sobota 31. října 2015

Markova archa - 8. kapitola 1/2


Spaly špatně – rozhodly se, že budou hlídat po pořadě, ale s Žeňkou nic nebylo. Večer, kdo ví proč, vzlykala, pravda, rychle se uklidnila a četla na pohovce Dobrodružství dobrého vojáka Švejka, ale potom se svalila na svoje lehátko v holčičím pokoji, zachumlala se i s hlavou do patchworkové přikrývky a usnula.

„Já ji vzbudím,“ řekla Alla Marině. „Budu trochu hlídat a pak ji vzbudím. Potom bude řada na tobě.“
Spát na etapy bylo sice velmi správné rozhodnutí, jenže nesplnitelné. Alla dlouho poslouchala tichý dům, metelici, která se stále otírala o stěny domu, Žeňčino dýchání, propadala se do spánku, hrůzou se budila a zase usínala.
Nesmí spát! V domě je někdo, kdo zabil druhého člověka. Nejspíš taky nespí, naslouchá tichu a zírá do temnoty. Je vůbec možné spát po… vraždě? Alla se pokoušela představit si to a nemohla. Ještě včera, v tomto čase, byl Igor Vinogradov živý, ale ten druhý se ho již chystal zavraždit. Připravoval se a plánoval, jak to udělá – jak vejde do pokoje člověka, který tvrdě spí, jak počká, než oči přivyknou tmě, naplánuje, jak co nejšikovněji bodne nožem. Potom vstane, neslyšně jde domem… vraždit. Ví, proč jde, ví, co bude dělat.
Alla sebou trhala, sedala si a chytala se za rozpálené tváře. Ne, to je nemožné, tohle si představovat! Poslouchala a v uších jí napětím zvonilo.
Vrah je hned vedle, na krok. Nesmí spát!
Zase si lehala a poslouchala, unaveně se propadala do spánku a v hrůze vyskakovala z postele.
Probudit Žeňku se jí stejně nepodařilo.
„Hmmm-mmm,“ broukala, když se ji Alla pokoušela ve čtyři hodiny probudit. „Už je čas? Hned, ještě minutku…“
Marina se také neprobouzela. Spala těžkým, kamenným spánkem a její tvář vypadala v temnotě napjatá a zestárlá.
Ráno sešla dolů první, bylo jí zima a oči ji pálily, jako by v nich měla písek. V kuchyni praskalo dříví a Zoja Petrovna čarovala se svými metrovými pánvemi, obřími železňáky a trojnožkami. Alla si oblékla péřovku a vyšla na zápraží. Vítr jí vrazil do obličeje, chytil za vlasy a rozcuchal jí je, tváře jí hořely a začala lehčeji a s úlevou dýchat.
Sněhu naválo skoro až po okna, les pod kopcem nebyl vůbec vidět. Opravdu metelice někdy skončí, vyjde slunce a nebe bude zase modré? Copak nebe bývá modré?
Černý stín jí skočil pod nohy. Alla vypískla, jako hloupá Žeňka, zašoupala nohama a plácla sebou – jau, to bolelo!
Z metelice vykoukla usměvavá psí morda a tiskla se k Alle, nos k nosu.
„Viku! Tys mě vylekal! Copak tak skáčeš?“
„To tak zdraví,“ ozvalo se kdesi nad ní a ze sněžných vírů se vysunula ruka. „Vstávejte!“
Alla popadla ruku, zvedla se na všechny čtyři – fuj, jak nešikovně – a vstala.
„Dobré jitro, Pavle.“
„Kdybyste si vzala čepici, nebo aspoň natáhla kapuci.“
„Vyšla jsem jen na minutku. Nadýchat se čerstvého vzduchu.“
„No, no.“
Z vysokých dřevěných saní, které přitáhl za sebou, začal Kuzmič házet polena na zápraží.
Dařilo se mu to velmi snadno, skoro jako by polena sama skákala a rovnala se do urovnané hranice. Alla sešla ze zápraží a začala mu podávat těžké syrové dřevo.
