sobota 29. srpna 2015

Markova archa - 1. kapitola


Milí čtenáři,
dnes začínáme nový příběh, ale tentokrát trochu z jiného soudku. Jde totiž o detektivku, kterou pro nás přeložila Nořice. Doufáme, že se vám bude líbit. - P


„Kam?! Zbláznil ses?!“
S Markem to ani nehnulo, zasunul lyžák do vázání. Zámek cvakl jako obvykle a on pokýval nohou, aby si jej prověřil. Všechno úplně v pořádku – jako vždycky.
„Tohle jsem nepochopil. Zbláznil ses úplně?!“

Mark se ohnul a zvedl hůlky, které spadly, když kontroloval lyže a teprve potom se ohlédl. Kuzmič stál dva kroky od něj, z rozčílení si dokonce strhl svou parádní čepici, sníh mu padal na hlavu, netál a napadalo ho už dost, do kopečka.
„Radši kdybys mi koukl na hůlky, Kuzmiči.“
„Co na nich vykoukám, díval jsem se stokrát. Ale dneska jet nemůžeš. Neslyšel jsi předpověď, ty praštěnej?!“
„Nasaď si čepici. Nachladneš si makovici.“
„Marku, sakra, dneska to nejde. Meteorologové upozorňovali už třikrát!“
„Hele, dál už se s tebou hádat nebudu.“
„Se mnou se vůbec nemusíš hádat, řekl jsem – nepustím!“
 Zpoza rohu domu, kolem kterého metelice již navála nevelkou závěj, vyšel Vik a zůstal stát opodál. Neměl rád spory a nikdy se jich neúčastnil. Mark se jemně, zlehka odstrčil a prosvištěl kolem Kuzmiče, který neohrabaně, jako žok, cápnul na stranu, jako by ho Mark mohl doopravdy zajet, a vyskočil na trať. Nebyla skoro vidět, sníh padal každou minutou stále víc, jako by mezi stromy vlála gáza. I vítr fičel stále citelněji.
„Možná má Kuzmič pravdu? Možná bych neměl dneska jet?“
Kdyby tam nestál jemu za zády, ztrápeně a rozčileně nedusal a nestrhnul si z vyholené hlavy čepici, možná by nešel, ale takhle…
„Jen na hodinku, ne víc.“
„Tak tam zmizni dočista v tom lese. Spojení možná ztratíme už za patnáct minut, kdo tě pude zachraňovat?! Já teda ne, to ti přesně říkám!“
Mark spustil na nos brýle, odrazil se a jel na půl síly, přizpůsoboval se nezvyklým hůlkám. Nejel příliš rychle, ale vítr náhle zasvištěl a zapískal v uších, ostrý sníh bodal do nosu a tváří a skoro okamžitě začal zalézat za límec. Nic moc příjemného, teď rozedře kůži do krve, nebude se moci ani umýt, ani oholit. I když, to je jedno.
Trasu znal tak, že by po ní mohl jet v noci se zavázanýma očima a svázanýma rukama a ani jednou se nesplést.
Nabral rychlost. Teď malý sjezd s náklonem vlevo, potom krátké stoupání, údolíčko, velmi nepohodlné, protože je vždycky zaváté a zdlouhavý kopec, který je třeba odedřít ze všech sil.
Mark kontroloval dýchání, dokonce začal počítat, což nedělal skoro nikdy od doby zeleného mládí – raz, dva! Ještě silněji. Raz, dva! Ještě trochu přidat, přesně tak, dobře!
Počítal proto, že do takové vánice nevyjel ještě ani jednou, bylo mu divné, že skoro nevidí trať a to mu vadilo, odvlékalo to pozornost od práce, která sotva začala.


Kuzmič chvíli postál, hleděl pod kopec do lesa. Nic a nikoho už neviděl, jenom sníh se sypal přímo před očima, až se mu chtělo ho odhrnout rukou jako záclonu. Pak se podíval na hodinky, zápěstí si skoro strčil až k nosu.
Budeme doufat, že to trasu dočista nezasype. Ale co je tu k doufání, když je jasné, že zasype! Velkou rukou si silně otřel hlavu, narazil čepici, trochu popřemýšlel, jestli za ním nemá plivnout, ale neplivl.
Kuzmič byl pověrčivý, i když by to nikdy a nikomu nepřiznal.
Zdálo se, že temná hromada modřínového domu se kýve ze strany na stranu za stěnou rozpoutavší se metelice, ale les za ním zmizel, ztratil se, nebyl.
Hlavou vpřed rozrážel metelici. Kuzmič došel k zápraží vyvýšenému o několik schodů, pod složitě vyřezávanou stříškou. Nejasný stín se přiblížil a zůstal stát opodál.
„Co se tam vrtíš?“ zeptal se Kuzmič a ani se neotočil. „Odešel, no. A já můžu co?!“
Od dveří se přesto ohlédl. Stín tam už nebyl, zmizel.
Vešel do prostorné síně, a ani si neoklepal sníh, ani se nesvlékl, vrazil do druhých dveří. Odtud najednou zavonělo teplem a obvyklými vůněmi, zdálo se, že někde hraje hudba. Copak ji Mark zapomněl vypnout?
V prostorné místnosti byla úplná tma, nehledě na to, že venku byl vlastně den a z okolní temnoty se Kuzmič definitivně a silně rozčílil.
„Ale co, světlo nejde zapnout?! Tak a budeme bloumat potmě?“
V hloubi chodby se ukázala vysoká postava v domácích pimách (pozn. překl.: vysoké střevíce s chlupy dovnitř) a vyšívaném svetru.
„Ujel!“ krákl Kuzmič, jako by se ho postava na něco ptala. „Povídal, na hodinu, ne víc.“
Serval bundu, ze které kapalo, švihl jí na podlahu a šel chodbou do nejvzdálenějšího pokoje. U dveří serval čepici a hodil jí po bundě. Mlčenlivá postava udělala nepostřehnutelný bleskový pohyb, v letu chytila čepici, potom popošla a bundu zvedla.
Kuzmič postával na prahu.
„Bylo by třeba zkontrolovat generátor,“ promluvila postava.
„Zkontroloval jsem ho dávno!“
„Pušky?“
„V pořádku jsou pušky!“
„Je třeba upozornit vojáky.“
„No poučte mě, jen mě poučte!“
Postava ještě chvilku trčela v chodbě a potom zmizela neznámo kam.
Kuzmič vešel do místnosti, zastavěné složitou aparaturou, plechovými skříněmi, bednami a policemi. Kdoví proč to nazývali zbrojnicí, i když ze zbraní tam bylo všeho všudy pár pušek.
Jestli to takhle půjde dál, světlo vypadne nejpozději za čtyřicet minut.
Dobře, že minulý týden přivezli mnoho mazutu, na nějakou dobu to stačí. Kuzmič nikomu v ničem nevěřil – ani lidem, ani počasí, ani přírodě – ale vždycky si dělal zásoby. Někdy jeho zásoby narůstaly do strategických výšin, kvůli tomu vznikaly mezi ním a Markem potyčky, ten si absolutně věřil a počítal, že vždycky najde východisko z libovolné situace. Kuzmič se domníval, že taková sebedůvěra má původ speciálně v mládí, s Markem se proto nehádal, ale zásoby velmi obratně maskoval.
Došel k širokému železnému stolu, bůhvíproč pohlédl z okna – nic není vidět, jenom sníh se valí – a začal po řadě zapínat páčky. Pult odpověděl, zhluboka zabručel, jako čmelák, zaplály zelené ohníčky. Kuzmič sebou prásknul na prosezené křeslo, pokryté nerozpoznatelným kožichem, sedl si a nasadil na vyholenou hlavu sluchátka – jedno výš než druhé.
„Orle, Orle, volá kordon (pozn. překl.: osídlené soběstačné místo na Sibiři) půlstovka-tři. Jak mě slyšíte, Orle?“
Ve sluchátkách zapraštělo, jako by se trhal hadr – proč v nich vždycky tak praská?! Ale všichni říkají – technologie, technologie! Vpřed šly dávno tyhle technologie! Kam teda šly, když ve sluchátkách chrastilo vždycky a stejně chrastí až do teď?!
V daný moment Kuzmiče štvalo všechno a technologie také.
„Orle, kordon půlstovka-tři volá, jak mě slyšíte?“
„Slyším výborně, půlstovko-tři,“ ozval se ze sluchátek vzdálený hlas, překrývaný praskáním.
„To jsi ty, Kuzmiči?“
„Já, já.“
„Co u vás?“
„Jeden muž v lese. Ujel,“ mrkl na hodinky, „ve dvanáct hodin čtrnáct minut směr Galygino. Pravidelný návrat třináct patnáct. Slyšíš mě, Orle?“
Třesk ve sluchátkách a víc nic.
„Orle, jak mě slyšíš, příjem!“
„Kuzmiči, co je tam u vás? Jste se zfetovali?!“ znělo vztekle přes poruchy.
„Bouřkovou výstrahu jsme vám dávali na co? Máte díru v makovici? Srandičky, co, všichni tady blbnou?!“
Kuzmič pečlivě vyslechl dlouhou tirádu kleteb, neurčenou pro radioprovoz, zato určenou pro Marka, který ujel směr Galygino. Pečlivě vyslechl a do mikrofonu řekl: „Orle v případě mimořádné situace spojení v patnáct nula nula.“
„Příjem, kordone půlstovka-tři, ksakru! Ještě vy jste nám scházeli, krucinál… Předpověď větru znáte?“
„Známe.“
„Ve vašem okrsku se s námi od včera nespojila skupina turistů. Východně od Vasjuganského vrchu vyšli směrem na Tugarinské sopky a ztratili se, čert je vem, pitomce. Poohlídni se tam, Kuzmiči!“
„Jasně, příjem.“
„Máš dost mazutu? Průsmyk zavřeli.“
„Mám dost, Orle. Do vi (pozn. překl.: na viděnou).“
„Do vi, půltstovko-tři.“
Kuzmič strhl sluchátka, zavěsil jedním uchem za kraj železného stolu a ještě trochu poseděl.
Zkus to a zastav ho, jestli si něco vezme do hlavy. On si vezme, ale ty, – makej Kuzmiči a hrabej! Záchranářům volej, vysvětluj, za uši dostaň! Ale to nejhlavnější – teď seď a čekej.
Čekej a hádej – vrátí se nebo ne?
Čekej a dumej – dojde nebo zmizí?
Čekej a mlč – bědovat nebo se vztekat nahlas je zakázáno.
Mark se stal tím, kým se stal jedině a pouze proto, že nebylo možné ho zastavit, když si vzal něco do hlavy. Kuzmič znal tenhle jeho povahový rys, vážil si ho a počítal s ním, ale – kruci himl – alespoň někdy je třeba poslouchat to, co říkají starší!
Světlo bliklo, ale nezhaslo. Kuzmič vypnul vysílačku, vyšel do chodby, kde již předtím byla tma, našel na věšáku péřovku, kterou dříve hodil na podlahu a narazil si čepici. Najednou uslyšel, jak něco bouchá o podlahu. Otevřel dveře a vyšel do síně.
Venkovní dveře byly otevřeny dokořán. Nemluvná postava, až po oči zasypaná lepivým sněhem, tiše a soustředěně skládala podél modřínové stěny polena. Kuzmič ji obešel a seběhl ze zápraží, klouzal na umetených schodech. Před zápražím pod stříškou stály dřevěné saně, do vrchu naložené poleny. Za několik okamžiků Kuzmič přeložil těžká syrová polena.
„Vik šel za ním,“ informovala postava bez jakéhokoliv výrazu.
„Fajn.“
Prošel kolem domu – nohy vázly ve sněhu, cestičky už skoro zaválo – došel do toho místa, kde by měla začínat trať, zůstal stát a zadíval se.
Nikdo a nic. Jen zdivočelý sníh.
Od lesa, který ležel směrem, kudy odešel Mark, se pomalinku zdvíhal podivný a jednotvárný zvuk – vítr sílil, nespletli se, meteorologové. I když, z televize věčně melou hlouposti o počasí, ale vojáci se nikdy nepletou.
Kuzmič si dopnul zdrhovadlo a zalepil suché zipy na límci, který okamžitě zakryl spodní část tváře jako maska. Límec byl mokrý od sněhu, nepříjemný.
Vrátil se k domu a prověřil námořnické lano, které bylo všude kolem nataženo v kovových kruzích. Když se zvedla opravdová vichřice, bylo možno jít a jen se držet provazu. Dva kroky vedle a šup, zmizíš. Mozek omámený divokou metelicí okamžitě ztrácí smysl pro směr, jdeš stranou a zmrzneš sto metrů od domu. Kolik už takových bylo…
Kuzmič šel k hangáru a pečlivě se vyhýbal pohledu do metelice, za kterou byl les a v lese Mark. Zarachotila těžká plechová vrata a pod stropem zazářily silné lampy.
Zde se k sobě tiskly dva sněžné skútry, široký silný ratrak a malý traktůrek se kterým jezdili, když byly cesty nesjízdné. V rohu byl rezervní generátor, pro případ poruchy toho hlavního, strategické zásoby mazutu, o kterých Mark nic nevěděl a spousty a spousty tajných stojanů, podpěr, pomůcek a zařízení, která Kuzmič nutně potřeboval pro svou práci.
Někdy, když měl dobrou náladu, nazýval Mark Kuzmiče Merlinem a rozhodně odmítal objasnit, kdo že je vlastně tenhle Merlin.
Kuzmič pohladil ratrak po červeném naleštěném boku, obešel jej, vytáhl z plechové bedýnky několik raket, cpal je do kapes a zlostně funěl. Na polici stály v řadě lampy, od velikých, podobných přenosným projektorům až po malé, kapesní. Kuzmič si narazil na čepici čelní lampu a popadl ještě jednu velkou lucernu.
Víc už v hangáru nebylo co dělat.
Kuzmič vyšel ven, silně bouchl dveřmi a zajistil je závorou, aby je neotevřel vítr.
Les pod kopcem už nesténal, ale hučel, hrozně, hluboce.
Vrať se, poroučel v myšlenkách Kuzmič Markovi. Vždyť nejsi malý kluk, ale dospělý chlap! Vidíš, co se děje!
A s nadějí se znovu podíval k lesu, tam, kde ještě ráno byla lyžařská trasa. Nic a nikoho nebylo vidět a tak šel dál, cestou prověřoval kovové závěsy s nataženým námořnickým lanem.
V jeho vlastním domě bylo úplně ticho a tma, byl cítit parafín a lyžařské vosky, ta nejlepší vůně na světě. Dům sestával ze tří pokojů – na co jich on má mít tolik, to nechápal, jen zbytečný úklid navíc, ale to rozhodl Mark. A jestli se Mark rozhodl, tak s ním prostě nehneš. Jeden se nazýval pokoj pro hosty – na co je mu pokoj pro hosty, když u něho žádní nejsou – ale ještě navíc ložnice a jídelna. Všichni normální lidé mívají kuchyni, ale on – jídelnu!
Na co je mu nějaká jídelna…
Náhle ztuhl uprostřed téhle jídelny a svižně strhl s hlavy čepici.
Zdálo se mu to, nebo ne?
Ještě vteřinu poslouchal, potom vyrazil ze dveří a pádil k velkému domu. Na kopečku, uklouzl, div neupadl a těžce dýchaje utíkal k vysokému zápraží.
Nemluvná postava, zasněžená až po oči, mu vyšla metelicí vstříc.
„Tam,“ řekla a ukázala do lesa.
„Opravdu?“
„Ze směru od Galigyna.“
A oba ztichli, poslouchali.
Les hučel a v jeho vytí nic nebylo slyšet.
Kuzmič popošel na zápraží – v síni už žádná polena nebyla – doběhl do zbrojnice, zapnul přenosnou vysílačku, zavěsil za pás a vyzkoušel, jestli dobře drží. V chodbě stáhl unty (pozn. překl.: vysoké boty po kolena s chlupy dovnitř), rozrazil dveře do sousední místnosti, kde byla uschována lyžařská výzbroj, vybral lyže, hůlky, lyžáky a začal se obouvat.
Mlčenlivá postava se tyčila v chodbě.
„Z čeho stříleli?“ Obouvat se bylo nepohodlné, Kuzmič funěl.
„Z dvojky, zdá se.“
„Z naší?“
„Z naší, zdá se.“
„Tam uvázli nějací turisté, říkali vojáci.“
Odpověď nepřišla.
Kuzmič si připnul na zápěstí kompas, podobný obřím, napuchlým hodinkám a zadupal nohama, aby boty správně sedly.
„Davaj!“
Postava mlčky přistrčila dávno připravený batoh. V něm byla vždycky přichystána havarijní zásoba: léky, obvazy, injekce s anestetikem. Z boku trčely skládací sáně, vyrobené místním kutilem – uvezou zraněného, když bude třeba.
„Spojení v patnáct.“
Světlo v celém domě bliklo na rozloučenou, jednou, podruhé, a zhaslo. Kuzmič rozsvítil lampičku na čepici a vytáhl lyže s hůlkami, které hlučně rachtaly na modřínové podlaze.
„Tam v bundě jsou náhradní rakety. Raketnice je tam kde vždycky.“
Postava opět mlčela.
Kuzmič se vyvalil na zaváté zápraží a černý stín proletěl kolem něj.
Od strachu, který mu stáhl hrdlo, mu zaskočilo a málem upadl dozadu.
„Viku?! Viku, ty ses vrátil?!“
Severský vlkodav si dřepl na zadní tlapy, zavyl a popolezl. Zatímco se pokoušel dýchat, Kuzmič pohlédl na nemluvnou postavu.
„Hoďte sebou,“ řekla jednotvárně a klidný, takřka bezvýrazný hlas, přivedl Kuzmiče k rozumu.
Přicvakl lyže, zhasnul lampu, která stejně nebyla k užitku, stáhl čepici k očím.
„Viku, vpřed! Hledej! Hledej, Viku!“
Vlkodav vyskočil a zavrtěl se, bílý ocas se míhal v metelici a byl jedinou nadějí. Dovede jej tam, kam je potřeba.

Tam, kde se stalo neštěstí.

5 komentářů:

  1. Díky. Vypadá to dobře.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju, kapitola mě hodně zaujala a těším se na další :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad, vypadá to zajímavě.

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat