sobota 22. srpna 2015

Plnokrevná - 21. kapitola 2/3


„Ehm,“ přerušil nás Valdov. „Velice nerad přerušuji tohle malé okouzlující setkání, ale musíme jít. Slunce za chvíli vyjde a má královna už netrpělivě očekává náš návrat.“ Obrátil se k Seleně. „Pokračovat můžeš pak, čarodějko. Kočku ti přenecháme, za všechny ty trable, co ti způsobil.“

„Já nejsem čarodějka, ale bohyně ty zasrané pijavice,“ zamračila se a její duhovky teď měly barvu ohně. „Bohyně Měsíce, ve skutečnosti. Nebo pokud chceš, mocná kouzelnice. Můžeš si vybrat, ale rozhodně nejsem čarodějnice.
 Ted byl na řade Valdov, kdo vypadal znuděně. Mávnul na ni. „Tak už si pohni.“
Selena se jen ušklíbla a pozvedla ruce. Ze rtů jí plynulo tiché zaříkávání a z konečků prstů vyšlehla záře.
Ježíši, plánem bylo, aby mě kouzelnice svázala? Takže by mě upíři mohli odnést… kam do pekla?
Tak to si nemyslím, krasavice.
Ale než jsem stačila zareagovat, Rourke zařval a kopl stojící Selenu do hrudi silou nákladního auta. V tu samou chvíli, zvedl svou rukou plnou drápů, a o milimetr minul Valdovovo hrdlo, když mu vyklouzl z dosahu.
Selena odletěla do tmy s uspokojujícím zarachocením.
Bylo směšné doufat, že by tam našla smrt a zabila se o nějaký balvan, ale bylo zábavné o tom přemýšlet. Jenže ona se za chvíli vrátí zpět, bezpochyby ještě hrozivější a s výsměchem.  Rourke skvěle odrazil její kouzlo, což bylo jeho záměrem. Bohužel čekalo na nás mnohem více kouzel.
Chtěli jsme rychle zapracovat na odstranění upírů a ukončil tuto šílenou potyčku. Než se vlci přemění a Porcelánová panenka z Pekla se otřepe ze svých zranění.
„Teď zaplatíte svými bezvýznamnými životy, Valdove.“ Rourke se rozběhl na upíra, zachytil jeho plášť, aby nemohl uniknout.
Vlci kolem nás zavyli a klesli na lesní mýtinu, aby se přeměnili.
Teď.
Moje vlčice odpověděla unikátní silou, adrenalin se lil do mých žil jako proud z požárního hydrantu. Moje vlčice byla připravená a moje částečná změna do formy lycana, byla téměř dokončena. Moje svaly byly transformované do husté, tmavé hmoty potažené kouřovou kožešinou. Z mého hrdla se vydralo hluboké zavrčení a za pár okamžiků jsem byla mnohem vyšší. Můj čenich se rozšířil a vysunuly se mi špičáky.
Zaměřila sem se na Rourka. Boj mezi ním a Valdovem probíhal tak rychle, že jsem ho sotva mohla sledovat i ve své nové vylepšené podobě.
Ostatní upíři stáli opodál, stále schovaní pod kápěmi, sledovali Valdova s nemalým zájmem. Nevypadali, jako by se nemohli dočkat, až vstoupí do boje.
Rozhlížela jsem se po Selene. Byla jsem v náladě způsobit nějaké škody, a můj plán byl začít s upíry, a to i v případě, že se dosud ještě nepřipojili. Vlci tu budou za několik málo okamžiků, a Rourke a já budeme potřebovat, aby nás upíři neotravovali, než budeme moci bojovat s vlky a mít šanci se dostat pryč.
Byla jsem skoro u skupiny, která si mě ani nevšimla, když v tom se zpoza stromů vypotácela postava. Šla opileckým krokem přímo ke mně, s hrozbou vepsanou v každém kousku těla a nebyla to Selene.
Byl to vlkodlak v lidské podobě, a jeho hněv byl velmi intenzivní.
Trvalo mi jen okamžik, než jsem ho poznala.
Mé oči se zúžily.
Zrádce.
Moje vlčice zavyla.
Mohla jsem ochutnat jeho nenávist, když se blížil. Bylo to suché a zatuchlé, jako něco mrtvého. Mojí vlčicí projel vztek. Neexistovalo nic, co vlkodlak nenáviděl víc, než ztrátu cti.
Zavolala jsem na něj, moje hlasivky byly drsné, ale slyšitelné. „Ale, ale, myslím, že mě ani nepřekvapuje, že tě tady vidím. Vždycky jsi mě nenáviděl, takže myslím, že to dává smysl. Líbí se ti, co vidíš, Stuarte?“ zavrčela jsem, když se blížil, vytřeštil oči, pak se zamračil. „Ty jeden zasranče,“ zavrčela jsem znova, „máš štěstí, že tu není můj otec, utrhl by tu tvou ubohou hlavu. Ujistil by se, že si uvědomuješ hloubku své zrady,“ zašklebila jsem se, vycenila jsem na něj své nové dlouhé špičáky. „Ale máš štěstí, místo toho máš tady mě.“
Stuart Lauder, Hankův syn, se na mě podíval, překypujíc zuřivostí. „Jsi ohavnost,“ řekl. „Plíseň na skvělé rase vlkodlaků. Vždycky jsi byla hříčkou přírody a bylo jen otázkou času, než nás všechny stáhneš ke dnu. Nedopustím, aby se to stalo. Rozhodl jsem se to zastavit. Ani můj otec neměl tolik odvahy postavit se ti, ale já ji mám,“ plivl na zem. „Starší byli ochotni čekat, jen seděli na zadku s palci v puse, než nás zničíš. Ale nová generace vlků nehodlá jen tak sedět a přijmout to. Jsme připraveni bojovat všichni do jednoho, jako Smečka, jako jedna síla, která udeří. Nebudeme čekat, až bude sakra pozdě a všecky nás zničíš.“ Zastavil se pár kroků ode mě a jeho žluté oči hořely, hnědá srst mu rašila na předloktích.
„Stuarte, je to vaše válka, ne moje. To vy stavíte vlky proti sobě, kvůli svému hloupému strachu. Se mnou to nemá nic společného. Nejsem hrozba pro žádného vlka. A upřímně, myslíš si, že naše smečka - promiň, moje smečka - nevyhraje? Jižní vlci nejsou dost silní, nikdy nebyli. Vybral sis stranu poražených, blbče.“ Líbil se mi zvuk mého hlasu, zněl pevně jako skála. „Severní území jsou silnější, a budeme i nadále nejsilnější. Tohle není žádná soutěž. Chystáte se zemřít pro nic, ne, že byste mi nebyli u prdele. Jen poukazuji na fakta.
Ušklíbl se. „Ne nejedná se o Jižní vlky, ty psí děvko. Tohle je Nový řád vlkodlaků.“
Nejsou to Jižní vlci? Kdo je sakra Nový řád vlkodlaků?
Snažila jsem se zpracovat to, co právě řekl.
Stuart se zasmál mému zmatku. „Je to pravda, zastáváme nový řád věcí. Jsme vlci z celého světa, kteří se sjednotili do Jediné Smečky. A budeme vládnout, o tom nepochybuj. Jsme silnější, a než se prach usadí, všichni ostatní vlci, kteří do teď nebyli natolik stateční, aby se k nám připojili, budou donuceni se k nám přidat, jinak zemřou,“ prohlásil. „Generace starších je oficiálně u konce a nová generace právě začíná. My držíme moc.“
„Máš na mysli moc, kdy vám upíři a čarodějky dělají pasáky? Jsi mimo,“ odpověděla jsem. „Myslíš, že Nováčky bude bavit hrát zálohu stvořením noci? Nebo raději hrají hru jsem-psíma-očima-a-ušima čarodějnice?“
Obdařil mě zlým úsměvem, jeho řezáky byly každou vteřinu delší. „Nový řád udělá vše, co bude potřeba udělat, aby svou práci dokončil.“
Vyskočil.
Odmávla jsem ho pryč stejně jednoduše jako mouchu.
Odkutálel se několik metrů, a byl zase zpátky.
„Pleteš si mou ženskost se slabostí, Stuarte,“ zasmála jsem se.
„A teď dostaň svou prdel sem, ty zasraný bastarde, a bojuj jako vlk… Oh, promiň, ooo tak silný vlku Nového řádu.“
I když z něj přeměna přímo sálala, na několik vzácných okamžiků by byl neschopný, kdyby se opravdu rozhodl přeměnit. Dost času na to abych ho zabila, a oba jsme to věděli.
Začal pomalu kroužit. „Nejsi silnější než já. Můžu tě porazit v lidské podobě naprosto v pohodě.“
„Jak je libo, debile.“ Vrhla jsem se na něj, moje drápy mu roztrhaly tričko, a pod ní se řinula hustá brázda krve. „Vypadá to, že budeš naporcován. Nebo snad Nováčci potřebují brnění, než začnou bojovat?“
Jeho oči sálaly opovržením. „Nepotřebuju před tebou žádnou ochranu. Mohl bych tě zabít s jednou rukou uvázanou za zády.“
„Tak se o tom pojďme přesvědčit,“ pokynula jsem mu svými zakřivenými drápy.
Vyskočil. Dali jsme si několik koleček, on mi dokázal zasadit občas nějakou ránu, a já se ujistila, že ho to na oplátku bude pěkně bolet. Někteří vlci už dokončili své přeměny a kroužili kolem nás v těsném kruhu. Byla jsem překvapená, že neskočili do boje, ale taky jsem jim byla za to vděčná.
Stuart byl rychlý a nehrál poctivě, byl silnější než kterýkoliv člověk, ale pro mě to bylo až příliš jednoduché. Moje vlčice se v mé mysli držela zpátky, nechala mě bojovat, neboť se zatím nepřeměnil ve vlka. Ale dala o sobě vědět burcujícím řevem, když se mi povedl obzvláště dobrý výkop.
Stuart zavrávoral, když mu na hrudi přistála moje další silná rána. „Ještě nemáš dost, Stuarte? Nebo potřebuješ menší pauzičku?“ posmívala jsem se mu.
Hodně krvácel z hrudi a tváře. Vlci kolem nás vrčeli, štěkali a vyli netrpělivostí. Pach agresivní hrozby mě několikrát málem odzbrojil, ale má vlčice odfiltrovala pachy tak rychle, jak jen to šlo, a zachránila mě před úplným zahlcením smyslů. Zvyknout si na ten pach se nedalo, byla příliš intenzivní.
Celou dobu, co jsem bojovala se Stuartem, Rourke zápasil s pochechtávajícím se Valdovem. Upír se pohyboval příliš rychle a bylo těžké jej chytit. Rourke zařval, když shodil upíra na zem, ale ten se okamžitě objevil opodál a smál se.
Potřebovala jsem se Stuarta zbavit a to rychle, protože bude zjevně zapotřebí nás obou, abychom Valdova zlikvidovali – pokud je to vůbec možné. Pak tady byli další upíři, se kterými se budeme muset potýkat, ale přesto se žádný z nich stále k rvačce nepřipojil. Stáli stranou a dívali se. Nechápala jsem proč, ale doufala jsem, že to není kvůli tomu, že jsou tak silní, až jim tahle rvačka připadá jako směšná potyčka. Zřejmě museli mít nějaké rozkazy.
Neměla jsem v plánu přestat bojovat. Bez boje vlci nejdou k zemi. Instinkt vyhrát byl v nás příliš hluboko zakořeněný. Když se Stuart zastavil, prohodila jsem: „Copak se děje, Stuarte? Nejsi ochoten pro svou věc zemřít?“
Krev z rány na čele mu stékala do oka. Otřel ji hřbetem ruky. „Ty budeš tím, kdo zemře, děvko. I když se ti podaří stáhnout mě sebou, tihle vlci tě roztrhají na kusy.“ Aby zdůraznili jeho prohlášení, někteří vlci zacvakali zuby na souhlas.
Vlastně to byl docela zázrak, že se ještě nezapojili. Pach krve a strachu měl roztavit jejich kontrolu a zažehnout zvířecí instinkty. Museli být nějak napojeni na vůdce, nebo mít vojenský výcvik, aby zůstali stát v lajně. Buď to, nebo jim dal Stuart nějaký příkaz už před tím. Ale tak jako tak, pokud zůstanou, kde jsou, nebudu se s nimi hádat.
„Nebudou vaši noví zaměstnavatelé naštvaní, když mě ten tvůj Nový řád vlkodlaků roztrhá na kusy? Myslela bych si, že když jste vzali práci jako „najatí pomocníci“ museli jste podepsat nějakou čestnou smlouvu, ne? Ach, vlastně… omlouvám se, slovo „čest“ jsem řekla omylem.“ Snažila jsem se tím poukázat na to, kým jsou. „To slovo však pro vás zřejmě nemá žádný význam.“
„Já mám svou čest!“ vykřikl a rty zkroutil v divokém úšklebku. „Proto si tak užiju to, až tě budu vraždit. Nepracujeme pro upíry, ty špinavá děvko, uzavřeli jsme vzájemně výhodné spojenectví. Jen jsme se rozhodli tě nejdříve odstranit,“ pokrčil rameny. „Královna se s tím bude muset vyrovnat.“
Vykopl nohou a zasáhl mě do stehna. Dvakrát jsem se překulila, dva nejbližší vlci uskočili a zavrčeli na mě, ale já už zase stála na nohou. Kroužila jsem kolem Stuarta, snažila jsem se najít nejlepší příležitost, jak to rychle ukončit, když můj mozek polechtalo jiné vědomí.
Okamžitě to zesílilo a já vyčkávala, dál jsem kroužila. Ale nic než prázdno jsem necítila. Tati?
Nic.
Znova jsem to zkusila. Tylere?
Jessico! Díky bohu! Tyler zaklel. Snažím se s tebou spojit už 20 minut. Jsme skoro u vás, byli jste mnohem blíž, než jsem si myslel. Váš pach je tady všude, i když nám ta zasraná síra ucpala nosy. Všichni jsme se přeměnili. Cítím i zpropadené Jižní vlky. Cítila jsem jeho energii a rychlost jak běžel. Můj bratr mohl běžet dvakrát rychleji, než ostatní vlci. Bude tady za chvíli.
Tylere, nejsou to Jižní… spojení se přerušilo, když Stuart vyskočil. Můj mozek se zase přepnul do bojového režimu a praštil dveřmi před ostatními myšlenkami. Chraplavě jsem vykřikla a vrhla se celou svou váhou na Sturtovo blížící se tělo. Střetli jsme se na půl cesty. Vydal přidušený výkřik, když se mu moje drápy zaryly do krku a proťaly tepnu. Byla jsem víc než připravena to s ním skoncovat. „Hra skončila Stuarte, je čas abys zemřel,“ zavrčela jsem.
Zavrávoral, rukama se chytil za zraněný krk, snažíc se marně zastavit krvácení. Jeho ústa se pohybovala, ale nevydala žádný zvuk.
„Je škoda, že neuvidíš, jak budou tví Nováčci rozdrceni.“ Šla jsem k němu, když padl na kolena. „Jo, říkám pravdu. Severní vlci – moje smečka - už jsou na cestě sem. Tihle vlci nemají šanci. Je mi jedno kde jsi je vykopal, všichni zemřou.“
Stuart si svíral krk oběma rukama, krev mu volně stékala na tričko. Poklekla jsem k němu. „Stálo ti to za to, Stuarte?“ zachraptěla jsem. „Stálo za to, skončit takhle a zradit svou smečku?“
Něco se mu blesklo v očích a jeho ruce klesly podél boků. Krev se z krku řinula zcela bez zábran. Jeden koutek úst se zvedl v pološíleném úsměvu, jak se snažil najít slova. „Ty… uhm… zemřeš… děvko.“ Jeho zuby se krví zbarvily do ruda. Snažil se smát, ale nemohl, místo toho vykašlal ještě více krve. „Ty… nemáš ponětí… uhm… co… na tebe čeká. Jsi… pravou dcerou… Cainovou…“
Jeho krk nebyl natolik poraněn, aby ho zabil, ale tohle ho dorazí. Se zavytím se moje vlčice ujala vedení a dorazila ho. Odervala mu zbytek hrdla jedním rychlým pohybem i s páteří a hlavou. Zhroutil se jako hromádka u mých nohou.
Obě jsme byly natolik zaměřené na mrtvé tělo, že jsme si nevšimly dalšího vrčení.

Vzteklý řev mě probral. „Jessiko! Bojuj!“ Rourke se ke mně hnal v plné rychlosti. Valdov stál jen kousek za ním, na svých rtech měl zlý úsměv.

9 komentářů:

  1. Děkuji za další kapču :)

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad a korekci další části ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za pokračování.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat