pondělí 4. května 2015

Nedocenitelná - 11. kapitola


Překlad Claire


Byl to jeho den volna. Měl by být doma a relaxovat, ne studovat případ, ale on si nemohl pomoci. Z nějakého důvodu ho Adamsonová otravovala jako neustále bodající vosa. Nepomáhalo ani vědomí, že je někde venku, a snaží se najít Indii. Seděl ve své retro černobílé kuchyni, zatímco listoval dokumentací.
India, pohřešovaná dívka, která se zřetelně podobala mladé verzi Adamsonové. Položil obě fotky vedle sebe; přestože Adamsonová byla v teenagerském věku, když byla její fotografie pořízena, byly si tak podobné, že by mohly být sestry – a to bylo trošku děsivé. Obě měly kaštanové vlasy, jež jim ve vlnách spadaly na ramena, v jejich očích bylo něco zvláštního, co se člověku dostalo pod kůži, a nutilo ho připadat si jako parchant.
S náhlým trhnutím odhodil papíry na stůl a ostře vydechl. Nikdy neměl problémy se sebekontrolou, ale Adamsonová ho vytáčela, což si náležitě vychutnávala. Jako by se to pro ni stalo olympijskou disciplínou.
Dotkl se sledovacího zařízení, které si s sebou přivezl domů – chtěl ho na ni použít, ale vždy, když se ocitlo v jejím dosahu, rozbilo se. Nehledě na množství vyměněných baterií, součástek nebo vylepšování softwaru. Věděl, že naskočí až ve chvíli, kdy jeho služby nepotřebuje.
Natáhl se do ledničky pro pivo, ztuhl, a pak ho vrátil zpět. Pro případ, že by musel vyjíždět.
Rozložil soubory ze složky po stole. Podobnosti v případech, které Adamsonová vzala, byly velmi podezřelé. Děti se vždy pohřešovaly bez jakékoliv stopy, policie byla bezmocná, ale nějak se rodičům podařilo narazit na Adamsonovou, a zaplatit jí, aby našla jejich potomka. A ve všech případech se tak stalo, přestože někdy už dítě nebylo naživu.
V tom byl ten háček. Měla mnohem lepší úspěšnost než průměrný agent FBI, než celá zasraná agentura! Udeřil pěstí do stolu a všiml si, že sledovací zařízení bliká.
Usmál se, a popadl ho. Míří na jih. To nebylo poprvé, stejný vzorec se již opakoval; někdo v Novém Mexiku jí pomáhal a bylo na čase, aby ho O´Shea zkontaktoval a promluvil si s ním.
Vzal bundu a klíče, zamířil k autu. Zvedal se vítr, proudil uličkou vedle jeho domu. Pár dní volna bylo dobrých na pořádný výlet, a takhle se nikdo nedozví o jeho odchýlení se od předpisů.
* * *
Cesta do Nového Mexika proběhla bez komplikací. Spěchala jsem jako blázen, snažila se dohonit čas, který jsem postrádala. Cítila jsem Indii, její strach a zmatek, a ještě hůř – její síla pomalu slábla. Ne, že by umírala, ale ztrácela vůli. Kdokoliv ji unesl, usilovně se snažil ji dostat pod kontrolu. Nemohla jsem si pomoci a přemýšlela, jestli se to samé stalo i Berget. Oba případy si byly na můj vkus až příliš podobné. Park, hodina, zatracené datum – dokonce byla i na té samé houpačce. Jediným rozdílem bylo, že Berget postrádala schopnost hledače duší, kterou podle mě India disponovala. Ruce jsem měla zpocené a volant celý mokrý, stále dokola jsem si přehrávala detaily obou případů. Obávala jsem se nejhoršího. Že tento případ skončí stejně, jako Bergetin – smrtí, kdy ani nebudu schopná rodičům přivézt tělo.
Zapudila jsem tuto myšlenku. Ne, nebudu o tom přemýšlet. Opět se ve mně zahnízdil pocit viny. Byla jsem tak mladá, co se týče věku i schopností, že když Berget zmizela, absolutně jsem netušila, co dělám. Přesto jsem cítila vinu za to, že byla unesena, že jsem nějak podivně zodpovědná za její zmizení. Pro detektivy nebylo těžké to rozhodnout, tím spíš, když jsem s nimi souhlasila.
„Tentokrát to bude jiné.“ Řekla jsem, omylem vytrhla Alexe z lehkého podřimování. Naklonil ke mně hlavu a po chvíli se opět vrátil do spánku.
Po tom, co se stalo, jsem věděla, že ať jde o kohokoliv, věděli, že Indii stopuji. Také věděli všechno o Berget, takže bych se měla připravit na všechno, co mi přijde do cesty. Nic z toho mi nepomohlo se cítit lépe.
Jedouc tak rychle, jak jsem se jen odvážila, s krátkou čtyřhodinovou pauzou na spaní, jakmile jsem už nedokázala udržet oči otevřené, jsem naši dlouhou cestu ukončila po další hodině a půl – v půl páté ráno jsme byli v Roswellu. Nebo aspoň v severní části města.
Navzdory dlouhé společné historii města a UFO, bylo v této oblasti jen velmi málo nadpřirozené činnosti – na rozdíl od Severní Dakoty, která měla více než velkou účast na všem divném a divokém. V Roswellu bylo jediné místo, kde jsem mohla zůstat, a to bylo spravováno jedním velkým zlobrem, který nosil tlustý zlatý prsten podobný Alexovu obojku. Jinými slovy stvoření hodně za hranicí lidskosti.
Landing Pad byl název pro místo, kde byl malý motel s lokálem pro ty, kteří se potřebovali ubytovat ve vší diskrétnosti.
Zaparkovala jsem a Alex mě následoval ven, asi půl metru za mými patami, plníc příkaz zůstat mi nablízku. Protáhla jsem se a on mě napodobil, jak nejlépe dovedl. Přinutilo mě to se pousmát – byla jsem ráda, že mě vyčmuchal až k hotelu.
Paní na recepci mě zapsala, dala mi klíč. Vešli jsme do apartmánu. Nemělo smysl mému příteli volat hned, jelikož vyspával až do poledne. Šaman, jehož jsem zde hodlala navštívit, byl mnohem horší – neaktivní až do soumraku. Naučila jsem se jednu věc – nepleťte se do Šamanova denního rozvrhu, pokud chcete, aby vám pomohl.
Zamkla jsem dveře na dva západy, zkontrolovala pokoj a padla do postele. Alex se uvelebil v nohou postele. Okamžitě jsem usnula. Aspoň jednou šlo o tvrdý spánek beze snů.
Po několika hodinách jsem se vzbudila. „Sakra,“ pronesla jsem, zatímco jsem rozhrnula závěs. Spala jsem déle, než jsem plánovala. Vyskočila jsem z postele, popadla Alexe – šli jsme navštívit mého starého přítele. Možná to byl zlobr, ale také nejlepší zdroj informací, který jsem tady na jihu měla.
Otevřela jsem dveře jeho domu a zaslechla známý hlas.
 „Nebude to trvat dlouho.“
Věděla jsem, kdo to je, a tak jsem šla po zvuku. Před kamny stál velký zlobr se světle modrou kůží, s tmavě modrými vlasy svázanými do copu. Nebyl tak velký, jako někteří, s nimiž jsem měla tu čest, ale stále měl přes sedm metrů. V nose, rtu a v obočí měl piercingy. Nepřítomně jsem si poznamenala, že se zřejmě snažil jít s lidskou kulturou.
Loudala jsem se k němu, jistá svým přivítáním. „Jak se máš, Doxi?“
S řevem se ke mně přiřítil a sevřel mě do obrovského medvědího objetí, plácl mě po zádech, na což Alex reagoval pobouřeným vrčením.
„Já se zblázním, Rylee! Jsou to měsíce, co jsi tady byla naposledy. Nezhubla si náhodou?“  Držel mě na délku paží, ignoroval Alexovo zuřivé štěkání a zkoumal můj stav. Předtím, než jsem mu stihla odpovědět, mě otočil a posadil za stůl. Vždycky jsem se cítila jako dítě, zvlášť za stolem zhotoveným pro Doxe a jeho kamarády. „Tady, sedni si a jez.“  Postrčil přede mě obrovský talíř se sušenkami a jednu z nich si strčil do pusy. Pokud byl Dox na něco perfekcionista, bylo to vaření. Usmál se na mě a mrknul. „Čerstvě upečené bubákovské sušenky na všechno, co tě trápí.“
Zarazila jsem se s jednou sušenkou u úst. „Doufám, že v nich žádní bubáci nejsou.“ Zasmál se a skepticky pohlédl na Alexe, který jednu ze sušenek okamžitě schramstl.
„Ne. Vzal jsem si recept od jednoho bubáka, co procházel kolem a přidal ho do svého repertoáru.“ Položil jednu z obrovských dlaní na své srdce. „Přece bys nevěřila, že tě krmím bubákem bez tvého vědomí, ne?“
Odfrkla jsem si. „Vzpomínám si na jídlo, v němž byl jakýsi tajemný druh masa…“
„Ach, už si vzpomínám. Ale o tom radši nemluvme. To by nebylo pro nikoho dobré.“ Ušklíbl se a já se zakousla do sušenky. Gobliní maso není příliš chutné, nehledě na to, kolik koření k němu přidáte. A jakmile proběhne trávicí proces a maso vychází, hoří. Další týden jsem nemohla skoro nic jíst.
„Takže potřebuješ pomoc?“
Přikývla jsem s plnou pusou. Natáhl se po sklenici mléka. Po pár locích jsem mu odpověděla. „Jde o dítě, které nemohu vystopovat, a dokonce ani neexistuje žádný důkaz, že byla kdy unesena. Myslím, že šaman je moje eso v rukávu. Doufám, že Louisa na něco přijde.“
Dox si odfrkl a posadil se ke mně. „Takže jsi to neslyšela?“
„Co neslyšela?“
Povzdechl si, složil ruce na stůl. „Všichni šamani, až na jednoho, odešli. Pff.“ Zamával mi s chňapkou před obličejem.
„Cože?! Louisa by nikdy neodešla, tady je přece její domov!“
„Já vím, ale je pryč. Nikdo to nevěděl, dokud se po nich jeden nezačal shánět a nezjistil, že zbyl jenom ten Doran.“
Rozšířily se mi zornice. „Doran? Muž-šaman? To je přece tabu, ne?“
Dox přikývl, zatímco krmil Alexe další sušenkou, který si ji okamžitě dychtivě vzal. „Jo. Ale taky je všechno, co máme. Předpokládám, že chceš vědět, kde bydlí.“
Vstala jsem, oprášila si drobky z kalhot. „Ano, to by se hodilo.“
Dox se na mě slavnostně podíval. „Myslel jsem, že dospělé nestopuješ.“
„Nehodlám je sledovat, jen bych jim chtěla položit pár otázek. Pokud musím s tím Doranem spolupracovat, fajn. Ale raději bych pracovala s někým, koho znám a věřím mu, jako třeba Louise.“
„No dobře.“ Dox vstal a vyvedl mě z kuchyně, Alexe za patami. „Tady je jeho adresa.“ Podal mi vizitku.
Obočí mi málem vylétlo ke kořínkům vlasů. „On má vizitky?“

Dox se usmál a pohladil mě po hlavě. „Počkej, až ho poznáš, Rylee. Myslím, že vy dva, “ – nadšeně zatleskal – „si jednoduše padnete do oka.“ Jiskra v jeho očích mi řekla, že Doran může být problém. Ale stejně k němu musím. Potřebovala jsem, aby mi pomohl najít Indii, bez ohledu na to, jak velký problém může být.


10 komentářů:

  1. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za pokračovanie ☺

    OdpovědětVymazat
  3. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další kapitolu. Těším se na nějakou akci =). Snad proběhne brzy

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad, i když se musím přiznat, že jsem nevydržela a čtu dopředu. Už se těším, jak se poperete se zbytkem a s dalšími díly :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc díky za další překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Srdečná vďaka za preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat