úterý 27. října 2015

Markova archa - 7. kapitola 2/2


Pomalu se blížíme k polovině knihy a tahle část mi přišla docela dost zajímavá - co na ni říkáte?


Dveře se rozlétly, zadul ledový vítr, metelice se rvala do domu. Vik vběhl dovnitř celý zasněžený, srst mu zazářila pod světlem slabé žárovky jako posypaná drobnými brilianty. Pes strčil Kuzmičovi do dlaně širokou chladnou mordu.
„Hodnej, hodnej,“ řekl Kuzmič roztržitě a podrbal ho mezi ušima.
Vik frknul a dloubl do něj nosem.
„Hodnej, hodnej,“ zopakoval Kuzmič. „No, co je tam? Fučí?“
„Fučí,“ ozval se Mark. „Na trase budu mět co dohánět.“
„Doženeš.“
Mark vešel, pověsil péřovku na věšák a rozhlédl se.
Jeho trenér seděl v křesle s nataženýma nohama a zádumčivě sledoval výřad lyží vystavený u stěny. Bylo jich přesně osm a všechny liché. Mark si sedl do sousedního křesla a začal je sledovat taky.
„Kde máš souseda?“
„Anton je ve velkym domě. Na co by tu se mnou dřepěl? Nervuje se, jasná věc. Šéfa mu, si představ, zabili před očima!“
Vik obešel všechny tři místnosti, kýchnul na fotografii polární sovy, kterou, kdo ví proč, nesnášel, usadil se mezi Markem a Kuzmičem a zívnul na celou hubu. Blýskly se třpytivě bílé, strašidelné tesáky.
„Chceš kafe?“
„Davaj.“
Kuzmič zvedl nohy, neochotně se zvedl a šel do kuchyně.
„Hele, oceňuješ,“ řekl odtud hlasitě, „že se tě vůbec na nic neptám?“
Mark mlčel. Prohlížel si lyže.
Vrátil se Kuzmič, strčil mu do dlaně hrnek. Hrnek byl velmi horký. Mark si usrkl.
Kuzmič popošel k výřadu lyží a zvedl ruku s výrazem průvodce, který se rozhodl předvést to nejlepší ve svém životě. Bylo to tak i ve skutečnosti a Mark se přichystal pozorně sledovat představení. Kuzmič uměl bezchybně, na první pohled, rozpoznat třídu a úroveň lyží i vázání, a také to, jak vyhovují lyžaři a odpovídají cíli, který si předsevzal. Mark to uměl také, ale hůř než trenér.
„Pokoukáme, podumáme. Uděláme závěry.“
„Takže popojedem. Tulencta, lepená, je toho debilka, co se považuje za vedoucího, v tom se nepletem,“ a odložil lyži bokem.
„Poznamenej si, že si to jen myslí,“ souhlasil Mark. „A plete se.“
„Jo, plete. A já dosavad nepochopil, kdo je opravdu vedoucí.“
„Alla?“ navrhl Mark
„Nebo Sergej Vasilijevič.“
„Co Stěpan?“
Kuzmič zavrtěl hlavou, upil a postavil si hrnek na polena.
„Ne, ne, ne. Stěpan s tím nemá co dělat. Jenom jsem zatím taky nepochopil, jestli s tím vůbec nemá co do činění, nebo…“
„Nebo?“
„Nebo hraje nějakou svoji hru. Takže teda, tahle je Volodi. Pěkně mu pasuje, po statutu. Jako zaměstnanci banky. Tihle všici si je kupujou ve speciálních sportovních obchodech pro zaměstnance bank. Stojí děsný prachy, krása nesmírná, sračka májová. Vázání to samý.“
Mark se podíval na vázání a rozesmál se.
„Tak mu to namontovali v obchodě. Řekli, že to bude prďácký.“
„No a tahle je Žeňky, jasňačka.“
Kuzmič bystře a pozorně vzhlédl na Marka, který neodvrátil oči.