„To zvládnu sám.“
„Ale ne, potřebuju něco dělat. Už třetí den sedím v domě a nevystrčila jsem nos.“
„Zítra nebo pozítří metelice odletí.“
„Už máte spojení?“ zaradovala se zadýchaná Alla. Nestačila mu, zaostávala, ale chtěla být taky taková hbitá, jako on.
„Vrtulník přiletí?“
„Jaký vrtulník?“
„Ale… vy teda… jste to nikam nehlásili? Vždyť tady… zavraždili člověka.“
Nic neřekl, jen dál házel dřívím.
Bacha! Bacha na něj! Možná, že to on vraždil. Možná, že to on šel nocí temným domem a plánoval, jak přesně spáchá vraždu.
Alla podala poslední polena a zastrčila si vlasy pod kapuci. Vik poskakoval kolem a Alla ho chytila za ocas. Vik se podivil.
„S Markem musíme vědět dřív, než přiletí ňáký vrtulníky, kdo ho zavraždil a proč,“ řekl Kuzmič. „Vy to nechápete, že jo? Olympiáda bude za chvilku, to je ta největší událost v životě každýho sportovce. Čtyři roky se tak nebo tak chystáme na olympiádu. No jasně, k vítězstvím na šampionátech samo sebou, ale olympiáda je hlavní. Zvlášť domácí. To, co se tady u nás stalo, to jen tak nevysvětlíme. Mark musí závodit, musí cedit krev, ale v jeho domě je mrtvola předsedy svazu biatlonistů. Dovedete si představit, co to bude za kravál, co za tlak na něj? A jeho psychiku si představit dovedete? Aspoň trošičku? Teď nesmí myslet na nic – jen na jedno – jak zvítězit! Teď je mu třicet šest, na příští olympiádě mu odklape čtyřicítka. Soči je pro něj, i když ne poslední šance, tak předposlední určitě. No, skoro. A všichni s ním počítají. Každý děcko ví, že když už nic, tak máme Ledogorova, a to znamená, že medaile budou. Ale teď musíme místo přípravy řešit hlavolamy… krvácký.“ Začal tvrdým proutěným koštětem zametat sníh ze zápraží. Alla trochu poodstoupila.
„Mark je chlap ze železa, jasňačka,“ zamyšleně řekl Kuzmič a dál se oháněl koštětem. „Jenže je jen člověk a ne robot.“
Mrsknul koštětem do kouta a najednou vyletěl: „Já sám bych toho Vinogradova nejrači zabil, čestný pionýrský! A toho hajzla, co ho zapích, toho taky! No, co tam tak stojíte! Jdeme dovnitř!“
Jedním pohybem zatáhl Allu do síně, zabouchnul za sebou dveře a najednou se nastražil, jako Vik, když cítí vlka.
Alla se rozhlédla na všechny strany. V chodbě nikdo nebyl!
Kuzmič vteřinku postál, poslouchal a potom vešel do místnosti s výstrojí.
„Co sis sem dal, mladej?“
Diman si prohlížel něco na ponku a odskočil, když se dovnitř vevalil Kuzmič.
„Nic… nic jsem ne to! Já… prostě… jen tak!“
Kuzmič se nad ním tyčil, a i když Diman nebyl malý a vůbec ne slabý, vypadalo to jako když se nad mravencem tyčí hora. Kdepak obyčejná hora!
Soptící Eyafjallajokul!
Kuzmič jedním krokem došel k ponku.
„Cos tady vočumoval!?“
„Já… jen tak!“ omlouval se Diman a zase couvl. Dál už byla stěna, couvat nebylo kam. Zneklidněná Alla se objevila na prahu a Diman začal dýchat normálně.
Toho pračlověka, co vypadal jako sopka, se Alla opravdu lekla.
„Já šel kolem, na snídani! Jenže tady je to tak zajímavé! Různé nástroje, lahvičky, a tak! Na nic jsem nesahal!“
„Dimo, neřvi!“ poručila Alla.
Kuzmič obhlédl „lahvičky a tak“. Vše na místě a zdá se, že opravdu nikdo na nic nesahal.
„Když couráš po cizím domě, tak se zeptej, kam můžeš a kam ne!“
„No, co má tohle znamenat?! Jestli tady máte vojenská tajemství, tak si zamkněte dveře! Nebo si to strčte do sejfu!“
„Si piš, že strčim! A teď vocaď vodpal, mladej!“
Diman pokrčil rameny, chtěl ještě něco říct, ale neřekl.
„Proč jste se na něj tak vrhnul?“ zeptala se Alla.
„Protože nikdo cizí tady nemá co dělat!“
„My jsme všichni cizí,“ rozzlobila se Alla, „my všichni tady nemáme co dělat! Dávno už bysme odešli, jen kdybysme mohli! A vy si opravdu zamykejte, jestli se bojíte, že vás tady… okrademe!“
„O vokradení tady nejde!“
„A o co teda! Dějou se u vás pěkný věci! Vražda! Čím jsme se provinili?! Proč nás napadáte?!“
„Já že vás napadám!? Jen jsem pěkně zdvořile poprosil tohodle… vašeho, aby se klidil! Ale to vy hned děláte škandál!“
Oba už řvali z plna hrdla. Z kuchyně vyšla nemluvná postava, ocenila výjev a zase zmizela, zjevně usoudila, že je vše v pořádku a ve svých kolejích.
„Nepokoušejte se nás vyděsit! Už tak nám moc veselo není…“
„Milá slečno, já vás nechci děsit!“
Alla se najednou podívala na Kuzmiče.
„Jak jste mi to řekl!?“
Chvilku funěl a přemýšlel.
„Milá slečno, a co má bejt?“
Alla se málem svalila smíchy.
„Díky moc,“ poděkovala od srdce. „Takhle mi nikdo neřekl už sto let.“
To ho zaujalo: „A proč?“
A Alla mu začala kamarádsky vysvětlovat: „Jak proč? Protože už dávno jsem dospělá ženská, mám odpovídající práci a funkci! Tady Žeňka je milá slečna, já už vůbec ne.“
„A čemu odpovídá vaše práce a funkce?“
Alla zmlkla, ztuhla a málem se neudržela a zakryla si ústa dlaní.
Jak se to jen mohlo stát? Proč mluvila o práci a funkci? Proč ztratila bdělost? Jenom kvůli pitomé lichotce?!
Pavel Kuzmin na ni pozorně hleděl, neodvracel pohled. Alla si odkašlala a začala couvat: „Ne, ne, prostě je mi divné tohle slyšet. Já… tedy… díky… samozřejmě…“
Provázel ji očima – opravdu nechápal, proč se tak vyplašila, a ještě jednou přehlédl ponk, police a řadu lyží, upevněnou ve speciálních držácích.
Vše na svém místě, vše v pořádku. Měl zamknout hned, jen se objevili cizáci, ale on to prošvihl! Nějak toho v poslední době prošvihává moc. Nestárne?
*   *   *
Voloďu hodně bolela noha, kulhal, šklebil se a velmi se snažil, aby si nestěžoval. Marina mu píchla něco z vlastních zásob, nechtěla si nic vyprošovat od olympijského šampiona, ani od jeho trenéra. Stěpan a Sergej Vasilijevič pořád mluvili o Vancouveru, a Turíně a vymýšleli různé prognózy ohledně Soči.
„No, štafeta – to máme jednu, samozřejmě. Pak ještě sprint, Ledogorov nemá ve sprintu konkurenci.“
„No, a jestli Francouzi nenamažou lyže a Norům se příliš nepovede…“
„Norové mají Bjorndahla! Toho musíš vzít v potaz!“
„Ten je už starej!“
„Jak starej, čtyřicet let! Není ani krasobruslař, ani gymnastka! Ti mají stop už v pětadvaceti, ale biatlonisti…“
„A Ledogorovovi je kolik? Zeptáme se!“
„Počkej, počkej, to si spočtem! Co bylo před Turínem? Salt Lake City? To už závodil, ne?“
Petěčka dřepěl v klučičím pokoji a něco psal – perem na papír. Pero a papír si vyprosil u Marka. Žeňka četla Příhody dobrého vojáka Švejka a vedle ní trčel Anton.
Alla umyla nádobí od snídaně, navařila vodu a začala železným kartáčem drhnout nekonečný stůl. Zjevila se nemluvná postava, postála, pokoukala a zkritizovala Allinu práci. Samozřejmě, že Zoja Petrovna neřekla ani slovo, ale bylo jí to vidět na nose.
Alla si zastrčila za ucho vypadlý pramen vlasů, strouhla ksicht postavě do zad a pokračovala v drhnutí.
Před nosem se jí objevil svazek proutí.
„Co to je?“
„Naháč. Jen tím čisti. Ten kartáč zahoď. Je z něj jedna černota.“
S naháčem šla práce rychleji, stůl se vbrzku blýskal, jako naolejovaný, oddechl si, zavonělo čisté dřevo.
Naposledy Alla spařila stůl horkou vodou, vytřela do sucha, potěšila se a rozhlédla. Víc nebylo co dělat.
Přišla Marina a Alla se jí pochlubila stolem. Marina si toho nevšímala.
„Nechápu, proč jsou tak lehkomyslní,“ řekla. „Mark zase trénuje. Ten druhý někam odešel. A ve sklepě je mrtvola.“
Alla odtáhla těžkou židli a sedla si naproti.
„Víš, ve skutečnosti to mají teď docela těžké,“ složila hadřík a otřela stůl před sebou – prostě jen tak. „Olympiáda bude co nevidět a oni spadli do pěkné kaše.“
„Kam že to spadli, Allo Ivanovno?!“
Alla si velmi nevhod vzpomenula, že ji Kuzmič nazval milou slečnou a usmála se.
„Do jaké ještě kaše?! Co je s vámi, vy jste se taky zbláznila?! Jako Sergej Vasilijevič se Stěpanem?! Vraždil buď Mark, nebo jeho trenér! No, možná taky Anton. A teď musí zametat stopy, chápete to?“ rozhořčila se Marina.
Alle se o tom přemýšlet nechtělo. Chtěla přemýšlet o tom, že Mark samozřejmě vyhraje olympiádu v Soči, stejně jako ty předchozí, bez ohledu na všechno. Bez ohledu na vraždu, na metelici, která rozvrátila celý grafikon tréninků a taky na to, že je člověk a ne robot.
„Proč nic nedělají? Vždyť přece musí hledat vraha, nebo se alespoň tak tvářit! Přinejmenším aby odvedli pozornost! Ale oni nikoho nehledají!“
Alla soustavně smetala se stolu neexistující drobečky.
„Zoja Petrovna pořád slídí,“ pokračovala Marina a ohlédla se na dveře. „Dnes jsem chtěla prohlédnout Voloďu na ošetřovně, na lůžku a pod pořádným světlem, jenže bylo zamčeno, na klíč. Nedoprošovala jsem se, samozřejmě.“
„Pavel vyhnal Dimu z místnosti s výstrojí. Jako by se něčeho lekl,“ zamyšleně pronesla Alla.
„Kdo je to ten Pavel? Ach ano. A metelice nekončí. Jako na zlost.“
„Co tam mohl Dima hledat?“ přemýšlela Alla. „Nebo tam šel opravdu jen ze zvědavosti?“
„Dima s tím nemá co dělat, Allo Ivanovno! Vůbec to není naše věc – nikoho z nás! Co si to vymýšlíte?“
„Pirogy s čím?“ ozvalo se bezvýrazně odněkud zboku a obě vyskočily jako uštknuté. „S rybou, se zelím?“
Zoja Petrovna se nehlučně pohybovala kolem kamen.
„Co se tady plížíte?!“ vykřikla Marina a v očích se jí objevily slzy. „Beztoho máme nervy na pochodu! Co od nás chcete?!“
A vyběhla z kuchyně.
„S rybou,“ řekla Alla. „Můžu pomoct?“
Postava zapřemýšlela.
„Umíš roztopit saunu?“
„Zkusím to.“

„Zkus.“

3 komentáře:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc díky za překlad. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat