pondělí 20. dubna 2015

Nedocenitelná - 10. kapitola


Vyklouzla jsem ze šatů a běžela ke dveřím, snažila se nemyslet na touhu, která mě nutila se před O´Sheou ukázat nahá. S myšlenkou na preventivní opatření jsem sáhla po čepeli. Jen pro případ.
Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře, držela ostří za nimi, kde nebylo viditelné. „Háló?“ řekla jsem. K mé rozpačitosti za dveřmi nikdo nestál. Koukla jsem se za roh. Nic. Ani pohyb.

Alex ke mně přistoupil a zavětřil. Přísahala bych, že jsem někoho slyšela. Pohled na Alexe mi dosvědčil, že jsem se nemýlila. Rty měl zvednuté, odhalené zuby a z hrdla se mu ozvalo zavrčení.
Zatáhnout ho dovnitř a nasoukat se do nějakého oblečení byla první priorita. Druhou prioritou bylo zjistit, co Alex ucítil.
Klesla jsem se na jeho úroveň, oblečená, s ostřím v ruce. „Co jsi cítil, Alexi? Byl to člověk? Možná muž s pistolí?“
Potřásl hlavou a odfrkl si. „Ne! Ano!“ vyštěkl. „Vlk, velký vůdce-vlk u dveří. Ale muž s pistolí taky.“
Nebyla jsem si jistá, jestli je jeho odhad správný, možná byl stále ještě vyděšený z útěku před smečkou – každopádně jsem udělala věc, kterou jsem nikdy předtím nezkusila. Vystopovala jsem O´Sheu. Po chvilce hledání jsem ho nalezla. Opravdu byl blízko, ale ne dost blízko, aby mohl stát za dveřmi. Chtěla jsem spojení ukončit, ale pocit naprosté beznaděje mě zastavil. Bolelo mě to, jako to byla má vlastní emoce, a to jsem nečekala. Sevřela jsem ruce v pěst, a odtrhla se od O´Shey, neboť jsem se bála, že mi ho začne být líto. To byl také jeden z důvodů, proč jsem nestopovala nikoho jiného, než děti. Dospělí byli příliš komplikovaní; děti většinou jednoduché.
Věřila jsem Alexovi, oblékla se, pak ho přivázala k džípu a zamířila k recepci se odhlásit. Jistě, byly čtyři hodiny ráno, ale neusnu, protože budu neustále přemýšlet, kdo se snažil dostat do mého bytu. Možná se nemohu proměnit ve vlkodlaka, ale to neznamená, že mě nemohli roztrhat na kousky.
„Alexi, zůstaň.“ Zvedla jsem ruku a šla k zadní části džípu. Za zadním sedadlem jsem našla jeho obojek. Byl to jednoduchý, široký kožený obojek se dvěma diamanty. Ano, řekla jsem diamanty, a ano, stál mě balík, ale stál za to. Diamanty byly součástí kouzla, díky kterému ho lidé viděli takového, jaký opravdu byl.
Zabolelo mě srdce. Milly byla tak velkou součástí mého života – jak to všechno zvládnu bez její pomoci? Znovu jsem vytěsnila myšlenky a sevřela obojek pevněji. Jakmile jsem ho Alexovi navlékla, všichni obyčejní lidé ho zaznamenávali jako velkého černého psa neurčité rasy. Ti, kteří viděli skrze závoj, vnímali jeho pravou podstatu, ale většina z nich na sebe nebude chtít upozorňovat.
Přetáhla jsem mu obojek přes velkou hlavu, a řekla: „Teď, když jsi se mnou, ani na okamžik se mi neztratíš z očí. Rozumíš?“
Alex přikývl a velkým drápem si ukázal na srdce. Usmála jsem se. Občas se choval jako člověk. Lámalo mi to srdce ho vidět v pasti, zvlášť když jsem viděla, že pro něj není cesty ven.
Setřásla jsem melancholii a zašla do kanceláře, Alexe u nohy. Vše bral velmi doslovně, což bylo důležité mít na paměti.
V kanceláři bylo ticho, jen dveře zavrzaly, když jsem vstoupila dovnitř. „Mary?“ zavolala jsem. John by měl mít po noční směně volno, v časných ranních hodinách službu přebírala jeho manželka Mary. Žádná odpověď. Zkusila jsem to znovu. „Johne? Je tam někdo?“
Zpoza zadních dveří se ozval šramot a Alex zavrčel. Chytla jsem ho za obojek. Nepotřebovala jsem, aby Alex díky kousancům vyrobil další vlkodlaky.
Další šramot, a dveře se otevřely. „Chceš se odhlásit, Ry? Trochu brzo, ne?“ podotkl John.
Mrkla jsem. „Jo. Jsi v pohodě, Johne? Vypadáš, jako bys v noci pořádně pařil.“
Začervenal se. „Ze všech lidí bys mi zrovna ty mohla důvěřovat. Na konci směny jsem se cítil zvláštně. Všechny zbývající vlasy se mi zježily a potřeboval jsem rozsvítit všechny světla. Došel jsem pro brokovnici, připravený bránit dům. Zvláštní, co? Nelíbilo se mi, co jsem cítil, tak jsem řekl Mary, ať zůstane v posteli a zamkne dveře.“
Jeho příhoda mě nepřekvapila. Lidé se cítí nepříjemně, když nadpřirozené bytosti upozorní na svou přítomnost, přestože žijeme mezi nimi. Vypadalo to, že měl Alex pravdu; byl to vůdce jeho smečky. Byla to velmi silná vlčice, a množství síly, které ji doprovázelo, by dokázalo rozhodit i to nejsilnější srdce. Musela Johnovy smysly spustit na plné obrátky. Podíval se na mne uslzenýma očima a pak sklouzl pohledem k velkému černému psu po mém boku.
Předtím, než se stihl zeptat, jsem ho předběhla. „Tohle je můj pes, Alex. Sledoval mě sem, a neměla jsem to srdce ho nechat u džípu. Jestli musím zaplatit nějaký poplatek za to, že jsem si ho nechala v apartmánu…“ Zmlkla jsem, když jsem zaregistrovala, jak se John na Alexe dívá.
„Nikdy jsem neviděl tak velkého psa. Jednou jsem viděl vlka. Byl zhruba takhle velký.“ Zíral na mě, a já si uvědomila, že jsem mysl skrývající se za uslzenýma očima, velmi podcenila.
Začervenala jsem se. „Máš pravdu.“ Vytáhla jsem dvě stodolarové bankovky, více než dvojnásobek toho, co tady stál nocleh, a položila je na pult. „Bude to stačit?“
John se usmál. „To je v pohodě, Ry. Ty a tvůj… pes, jste tady vždy vítáni. Nekouše, ne?“
Zakroutila jsem hlavou. „Ne, samozřejmě, že ne. Musela bych ho utratit, kdyby kousal.“ Opět jsem ho chytla za obojek. Alex byl možná jednoduššího myšlení, ale nebyl hloupý a navíc byl velmi senzitivní, co se týče vibrací, které z lidí vyzařovaly. Jazyk mu visel z tlamy a neustále měl sklopené oči.
Opustili jsme motel, mířili na západ po I-94, zastavili se pouze na snídani v McDonaldu – hlavně kvůli Alexovi. Objednala jsem si černé kafe a sendvič, který zmírnil můj hlad. Alex měl tři sendviče, jedno menu a horkou čokoládu, kterou dychtivě hltal. Některé věci na něm byly velmi lidské, navzdory jeho zvířecímu zevnějšku.
„Připravený na cestu, brácho?“ Ruce už jsem měla položené na volantu, prsty očištěné od mastnoty.
„Cesta!“ zavyl Alex z okna, což přivedlo okolní psy téměř k šílenství.
„Zpátky do džípu.“ Řekla jsem, když jsem se naklonila a zavřela okno. Zhroutil se na sedačku a věnoval mi své nejlepší psí oči.
Povzdechla jsem si. „Tak aspoň počkej, až budeme na dálnici. Pak si můžeš výt z okna o sto šest. Dobře?“
Oči se mu rozzářily a jazyk mu visel mezi zuby. Zasmála jsem se a šlápla na plyn. Aspoň se nebudu nudit.
 Jen kdybych věděla, jak moc pravdivá se má myšlenka ukáže.

Pozn: překlad Claire

17 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Juj... pěkná kapitola, díky moc Aryo, Kikulko a Paty =). Těším se na další. Jsem hrozně zvědavá, jaká bude ta cesta =).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Překládala Claire. :) Holky pracují na knize společně, aby to šlo rychleji. :)

      Vymazat
    2. Aha =), tak děkuji tedy všem, kdo se na ní podíleli =)

      Vymazat
  4. Veľká vďaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. taky děkuji všem za překlad,Ala

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za skvělou práci ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. Super překlad, děkuji a těším se na další. ��

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc už se nemůžu dočkat dalších kapitol, moje oblíbeníéé jsou právě fantasy s vlkodlaky, když tak napísněte tip díky:)

    OdpovědětVymazat