„No, co koukáš?“ zeptal se Ledogorov, protože se pauza protáhla. „Já vím, že je její! Sám jsem jí tyhle lyže vybral, Pašo.“
„Kdybys radši myslel přímo hlavou, šampione olympijská,“ tiše řekl Kuzmič a Vik, když uslyšel slovo šampion, zvedl hlavu a nabystřil uši. Věděl, že tohle slovo nic dobrého nevěstí. „Ne, můžeš si mlčet dál, jak ten peň, ale stejně podumej.“
„Dumám.“
„Pomalu dumáš! Přemejšlej jako na trati, bystře a rozumně.“
Žeňčinu lyži postavil, kdo ví proč, na druhou stranu a vzal dvě další.
„No, a tyhle jsou naprosto jednoznačný.“ Kuzmič se podíval napřed na tu, kterou držel v levé ruce a potom na tu v pravé. „Úplně profesionální, osvědčené, vázání odpovídá. A proto zatím nevím, kdo je tady hlavní, chlápek nebo slečna.“
„Chlápek, to je Sergej Vasilijevič a slečna je Alla?“
Kuzmič kývnul.
„Když tyhle srovnám s ostatními, tak ty ostatní jsou na prd, vidíš sám. Žeňčiny se nepočítají, jasňačka.“ A pečlivě postavil lyže ke stěně. „No a tadle – ta je votravy, co se přilíp k telefonu, poslední model, lak, to vidíš sám, barvy až oči přechází. Na netu je na ně reklama, určitě si je tam objednal! Stojí pár šupů, za to nádhera, ouplně pro něj jak dělaný! No-ó, ale tahle, soudě podle všeho, bude Stěpana. Jestli to vezmu podle lyží, tak Stěpan na žádný expedice dvakrát do roka nechodí, jasňačka. Nebo chodí, ale na nějakých jiných. Tyhle jsou úplně nový, nevyzkoušený, předevčírem koupený. Na takovou vážnou výpravu se nechodí na nových lyžích. Kecá Stěpan.“
„A votrava?“
„Nevim,“ řekl pochybovačně Kuzmič. „Ale je jediný, kdo nám nic nenakecával, když jsme se ptali, kdo je a odkud je. Nebudu, říká, odpovídat na vaše idiotské otázky.“
„Tak to je buď velmi chytrý,“ zádumčivě protáhl Mark, „a chápe, že lhát nemá smysl…“
„Nebo je ouplnej blbec,“ vskočil mu do řeči Kuzmič, „a nechápe, že na to stejně přijdeme i bez něho.“
„Jeden z nich zabil Igora. Proč?“
Kuzmič se najednou naježil, jako Vik, když cítí vlka.
„Sám bych ho zapích, Marku. Takovej hajzl! Hlavně, že jsme tolik let spolu – a tumáš!“
„A proč se teď tak vztekáš?“
„Copak ty se nevztekáš?! Před náma je olympiáda, máme závodit, a Vinogradov se pěkně vybarvil! Div jsem mu držku nerozbil, půl noci jsem nespal!“
„Ale stejně jsi všechno zaspal,“ trumfnul ho Mark. „Jak se to mohlo stát? Proč jsi všechno zaspal? Znám tě sto let, vždycky se budíš okamžitě! Proč jsi zaspal zrovna dneska?“
„Sám nevím,“ změknul Kuzmič. „Čestný pionýrský, nevím, Marku. Ale Zoja Petrovna? Jak ta mohla neslyšet, že někdo courá po domě? Na tři kilometry rozezná výstřel z pušky od výstřelu z dvojky!“
Chvíli mlčeli.
„To bude skandál, jak zákon káže,“ zádumčivě řekl Mark. „V mém domě zavraždili předsedu svazu biatlonistů.“
„Přesně to bude,“ souhlasil Kuzmič. „No nic, nějak to přežijem, jen ještě vědět, kdo a proč vraždil. Aby nás netahali před olympiádou po inštitucích.“
„A ta poslední?“
„Tak ta je nejzajímavější ze všech.“
Kuzmič vzal lyži, obrátil ji ze strany na stranu a strčil Markovi.
„Podívej sám.“
Mark ji vzal, podíval se tak i onak, zvedl se a stoupl si pod světlo.
„Jo,“ souhlasil a ještě se koukl. „Zajímavé.“
Kuzmič mu funěl za zády, taky se koukal: „Ale tyhle jsi nevybíral, že ne?“
Mark odmítavě zavrtěl hlavou.
„Ale mám takovej dojem, že ty. Nebo já. Já bych, kupříkladu, na zimní výpravu vybral jenom tyhle. A teď mám na tebe otázečku – odkud má takový lyže tlustej mamlas, kterej tvrdí, že je programátor ve skladu?“
„Ne ve skladu, ale v logistické firmě!“
„Ále, to je jedno a to samý.“
Světlo bliklo, zamrkalo, ale nezhaslo.
„Bude nám stačit mazut, Kuzmiči?“
„Máme všeho dost. Poslouchat tě, tak tu sedíme potmě. Jenže já jsem schránčlivej. I uhlí máme dost, spoustu briket.“
O dalších „zásobních“ zásobách v hangáru, o kterých Mark už vůbec vědět nemusel, pomlčel.
Mark dopil kávu a prošel se před holandskou pecí sem – tam a složil si ruce za krkem. Zastavil se a přejel dlaní po Žeňčině lyži.
Vik zvedl hlavu, na vteřinu ztuhl, ale začal potom rychle a radostně funět. Zamával ocasem sem – tam.
„Někdo jde,“ řekl Kuzmič.
„Já nevraždil,“ řekl Mark pomalu. „A ty?“
„Já taky ne.“
„Zůstávají cizí, Žeňka, Zoja Petrovna a Anton.“
„Proč Anton? U Igorka se měl jak pámbů ve frankrajchu! Pořád ho sebou tahal – na jachty, na ostrovy, do všelijakejch lázní! Kdepak by Anton druhýho takovýho šéfíčka našel?“
„Co Zoja Petrovna?“
„Nepřipadá v úvahu. Ale o Žeňce si dumej sám. V tom ti pomáhat nebudu.“
Na zápraží něco bouchlo, Vik vyskočil a ťapal ke dveřím. Bílý ocas kmital ze strany na stranu.
„Dobrej, chlapi,“ pronesla z prahu postava, zavátá skoro po uši sněhem.
„Pojďte dál, Zojo Petrovno.“
Sundala péřovku a několika pohyby z ní starostlivě smetla sníh.
„Ve zbrojnici je lovecký nůž,“ informovala Zoja Petrovna bezvýrazně. „Ne náš, cizí. Nechala jsem ho, kde byl, a dveře jsem zamkla, aby to nikoho nesvádělo. V doktorské skříni chybí jedna ampule. Zvířecí uspávadlo do pušky na medvědy, když jsou na jaře hladoví. Byla tam doktorka, ten s vymknutím a Alla. Nikdo další tam nešel.“
Mark a Kuzmič na sebe pohlédli. Zoja Petrovna jednotvárně pokračovala: „Ten jejich tlusťoch se k smrti bojí o svůj ruksak. Poručila jsem je vybrat, ale on ruksak vyškubl a odnášel. Ale pak se ukázalo, že není jeho. Tak se hned uklidnil a omlouval se, nesnáší prý, když se mu hrabou ve věcech.“ Zoja Petrovna chvilku počkala, potom přiložila poleno do litinové tlamy holandské pece a začala hbitě zametat třísky.
„Žeňka pláče,“ dodala jako by se nic nedělo a nasypala třísky do pece. „Večeře bude brzy. Přijďte, chlapi.“

Poplácala Vika po zádech, oblékla péřovku a odešla do metelice.

2 komentáře:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat