pátek 17. října 2014

Pekelné kotě - 7. kapitola

Jenny již předtím muže políbila. A koneckonců, měla přítele, se kterým experimentovala. S přílišnou jasností si vzpomínala na jeho nedbalé objetí, mačkání a ten zvláštní pocit přitisknutých rtů.
Tahle zkušenost? To nebylo nic ve srovnání s Felipovým objetím.

Jediný dotek, jen jeden, a celé tělo se jí rozpálilo. Jediné otření jeho rtů přes její a ona zvlhla na velmi intimním místě a uvnitř se roztřásla. Dotyk jazyka na jejích rtech způsobil, že místo toho, aby se odtáhla, zadrhl se jí dech, rozevřela ústa a sevřela mu pevně ramena.
Když jí vklouzl jazykem do úst a otřel se o ten její, ozval se sten. To jsem byla já? Vlastně ano, stejně se svíjela na jeho klíně a její podbřišek po něčem toužil. A on chápal po čem a mohl jí to dát.
Výrazně mužné ruce, ne chlapecké, ale mozolnaté a sebevědomé, stoupaly v hlazení po jejích stehnech a vyhrnovaly jí sukni. Na své holé kůži ucítila studený vzduch. Hbité prsty masírovaly její tělo. Teplá, vlhká ústa se o ni dekadentně otírala. A ta podivná naléhavá potřeba v ní vzrůstala.
Klouby se škádlivě otřely o její podbřišek. A pak sjely níž. Špička prstu lehce sklouzla přes její klitoris. A znovu. Zadrhl se jí dech, když ji Felipe škádlil tahy lehkými jako pírko.
Cítila hluboké dunivé vibrace. Otřásly s ní. On… vrněl?
Šokovaně otevřela oči a zjistila, že na ni zírá s očima jasně žlutýma a zářivýma, hlad v nich byl až příliš zřejmý. To předení vycházelo z něj, bylo jeho kočičí povahou. A v tu chvíli jí došlo, jak moc se lišil od mužů, které do té doby znala.
Cizinec. Cizinec, který si dělal s jejím tělem, co chtěl. Bylo to příjemné, ale Jenny si přesto nemohla pomoci a musela přemítat nad tím, jak rychle na vše pod jeho dotykem zapomněla.
S povzdechem mu seskočila z klína, sukně jí spadla zpátky a zakryla pulzující pohlaví. Ale nedokázala skrýt své naběhlé rty, zrudlé tváře či bušící srdce.
„To jsi neměl.“
„Proč ne?“
„Proto. Sotva se známe.“
„Znali bychom se lépe, než skončí noc, a docela důvěrně,“ pronesl zdlouhavě, než se mu rty zkřivily šibalským úsměvem.
„Nevím, jaký druh magie na mě používáš, ale musíš přestat.“
„Žádná magie. Jen čirá ryzí přitažlivost.“
„Nepřitahuješ mě.“ Lež. Lhala. Ale Teles ji vždy učila, ať nikdy nepřiznává pravdu, pokud to není v její prospěch.
„Myslím, že jsem právě dokázal opak, nebo ti to mám znovu ukázat?“
Ano, prosím. Ustoupila o krok a on se tiše, chraplavě zasmál smíchem, který se jí otíral o pokožku a zanechal za sebou husí kůži. Ale ne tu ze strachu.
„Přestaň.“
„S čím?“ Zeptal se, když vstal z pohovky.
„S čímkoliv, co děláš.“
„Jen ukazuji své uznání pro krásné ženy. Co je na tom špatného?“
Myslí si, že jsem krásná? Lhář! Jeho slova jakoby ji polila ledovou sprchou reality. „Děláš to, protože si myslíš, že mě tak přesvědčíš, abych s tebou šla. No, můžeš s tím přestat. Nemusíš předstírat či se přetvařovat, že o mě máš zájem. Pokud půjdu, bude to proto, že chci, ne kvůli tvým schopnostem milence.“
„Myslíš, že to předstírám?“ Jeho tón i překvapeně pozvednuté obočí vypadaly reálně, ale Jenny si byla velmi dobře vědoma svých nedostatků.
„Ach, prosím tě. Chystáš se mi říct, že muž jako jsi ty, musí překonávat svou touhu při pohledu na mě? Mám zrcadlo, víš.“ Jenny byla po celá léta srovnávána s dokonalou krásou svých tet. Vedle jejich zlaté nádhery a různých, ale urostlých postav, byla jako bledá, divně vypadající imitace. Vše na ní bylo tak trochu mimo, od hlasu až po podivné vlasy a příliš široké boky a zadek, dokonce i bledá pleť, která se odmítla jakkoliv opálit. Oh, a co fakt, že její nohy byly pokryty lesklými šupinami?
Její jediný přítel musel být okouzlen její tetou, aby si jí vůbec všiml a Felipe přesto očekával, že uvěří, že je sužovaný touhou k ní? Ha. Nebyla naivní. Když ji nedokázala milovat vlastní matka, tak jak by mohl naprostý cizinec?
„Myslím, že je na čase jít spát,“ oznámila.
„Skvělý nápad.“
„Každý sám,“ dodala významně.
„Ach, ale moje kotě se rádo mazlí.“
Jak mohl dospělý chlap vypadat tak roztomile, když trucovitě špulil rty, to nedokázala říct. Jediné, co věděla, bylo to, že potřebovala veškerou sílu své vůle, aby zavrtěla hlavou. Poté už neřekla ani slovo. Už za tenhle den mluvila víc, než si kdy pamatovala, protože to, že ji někdo kromě jejích tet nejen poslouchá, ale i předstírá zájem, jí přineslo neočekávanou radost.
Bylo by možné v pekle najít víc lidí, kteří by tolerovali její hlas? Napadlo ji, jak ignorovala jeho škádlivý úsměv, úsměv, na který mířila, když po něm házela polštář a deku. Mohla by si v kruzích vybudovat nový život? Přemýšlela, když ukázala na gauč, při čemž ignorovala jeho zklamanou grimasu.
Měla potřebnou odvahu k tomu, aby zkusila opustit ostrov? A pokud by to zvládla přes monstra Styxu, dokázala by znovu začít?
Možná.
Ale… byla vyděšená. Nechtěla být zase sama. Strávila tak v podstatě většinu svého raného dětství. Co když by přišla do pekla a opět by se jí všichni vyhýbali?
Pak bych se mohla vrátit. Tety ji milovaly, i nevrlá Thelxiope. Ale co v případě, že milenec, po kterém toužila, ten jediný muž, který by ji dokázal přijmout takovou, jaká byla, nikdy neztroskotá na jejich břehu? Zemře sama? Nebo najde odvahu najít své štěstí? Ano, možná selže, ale také by mohla najít obrovské štěstí. Ať tak či onak, nezjistí to, pokud to nezkusí.
S tím šla spát, jistá si tím, že nedokáže ignorovat skutečnost, že ten sexy chlap spí jen pár metrů od ní, ale přesto se jí podařilo vklouznout do hlubokého spánku. Měla příjemný sen, ve kterém běžela přes mechovou louku ostrova, zatímco ji pronásledovala obří kočka. Jediný skok mu stačil k tomu, aby ji něžně srazil na mech. Sedl si na ni, jeho váha ji drtila, slizký jazyk jí přejel přes obličej chladným, vlhkým tahem, jak ledový vzduch-
Jenny se probrala, jen aby si uvědomila, že sen není tak úplně pryč. Něco se jí tisklo k hrudi, a něco mokrého jí zakrývalo ústa a bránilo jí v křiku. S vytřeštěnýma očima zírala do tmy a viděla, jak se nad ní vznáší nejasný tvar, někdo, kdo nebyl Felipe a odporně páchl.
Smrtí, rozkladem, shnilými rybami a shnilými mořskými řasami. Ať už byl ten zápach tvořen čímkoli, skutečně na tom nezáleželo. Jediné, co Jenny věděla, bylo to, že ta věc nepatří do její jeskyně, nechce, aby se jí dotýkala, a rozhodně s ní nehodlá dobrovolně odejít.
Ať už to bylo nechutné, nebo ne, kousla do toho, co jí zakrývalo ústa a jakmile ta věc bolestně zachrčela, vykřikla.
A nekřičela sama.

22 komentářů:

  1. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat
  4. To se vsadím, že nekřičela sama. Se s vím hlasem :-). Děkuji moc za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za další úžasnou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování. Že by někdo nechtěl, aby opustila ostrov? Jsem zvědavá, kdo byl tak opovážlivý.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za další kapču :)

    OdpovědětVymazat
  8. moc díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  10. Díky, to jsem zvědavá, kdo to je

    OdpovědětVymazat
  11. Super. Moc sa teším na ďalšie pokračovanie. Ďakujem. :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat