úterý 20. října 2015

Markova archa - 7. kapitola 1/2


Marina se vrátila velmi bledá a velmi rozhodná a sdělila, že se vraždilo spíše k ránu, tedy asi před osmi hodinami. Rána byla pouze jedna a takové síly, že nebyla žádná šance.

„Ani se nestačil pohnout,“ řekla Marina a rty se jí zatřásly. Anton jí podal vodu ve sklence, ale ona odstrčila jeho ruku s takovou silou, že se voda vylila na podlahu. „Co je to za člověka, že prostě tak… ve spánku! To je nelidské, hrůzné…“
„Je,“ souhlasil Anton, znovu nalil vodu do sklenice a vypil ji jedním hltem. „Nevím, co dělat. Co říct jeho ženě, kde si hledat práci…“
„Ale on má manželku, že jo?“ žalostně se zeptala hloupá Žeňka, jako kdyby se zavražděný Vinogradov chystal s ní oženit a nevyšlo mu to.
„Samozřejmě, že má!“ zlostně řekl Anton. „Všichni mají!“
„A Mark taky?“
Alla odtáhla Žeňku za ruku do pokoje s knihami.
„Žeňo, seber se! Tihle lidi vraždili, chápeš to aspoň trochu!?“
Žeňka zakývala: „Alločko, já to chápu, všechno chápu. Nemyslete si, že jsem hloupá.“
Alla si vůbec nemyslela, že je hloupá! Zato si byla skoro jistá: Žeňka něco tají a dělá to velmi šikovně.
„Jak jsi ho poznala?“
„Ledogorova? Alločko, vždyť ho znají všichni! Je to veliký sportovec, významná osobnost!“
„A ty fandíš biatlonu?“
„Taťka,“ zajíkla se Žeňka. „Taťka se pořád dívá. A já se někdy dívám s ním.“
„Na co se díváš?“
„Na přenosy,“ soustředěně odpověděla Žeňka. „Přenosy závodů.“
Alla se jí pozorně a upřeně dívala do tváře. Žeňka několikrát přikývla – čestný pionýrský.
Během závodů mají všichni brýle a čepice, pravdu má Stěpan! Jak vypadají za těmi brýlemi, těžko poznat. Mark Ledogorov se zábav neúčastní, v talk-show nevystupuje, v Dumě nehlasuje. Na obálkách časopisů jeho fotky nejsou. Onehdy se mihnul kolem nějakých seriózních lidí, ale právě, že jen mihnul. Poznat ho jde těžko, a přesto ho Žeňka poznala. Kvůli otci? A jeho oblibě biatlonu?
„Nelez k nim,“ poprosila Alla. „Ani k Markovi, ani k jeho trenérovi. Dávej si pozor.“
„Alločko, já si pozor dávám, ale snad si opravdu nemyslíte, že by Mark Ledogorov mohl zapíchnout svého obchodního partnera, nedej bože sponzora?“
„A proč by nemohl?“
Žeňka zatáhla Allu za ruku a společně sebou plácly na pohovku, obloženou kožešinami.
„Alločko, Ledogorov je šestinásobný olympijský šampion. A vy si myslíte, že mu hráblo, že jo? Jenomže musí projít různými lékařskými vyšetřeními a kdovíjakými komisemi! To tedy znamená, že je zdravý na duchu i na těle. Ožrat se jako snop včera vůbec nemohl, do večera trénoval a vůbec nic nepil! Noó to tedy znamená, že opilství a pominutí smyslů se dá vyloučit, že jo?“ Alla nespouštěla oči z Žeňčiny tváře, ale ta pokračovala: „Igora, ubožáčka, probodli, že jo? Marina řekla – neměl šanci. Ledogorov zachází s puškou jako Bůh. Není žádná možnost, že by stejně zacházel s nožem. Nemá čas trénovat s nožem, celou dobu trénuje s puškou! Noó. A potom, Alločko, pochopte, kdyby zavraždil Igora, proč by nám ukazoval jeho mrtvolu? No, proč?“
Alla se nadechla.
„No, tak jo,“ pokračovala Žeňka. „Mark probodl Igora, ubožáčka. No a Igor leží na posteli, dočista mrtvý. No, a tak ho vytáhnou na sníh. My bysme nic nevěděli. Ráno bysme začli hledat, po domě běhat. No, nenašli bysme, a bylo by.“
Zmlkla, přitom se zamračila a její tmavé obočí kontrastovalo s velmi světlými vlasy. Pak dodala: „Já… mě je Igora opravdu líto.“
Ubožáčka, dodala pro sebe Alla.
„Včera na mě tak úporně naléhal, abych se s ním vyspala! Ne, nenaléhal, on už se rozhodl! Říkal: Naleju do těhle raritek trochu morálky a pak ke mně přijdeš, viď, kočičko? Nebo pro tebe pošlu Antošu. Antoša je vždycky připravený mně pomoci. Já to taky pěkně vyvedla, nalízla jsem se šampusu! Ale, víte Allo, kolikrát…“
Žeňka najednou vyskočila a zuřivě zamrkala. „Mám hlad!“ řekla speciálním holčičím hláskem. „Asi jsem opravdu bezcitná. Nikdo nejí, ale já mám hlad. Ale bojím se poprosit tu tetku.“
A vyběhla z pokoje.
Alla se podívala na knížku s dobrodružstvími dobrého vojáka Švejka.
Vinogradov se chystal něco si vyjasnit s Markem a jeho trenérem a potom si chtěl užít slasti se Žeňkou. Žeňka buď přijde sama, nebo mu jí přivedou, na to tady je specialista Anton, vždy připravený vyplnit libovolné přání svého šéfa. Proč Žeňka nikomu nic neřekla? Opila se doopravdy, nebo to jen hrála? Nebo si, možná, tuhle historku vymyslela zrovna teď? Ale proč? Proč by si vymýšlela?
Alla vyšla do chodby. V kuchyni si povídali – nejhlasitěji ze všech Stěpan se Sergejem Vasilijevičem a zase o Turínu a Vancouveru!
Nemluvná Zoja Petrovna vlékla nějaké batohy, dotáhla je k Alle a hodila na podlahu: „Jsou vaše?“
Alla se podívala: „Jsou.“
„Musí se vybrat. Šaty usušit. Zplesniví.“
„Zojo Petrovno,“ zeptala se Alla, zatímco rozvazovala ruksak, „vy jste v noci nic neslyšela? Žádný hluk?“
Zoja Petrovna nic neřekla. Zdálo se, že ji čas od času skolí záchvat hluchoty nebo němoty.
Alla rozvázala šňůrky a začala vysypávat na podlahu nějaké svetry a kalhoty. Chodbou se šířil pach táborových ohňů a zatuchlé vlny.
Najednou sebou ruksak podivně trhl a proletěl Alle kolem nosu. Málem upadla a opřela se vzadu o ruce.
„Co si to dovolujete?! Ničeho se nedotýkejte!“
Nad Allou se tyčil Diman, úplně rudý.
„Ničeho se nedotýkám,“ řekla Alla opatrně. „Chtěla jsem šaty pověsit, aby se usušily…“
„Nic sušit nebudete! Já sám!“
Překročil Allu a šel do klučičího pokoje s ruksakem v náručí, ale najednou se zastavil a otočil se k ní.
„Ten je čí?“
„Podle mě, Volodi.“
Diman se ještě jednou podíval na batoh, vrátil se, vzdychnul a provinile zamumlal: „Allo Ivanovno, prosím, nevšímejte si toho! Promiňte mi, promiňte! Myslel jsem, že je to můj, jsou skoro stejné! Nesnáším, když se mi někdo hrabe ve věcech, prostě to nenávidím!“
Přišel k Alle sedící na zemi a pečlivě položil ruksak vedle ní.
„To je moje trauma s dětství. Vždycky jsem si musel svoje věci vyprosit od bratra zpátky, chápete? Všechno mi vždycky vzal!“
Diman natáhl ruku a pomohl Alle vstát.
„Ale to nic,“ řekla Alla. „To se stává.“
„Pojďte, radši vám pomůžu. Kam s tím?“
„Do sklepa, tam je místo na pověšení.“
Mlčenlivá Zoja Petrovna utírala prach ve zbrojnici, pečlivě a neslyšně položila vzduchovku na místo. Vedle na polici ležel lovecký nůž v koženém pouzdře. Zoja Petrovna pohlédla na nůž a odešla.
*   *   *
Zvuk byl rovnoměrný a silný – bzi-ik, bzi-ik, bzi-ik a zněl kovově.
Žeňka se zastavila před tabulkou: Cizím vstup zakázán, Jen pro personál a poslouchala. Zvuk zněl zjevně odněkud zevnitř, něco se tam dělo, za dveřmi Jen pro personál.
Ještě chvilku stála, rozhlédla se na všechny strany – na patře nikdo nebyl, všichni byli dole – a otevřela dveře.
Zvuk byl výraznější.
V místnosti byl soumrak, metelice dula, světlo nesvítilo. Poličky na knihy, pohovka, psací stůl a na něm počítač! A helemese! Tak se zdá, že se Petěčka zbytečně netrápí, když hledá internet! No vida, internet tu mají, jenom dobře hledat a dá se najít! Žeňka popošla k psacímu stolu a nakoukla – papíry, hromada papírů. Nějaké grafy, šipky.
Bzik, bzik, ozvalo se za stěnou.
Široká pohovka, na pohovce – zmuchlaný do koule – kožešinový přehoz. Křeslo zavalené nějakými věcmi. Žeňka bokem obešla křeslo a šla za zvukem.
Mark Ledogorov, v trenkách a tričku, mokrý od hlavy po paty, vězel na nějakém trenažéru, vypadalo to, že jede na lyžích, ale nehýbal se z místa. Trenažér se skládal ze širokého plochého pásu, který se pod ním hýbal, když se odrážel nohama a lan se závažími, která, podle všeho, zastupovala hůlky. Bzik – doleva! Bzik – doprava! Bzik! Bzik!
Žeňka stála ve dveřích a zírala.
Bylo tu spousta všelijakých trenažérů, o jejich funkci by se dalo dlouho dohadovat: vyleštěné dlouhé věci s ohrádkou ležely na podlaze, podivná korýtka, připomínající žlaby, něco jako vrata s disky po stranách. Podivné, těžké, chmurné mechanizmy – neměly vůbec nic společného s chromovanými, blýskavými, samolibými trenažéry ve fitcentrech.
Žeňka vešla a ocitla se za Ledogorovovými zády. Pot mu kapal z brady, na černém gumovém pásu zanechával stopy.
Bzi-ik! Bzi-ik!
Cizím vstup zakázán. Jen pro personál.
Žeňka se tichounce posadila na nějakou zelenou gumovou věc, podobnou závaží. Sedět na ní bylo nepohodlné, věc se pod ní kývala a kácela se. Žeňka se nechystala odejít.
Seskočil s trenažéru, naklonil se a oddychoval. A potichu řekl, ani se neotočil: „To je nadlouho.“
„Můžu se dívat?“
Přešel k dalšímu stroji. Lana se napnula a zachvěla, a svaly na jeho rukou, propletené modrými žilami se napjaly také. Disky se těžce zdvíhaly v drážkách a zdálo se, že musí spadnout s ohlušujícím rachotem, ale Mark je spouštěl měkce, skoro něžně, skoro neslyšně – nesčíslněkrát.
Potom k těmto nekonečným, monotónním pohybům přidal ještě jeden – nohama. Znovu se rozběhl pás na podlaze – doleva, doprava, doleva, doprava.
Zelené gumové závaží, na kterém seděla Žeňka se nějak zvrtnulo a Žeňka sebou plácla na podlahu.
Máchnul rukama a jel, tentokrát jakoby s hůlkami, pohyby se změnily, staly se nerovnoměrnými, složitějšími, ale nekončily. Nesčíslněkrát vpravo, nesčíslněkrát vlevo a nanovo.
Žeňka nemohla popadnout dech, téměř jakoby ona sama dělala tohle všechno. Dívat se bylo skoro nesnesitelné, jako kdyby jí přímo před očima chmurné, fantastické mechanizmy požíraly živého člověka, vycucávaly z něho sílu, pomalu, po kapkách – vždyť tam padají, ty kapky!
A znova, a zase, a vlevo, a vpravo.
Žeňka si zakryla oči a polkla.
Z jeho úsilí se jí udělalo zle.
Možná by bylo lepší odejít?
Pokračoval v práci, ale ona seděla na podlaze a nevěděla, jak dlouho to trvalo. Řekl – dlouho, ale Žeňce se zdálo, že ne prostě dlouho, ale věčně, mechanizmy ho požíraly, ale on se nějak pokoušel zachránit, prováděl všelijaké magické rituály, aby si je udobřil, ale ony zůstávaly nemilosrdné.
A potom někam odešel.
Žeňka ještě poseděla, zavzdychala, zvedla se na všechny čtyři a dolezla k širokému gumovému pásu. Byl dočista mokrý, celý zalitý potem a Žeňka si pomyslela – to je divné, že to není krev.
Prošlo ještě hodně času, než se Mark objevil – a jako by se nic nestalo.
Žádné stopy trápení, žádná únava.
Měl na sobě bílé tričko a celtové kalhoty, na krku ručník, mokré vlasy.
Žeňka na něho zdola pohlédla.
„A to takhle – každý den?“
„Obvykle dvakrát denně.“
„A dneska podruhé?“
Kývnul a hodil ručník na křeslo.
„Promiň, že já… sem vlezla bez pozvání.“
„To nic,“ řekl zdvořile. „Diváci mi nevadí.“
A ustoupil, aby jí dal přednost.
Jeden druhému neřekli ani slovo, vyšli do chodby. Mark za sebou zavřel dveře a chytil Žeňku za ruku.
„Kdo z vašich mohl vraždit?“
Podívala se na něj velmi vážně.
„Můžu ještě přijít za tebou na trénink?“
„Takže nevíš?“
Zavrtěla hlavou.
„Proč jsi sem přišla?“

Žeňka sklopila hlavu a červeň jí zalila tváře. Vyškubla mu ruku a bezhlavě letěla ze schodů.

3 komentáře:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat