jsme tě nic nenaučily?“ vyplísnila ji Molpe. „Altruismus je pro hrdiny a ty co si přejí zemřít. My jsme sirény.“
„Ne všechny,“ zamumlala Jenny.
„Adoptovaní se taky počítají,“ řekla Molpe přísně. „A mimoto, pořád jsme tvoji poručníci. Když řekneme, že jdeš, tak půjdeš.“
Odhodlaná čelit své minulosti, se Jenny postavila. „Jsem dospělá žena a říkám ne. Tohle je můj život, což znamená, že můžu rozhodnout o tom, co se mi stane.“

Nebo ne.

11 komentářů:

  1. Skvělé, díky moc za další překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za skvělý překlad!!!❤

    OdpovědětVymazat
  3. Vďaka že sa opäť pokračuje v preklade :-))

    OdpovědětVymazat
  4. Super! Moc děkuju

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za novou kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  6. Skvele. Tesim sa, ze preklad pokracuje.

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i že si sa ujala, mnou už zabudnutej knihy... ;.-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuju jsem strašně ráda, že bude pokračování. :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat