sobota 12. září 2015

Markova archa - 3. kapitola 2/2


Alla se rozhlédla po stranách. Nikoho neviděla, jen z kuchyně se nesly hlasy – tam pokračovaly chorovody – a někdo v dáli chrápal, řezal dříví.

Alla zaváhala a šla na druhou stranu, ne tam, kde byla síň a komora s válenkami – a přišla do velkého pokoje s okny do lesa. Tady jakoby už panoval soumrak. Vysokánská kamna z holandských kachlíků zabírala celé místo mezi okny, byla obrovská, jako bílý slon. Pod okny bylo narovnáno dříví a zvlášť březová kůra v pleteném košíku, až do vršku. Na světlé modřínové podlaze ležely sešlapané kožešiny, medvědí a ještě nějaká, možná vlčí. Nejdelší stěna byla zastavena policemi na knihy, od podlahy do stropu, no teda. Kolem stály vysoké kované svícny s tlustými, napůl dohořelými svíčkami, zdá se, že na kordonu půlstovka-tři zůstávají bez elektřiny často. Na divanech byly ještě další kožešiny, kožešinové přikrývky a tlustá kniha, otevřená stránkami dolů. Alla popošla, vytočila krk a přečetla název – Jaroslav Hašek, Osudy dobrého vojáka Švejka.
Za okny se nepřestával valit sníh, les byl zasypaný sněhem, a jí se tak chtělo zavrtat se na kanapi pod kožešinový pléd, vzdychnout si, vzít knihu a číst o Švejkovi z té samé strany, kde byla otevřená a cítit, jak usíná a ví, že všechno je v pořádku, prostě vynikající, neštěstí a nebezpečí, třeba i potopa světa, zůstaly za tichou a pevnou stěnou archy.
Něco silně kleplo, zavrzalo železo.
Alla sebou trhla a ohlédla se.
Před pecí seděla v podřepu, kde se vzala, tu se vzala, Zoja Petrovna a vsunula do litinové tlamy pece dýmající březovou kůru. Březová kůra vesele praskala.
„To já tady… Jen tak. Jen se dívám,“ poplašeně řekla Alla.
Březová kůra se rozhořela, Zoja Petrovna šikovně uložila na rošt několik polen a vyšla, nepromluvila ani slovo. Alla ji provázela očima.
Podivní lidé, záhadné místo.
I když, má práci – přetahat lyže pod přístřešek. Ať si třeba docela neočekávaně vznikají ze vzduchu a objevují se přímo před nosem, jako bludičky, prostě nebude strkat do všech dveří za sebou a hledat komoru.
„Zojo Petrovno!“
Tentokrát se bludička objevila zrovna před nosem.
„Kde můžu najít válenky? A bundu?“
Zoja Petrovna mlčky prošla kolem a strčila do dveří. Válenky, unty a pimy stály v řadě podél stěny, na věšáku viselo deset – dvacet různých bund. Alla se v nich nedlouho hrabala, našla víceméně odpovídající a vyšla ven.
Vánice zesílila, bílé nebe jakoby břichem nalehlo na kordon půlstovka-tři, a přiletěl vítr, stromy v lese pod kopcem se mírně kývaly. Alla si stáhla čepici, zaklonila hlavu a podívala se nahoru.
Vločky jí letěly přímo do očí, velmi mnoho, hustě, často.
Kdyby nebylo kouzelného psa, který umí kývat hlavou a usmívat se, kdyby nebylo lyžaře jménem Mark a jeho podivného kolegy Kuzmiče, byli by teď zasypáni tím sněhem a v chladu bez naděje na pomoc a záchranu. Bojovali by, to samozřejmě – ze všech svých sil – ale sotva by se jim podařilo zvítězit. Jsou příliš nicotní a sebejistí, ale sníh a vítr příliš lhostejní a silní. Nic jim není do lidí, kteří upadli do neštěstí v těchto horách.
„Jaké štěstí, že jsme tady, Pane Bože,“ zašeptala Alla do bílého nebe. „Děkuju Ti.“
Obešla dokola dům, široký, odolný, složený z rovných kulatých břeven na vysokém kamenném základu. Po celé délce domu bylo v ocelových kruzích nataženo námořnické lano, stejné lano vedlo podél cestiček na železných sloupcích. Alla se usmála. Vypadá to, že metelice je tu častým hostem. Opodál za stromy uviděla ještě nějaké budovy a šla tím směrem. Na čerstvém sněhu její válenky zanechávaly pravidelné oválné stopy. Pod kopcem, trochu níž, stál ještě jeden dům, spíš domeček, kolem zápraží byla narovnána polena až po střechu a hangár – opravdový hangár.
Co tam asi může být? Stíhačka? Lunochod?
K maličkému domku Alla nešla, vzpomenula si na bludičky kdesi kolem blízko a že ji mohou sledovat.
Objevil se přístřešek, pod kterým stály velké saně na dřevo a ještě jedny, menší, se širokými ližinami, hrabla na sníh, košťata s dlouhými násadami, ponk s přišroubovaným svěrákem a ještě spousta ledasčeho se našlo z druhé strany domu.
Alla nejprve sesbírala všechny hůlky a odnesla je tam, potom začala čistit lyže od sněhu. Zrovna jí přišla pod ruku Voloďova lyže, ta, kterou slepili se Sergejem Vasilijevičem, a pomyslela si – dobrá práce.
Nesla do přístřešku první část, když uviděla na cestičce člověka v červené bundě. V ruce držel velkou plastovou věc, podobnou vysílačce, asi družicový telefon. Kvůli bílé sněhovému oparu Alla nepoznala, kdo je to.
„Zatím ne,“ mluvil ten na cestičce. „A na hlavu se mi sesypala nějaká cizí nemehla! Jak to mám vědět! Vykopal bych je odtud, na co jsou nám cizí oči a uši! Jenže kam je vykopu? Metelice, kurva hnát! Když je neukecám, tak je vyřídím, jasně, vyřídím!“
Alla ztuhla s lyžemi v rukou.
„Jasně, že vyřídím! Víš, je to jen člověk, a když je to tak, to značí, že chce taky žít! Stačilo, konec, měj se!“
Neznámý se rozhlédl na všechny strany – Alla zalezla do stínu pod břevna – strčil telefon do kapsy a odešel, tiše, ale zřetelně.
Kdo to byl? Kuzmič jménem Pavel nebo jeden z těch dvou, co přiletěli? Igor nebo Anton? Všichni tady nosí červené bundy a čepice až na nos. Koho musí umluvit nebo vyřídit? Co to znamená – chce taky žít?
Člověk za stěnou sněhu ještě trochu postál a sešel po kopec, k malému domku a hangáru. Alla ho zpoza zdi provázela pohledem.
Musí to říct Sergeji Vasilijeviči nebo Marině. I když, kdoví jestli ji Marina vyslechne.
Druhý náklad lyží popadla obzvlášť nešikovně, skřípla si popálený prst a zatřepala rukou. Lyže zarachotily na zemi, rozjely se na všechny strany.
„Krucinál!“
Začala sbírat lyže a ocitla se tváří v tvář ohromnému psisku, které na ni zainteresovaně hledělo – medvědí hlava s mrňavýma očkama, bílý ocas mával ze strany na stranu.
„Ahoj,“ řekla Alla a ani se nehnula. Pes dal hlavu na stranu a sedl si. Široké chlupaté tlapy s příšernými žlutými drápy měla přímo před nosem. „Viď, že mě neroztrháš?“
Pes dal hlavu na druhou stranu a koukal se na ni stejně zainteresovaně.
Severští psi nenapadají lidi. Severští psi existují proto, aby chránili a bránili lidi – před zvířaty, před metelicí, před lavinou. Ale tenhle pes existuje proč? Aby chránil a bránil, nebo aby trhal?
Možná, že v lese cizince zachraňuje, ale na svém teritoriu je trhá na kousky.
Alla se opatrně postavila. Pes napjal záda.
„Hodnej pejsek!“ pochválila ho Alla a pokoušela se vymyslet, co teď dělat. „Včera jsi nás zachránil, vzpomínáš? Našel jsi nás a přivedl lidi. Dokonce ses na nás usmíval!“
Držela lyže v náručí, snažila se ani nehnout, aby jí znova nevypadly z rukou a nedělaly hluk. Zarachotí a pes skočí.
„Viku, co tam máš? Ále nebojte, přišel se kamarádit! Nekouše!“
Pes se ušklíbl na celou hubu, nezdvořile frknul, jako by se divil – copak je možné jeho podezírat z takové hlouposti, kousat bez důvodu! – zvedl se a ťapal za hlasem.
Skupina lidí se blížila z té strany, kam odešel člověk s družicovým telefonem, bylo jich hodně. Ve skupině na první pohled rozeznala Pavla Nikolajeviče – Kuzmiče – a potom Igora ve zlatých brýlích. Vida, Mark, který ráno šel na nějakou trasu, se vrátil, protože byl s nimi. Pilot Anton vyměnil kabát za červenou péřovku. Pes přiběhl a vtiskl se do jejich společnosti.
„Dobrý den!“ zdaleka zavolal Mark a strčil Kuzmičovi umělohmotnou krabici, podobnou družicovému telefonu. „Vem to.“
Alla zírala na krabici. Takže to byl Mark, kdo mluvil na cestičce? Ale vždyť se teprve teď vrátil z lesa! Anebo přišel už dřív?
„Domluvil ses, Marku?“
„Tak-tak. Spojení je špatné, skoro nic není slyšet.“
„Létání s vrtulníkem se odkládá!“ vesele řekl Igor. „Je mi to líto, s radostí bych vám a vaši přítelkyni ukázal skutečnou lesní pohádku z ptačí perspektivy! Teď se to už nepodaří, sníh se sype. Dobrá, tak příště!“
„Igore Iljiči, svoje věci jsem už odnesl ke Kuzmičovi.“
„A tos správně udělal, Antošo! Ty vždycky děláš všechno správně!“
„Jste se snad mohli zeptat,“ to řekl Kuzmič a hlas měl nespokojený.
„A, co bychom se tebe ptali! Kde je třeba, tam se ptáme, a kde ne, tam si sami své uděláme! Viď, Marku?“
„Podívej se mi na lyže, Kuzmiči. Při sjezdech jsem dvakrát spadl,“ poprosil Mark.
„Zvláštní. Už ráno jsem zkontroloval i sníh i teplotu.“ Kuzmič šel zeširoka, došel k zápraží a zastrkával si do kapes umělohmotné krabičky. Byly dvě. Vida, tak i Kuzmič mohl hovořit o tom, že nepotřebuje cizí oči a uši!
Anebo má tady každý družicový telefon?
Kuzmič shrábl lyže a Alla trochu ustoupila.
„To mi taky dejte!“
Alla mu po jedné podávala lyže.
„Co dělají naši? Nevíte?“ zeptala se.
„Vstávají, obědvají. Normálka.“
„Vaše doktorka poskytuje zraněným a vyčerpaným lékařskou pomoc,“ vesele sdělil Igor. „Marku, už ses seznámil s doktorkou? Jen vezmi v úvahu – ta je moje! Kdo první vstává, ten první snídá!“
„Viděl jsem stopy,“ řekl blížící se Mark a Kuzmič se na něj pozorně zadíval. „Dnešní, včerejší jsou zaváté.“
„Zase přišel!?“
Mark sebral poslední lyže, Alliny.
„Kdo přišel?“ nevydržela. „Čí stopy?“
„Máme tady vlka,“ objasnil Kuzmič a zašel za dům. „Samotáře - zoufalce.“
„Co to znamená?“
„To jsou vlci-zabijáci. Útočí na lidi i na zvířata jen tak. Ze sportu. Touží po krvi.“
„Jednou se srazil s Vikem. Dávno, před dvěma lety,“ doplnil Mark. „Vik se nedal, potrhal ho. A teď je to kdo s koho.“
„Číhá na Vika,“ zdálky pokračoval Kuzmič. „Chce dokončit, co začal. To není vlk, ale bestie. Hajzl mizerná!“
„A co takhle zastřelit?“ zeptal se Igor a nabystřil uši.
„To jsme zkoušeli, ale je mazanej. Za tím se musí jít speciálně, ale nám to zatím nějak nevyšlo.“
„Samozřejmě, vy jste lidé práce, plníte své úkoly! Nu, Antošo, příteli, půjdeme a zabijeme vlka? Zatímco naši se tu vážnou prací zajímají?“
Mark sebou skoro trhnul: „Co s vlkem v metelici?“
„Vždyť jsi viděl stopy!“
„Viděl jsem ranní, když nebyla vánice, jen sněžilo. Jak ho teď vystopuješ? Určitě zalehl.“
„Vy jste lovci?“ zeptala se Alla.
„A psovodi!“ přitakal Kuzmič.
„Ale já bych stejně šel.“ Igor si zapaloval těžkým zlatým zapalovačem a odvracel se od větru. „Je ten vlk velký a mohutný? Pořádný vlk – to je významná trofej!“
„Příště ji získáš.“
„Příště, můj milý, příště už být nemusí. Kdo ví, jestli se tu příště… ukážem!“
Alla zase pocítila jakýsi nátlak, nedořečenost, tajemství… Jako kdyby stáli proti sobě – ti dva, Mark a Kuzmič v jedné linii a Igor a Antoša v druhé.
Vrátila se do domu, kde bylo velmi teplo, rozléhaly se hlasy a dupot.
„Allo Ivanno!“ Sergej Vasilijevič se objevil v chodbě, když si stahovala válenky. „Odkud ses tady vzala? Ztratila ses mi.“
„Dávala jsem lyže pod přístřešek.“
Což ne zcela odpovídalo skutečnosti, ale jí se líbilo, že se něčím zabývala, pracovala, zatím co ostatní chrápali.
„Co naši?“
„Tak různě,“ odvětil Sergej Vasilijevič. Oči měl veselé. Alle za zády zašilhal do komory s untami a péřovkami. „To mi řekni, kam jsme se to dostali, no? Nevíš náhodou?“

„Zatím ne.“

4 komentáře:

  1. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekruru :-D

    OdpovědětVymazat