pondělí 15. prosince 2014

Nedocenitelná - 8. kapitola

Ahoj lidičky,
Překládám poprvé, ocenila bych tedy jakékoliv připomínky, které by mi pomohly překlad vylepšit a tím zlepšit i váš zážitek z něj. Doufám, že se vám bude příběh líbit i v mém podání a budete mít se mnou trpělivost, protože na kapitoly asi budete čekat o něco déle, než když ho měla na starost Claire, které bych tímto chtěla poděkovat za veškerou práci, kterou na překladech odvedla.
Přeji příjemné čtení,
Arya
...

A já ještě doplním, že korekturu místo Aryi převzala nová členka našeho týmu - Kikulka. Dále bych chtěla upozornit, že holky jsou obě vysokoškolačky, takže je téměř jisté, že teď v období zkouškového toho budou mít až nad hlavu, tak se prosím neptejte, kdy bude další kapča, hned jak mi ji holky pošlou, tak se objeví na blogu klasicky v pondělí.
Tak a už dost tlachání, užijte si další kousek příběhu. :) - Paty
...
Jela jsem asi hodinu míříc na západ, než jsem opustila mezistátní a sjela k pumpě. Právě když zapadalo podzimní slunce. Byla jsem dostatečně daleko od domova a než se vydám dál, musím jen vstát a vyrazit zase až ráno. Bylo lepší se dobře vyspat a začít ráno plná energie – to mi vždycky říkala Giselle.
Přes ulici byl poměrně slušný, čistý motel a navíc blízko nájezdu. Přespávala jsem tam i dříve, když jsem nechtěla řídit celou tu tříhodinovou cestu z Bismarku domů. S plnou nádrží jsem se otočila a přejela ulici vděčná, že jsem ve svém džípu vždy vozila tašku s věcmi na přenocování spolu se sadou zbraní a věcí, které se nedají lehce koupit na každém rohu. Dívka nemůže být nikdy dost připravená.
Severní Dakota je známá svým farmařením, neúrodnou půdou a dobrými lidmi. Ne už tolik pro jejich dobré hotely, gurmánskou kuchyni nebo anonymitu. Ani tento malý motel nebyl výjimkou. Schovávajíc se před zvídavými pohledy, přesunula jsem svou oblíbenou zbraň: dvě stopy dlouhý meč (pozn. překladatele cca 61cm) lemovaný stříbrem a mědí, s rukojetí na zakázku speciálně pro mě. Ne, nešla jsem lovit upíry a nečetla jsem příliš komiksů, když jsem byla dítě.  Ale většina nadpřirozených bytostí se neobtěžovala s moderními zbraněmi. Vedlo to spíš k tomu, že jste je pořádně naštvali, než jim způsobili nějakou skutečnou škodu. Rukojeť dole u pravé kyčle a špička ostří blízko mé levé lopatky, to vše drželo šikmo na zádech nejen díky pochvě, ale i díky kouzlu, které pro mě vytvořila Milly. Sevřelo se mi hrdlo, jak jsem pomyslela na svoji sestru-kamarádku. Tím jsme pro sebe byly téměř deset let, a teď byla prostě pryč.
Zhluboka jsem se nadechla a nechala to. Vytlačila jsem ji z hlavy, zatímco jsem kontrolovala zbytek svých nástrojů. Deset dýk, také lemovaných stříbrem a mědí, dvě lasa, jeden paralyzér a jedna vysoce výkonná kuše s šípy na vrchu. Vespod byly balíčky bylin a obklady, která opět připravila Milly. Daly se využít na všechno od spálenin, přes řezné rány a zlomené kosti, po poranění hlavy. Se vším připraveným a se svým mečem pod bundou a bezpečně připevněným na místě, jsem se šla zapsat.
Recepční na mě kývl, když jsem vešla. Měl omšelý kovbojský klobouk stažený přes uši, zpod něj vyčuhovalo sem tam pár zbloudilých šedých vlasů. John mě tu zapisoval víckrát, než jen jednou.
„Našlas dneska nějaké děti, Ry?“ Byl také jediným člověkem, kterého jsem nechala zkracovat mé jméno; koneckonců, bylo mu skoro osmdesát, a uvědomila jsem si, že má právo v tomhle věku říkat si, co chce.
„Ne, dneska ne. Ačkoliv, políbila jsem agenta FBI. Bylo to docela zábavné.“ Mrkla jsem na něj a on se na mě usmál. Byla to pro nás běžná hra. Já mu říkala pravdu a on si myslel, že si z něj dělám legraci.
„Přimělas ho červenat se?“
Vzala jsem si z pultu klíč. „No tak, Johne, víš, že dámy by neměly někoho líbat a pak o tom mluvit. Každopádně, já nejsem žádná dáma, takže jo, přiměla jsem ho červenat se a jeho parťáka taky. Jsem příliš sexy, aby mi odolali – měl bys to o mně od teď vědět, Johne.
Zařehtal se a řekl: „Končím s tebou, holka. Přísahám. Opravdu to byl agent FBI?“
Vykročila jsem ven do rychle se ochlazujícího nočního vzduchu a zamířila k mému pokoji. Číslo třináct. Měla jsem jej ráda, byl to jeden z těch, co se mu každý vyhýbal, takže jsem se nemusela bát, kolik lidí nechalo jejich malé ošklivé ostatky za společnou postelí. Nechutné, já vím, ale je to něco, o čem byste měli přemýšlet, až příště budete spát v motelu.
Bylo ještě brzy, takže jsem si sedla k malému stolku (mimochodem byl s opravdového dubového dřeva), vytáhla papír a tužku a začala si zapisovat, vše, co jsem věděla. Na horní část stránky jsem nadepsala Indiino jméno, věk, barvu vlasů a očí, podezřelé schopnosti a výstřednosti, o kterých mi řekli její rodiče. Nepřemýšlela jsem o ničem jiném, než o tom, které skupiny by si mohly ji a její schopnosti hledačky duší přát. Bylo to to první, co mě napadlo, když jsem ty uviděla obrázky – někdo, kdo mohl komunikovat s duchy tak snadno, a ke komu mrtví chovali takovou náklonnost. Jako někdo, kdo byl zadobře se zvířaty. Hledači duší vzácně museli duše opravdu žádat, aby k nim přicházeli. Byli k nim přitahováni v houfech, se zoufalou potřebou být slyšeni a zapamatováni. Byly tu případy, kdy se jednalo o dočasný jev. O dětech bylo známo, že ze svých schopností vyrostou, když dosáhnou puberty. Ale ti, kterým se to nestalo, byli silní a velmi, velmi vzácní.
Prohrábla jsem si vlasy a položila hlavu na stůl, na papír se všemi poznámkami o Indii. „Kde jsi děcko?“ Neodpověděla. Ne, že bych to snad čekala. Nesnášela jsem fakt, že jsem nebyla schopná dítě sledovat na druhé straně závoje.
Hlasitě mi zakručelo v břiše, připomínajíc mi, že jsem od snídaně nejedla. Opustila jsem své poznámky a vydala se hledat něco k zakousnutí.
Nebyla tu žádná pizza k objednání, ani jiný typ potravin, které by mi mohly být doručeny, takže jsem se vydala pro občerstvení k místní pumpě. Pytlík brambůrků, dvě čabajky a malou krabici mléka.  Sacharidy, bílkoviny a mléčné výrobky, krásně vyvážené jídlo.
Noční vzduch byl příjemný, osvobozující, s neustávajícím větrem, který patřil k této krajině. Přistihla jsem se, že kráčím pryč od motelu, zabočujíc do postranní uličky k nejbližšímu předměstí.
Procházela jsem se přes hodinu, s kručícím žaludkem a s jídlem zapomenutým v tašce, jak se má mysl snažila propracovat věcmi, kterým jsem čelila. Kdybych nebyla na záchranné misi, tak bych dělala vše, co bych mohla, abych zjistila víc o Arcane divizi FBI. Jak moc toho věděli o nadpřirozeném světě a bylo něco z toho pravda? Ale víc než to: měli vůbec ponětí, jak zlé by to bylo, kdyby se velké, špatné „potvůrky“ nadpřirozeného světa cítily ohroženy? Byla by to jedna velká katastrofa za druhou, kdyby se svět dozvěděl o téhle nové divizi FBI. Byla to další zátěž, která se přidávala k mým obavám o Indii. Ale rozptylování nebylo přípustné, když jsem hledala dítě. Takže jsem to musela pro teď odložit stranou a vyrovnat se s tím, až ji najdu.
S rozhodnutím, jak se vyrovnám alespoň s částí věcí, jsem se vydala zpět do motelu.
Strčila jsem hlavu zpět do kanceláře, než jsem se vydala ke svému pokoji. „Hej, Johne! Kdyby mě někdo hledal, zavoláš mi nejdřív?“
John se zamračil a poškrabal se na hlavě pod kloboukem, než odpověděl. „Nikdo tě tu ještě nikdy nehledal. Očekáváš problémy?“
Pokrčila jsem rameny a ukousla kousek čabajky. „Možná. Doufám, že ne, ale čeká mě zítra dlouhý den a opravdu se necítím na to, abych v noci bojovala s agenty FBI, bez ohledu na to, jak jsou roztomilí.“
Jeho smích mě následoval ven ze dveří a slyšela jsem ho, ještě když jsem se dostala k číslu 13 – kde byly otevřené dveře, vylomený zámek, úlomky dřeva poházené po podlaze. Upustila jsem svoji skromnou večeři a popadla svůj meč, nahnula jsem se k hraně dveří, držíc se zády proti zdi. Dobré dvě minuty jsem byla zticha; nehýbala se a jen poslouchala.
Nebylo tam nic, ani jediné zabušení srdce, nádech, pohyb, dokonce ani žádná psychická energie hučící ve vzduchu. Vkročila jsem do místnosti, stále v bojovém postoji, meč připravený navzdory všemu, co mi říkaly mé smysly. Teď jsem si přála, abych si z džípu vzala i některé jiné hračky. Opravdu jsem se nedomnívala, že by po mně někdo střílel. Zatím ne. Nikdo z nadpřirozené komunity by neměl vědět, že mám případ. Od zítřka ano, ale ne dnes v noci.
Pouze s jedinou velkou zbraní stojící mezi mnou a bojem zblízka, nebyla jsem z toho nadšená. I bez ohledu na to, jak dobrá jsem byla v boji zblízka. Rychlá obhlídka nic neukázala, pouze potvrdila, co jsem už věděla: pokoj byl prázdný, vetřelec pryč.
Povzdechla jsem si. Nic není jako hromada problémů. Dělají život zajímavějším.
Vtom se něco zachvělo nalevo ode mě. Otočila jsem se, abych se podívala pořádně. Závěs byl na kousky a byl zakryt černými chlupy. Hned jsem je poznala. Patřily velmi velkému a velmi odhodlanému vlkodlakovi.
K čertu se vším do pekla a zpátky.
Sklonila jsem ostří a ucítila zasvědění na páteři, o vteřinu později, než mě chlupaté hnáty zakončené drápy sevřely kolem krku. Přidušeně jsem vykřikla, mé ruce nejdřív šli po drápech a vzápětí jsem se zastavila, abych sklonila meč.

Nemohla jsem ho použít. Ne na něj.

24 komentářů:

  1. Děkuji za další kapitolu =), připomínky: pár chybiček tam bylo, např. špatně znějící věty, ale vzhledem k tomu, že vím, co překlad obnáší, jak člověk musí "přecvakávat" z jednoho jazyka do druhého, až se mu to kolikrát v hlavě poplete, tak ti fakt můžu jenom říct: JEN TAK DÁL! =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za milý komentář, samozřejmě ještě pořád válčím s tím, že po sobě větu několikrát přepisuju, aby zněla lépe a je možné, že zapomenu něco z předchozí, nebo to naopak zhorším...:) Každopádně na další kapitolu si teď asi počkáte minimálně do vánoc, válčím se zkouškami a nějak není čas.

      Vymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad - akorát kdyžtak pozor na gramatiku:) Např. Přidušeně jsem vykřikla, mé ruce nejdřív šli po drápech a vzápětí jsem se zastavila, abych sklonila meč. - ruce šly :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to se omlouvám, já překladu měla "ruce nejprve jdoucí po drápech", asi se to korektorce nelíbilo...;) Samozřejmě se pokusím zlepšit.

      Vymazat
    2. Člověk to může počítat milionkrát a vždycky tam najde obrat, který mu nesedí nebo by ho chtěl přeložit jinak. Ale narazí na to, že angličtina je prostě angličtina a v češtině pro to výraz neexistuje. A když to přeložíte, aby to v našem rodném jazyce dávalo smysl, stane se, že už to nezní tak dobře jako v originále.
      Za chybu se omlouvám, i když jsem se na to snažila dávat pozor, holt prostě nějaká ta chybka utekla :) Příště to bude lepší!

      Vymazat
    3. V pohodě, chybky utečou někdy každému a začátky nejsou snadné :) překládáš dobře

      Vymazat
  4. Dekuji moooc pekne. Chybičky nepocitam, preklad i korektura byla super. Tesim se na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. díky za překlad a korekci, jde ti to skvěle :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky holky. Na to, že začínáte moc dobrá práce. Já bych nepřeložila ani větu a korekce v mém podání by byla děs a hrůza :-). Takže děkuji moc a ráda si počkám na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad i korekci. Jsem moc ráda, že knížku překládáte, sama bych to nedokázala. Jste skvělé. Díky. Renca

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za vaši práci a čas nad tím strávený :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Aho, kdy bude dalsi kapitola?

    OdpovědětVymazat