pondělí 27. října 2014

Nedocenitelná - 4. kapitola



Starší mobilní telefon v mé dlani lehce zavibroval. Zjistila jsem, že pokud ho dobře držím, ani není moc porouchaný. Sevřela jsem ho mezi palec a ukazováček, prstem stiskla tlačítko pro vytáčení. Millyino číslo jsem měla většinou uložené v hlavě, ale tentokrát jsem ho musela vyhledat.

Millicent, Milly pro přátele, byla mou nejlepší přítelkyní a další dívkou, kterou Giselle vychovala. Termín vychovala, je trochu zavádějící; vypadá to, že se nás ujala v poměrně nízkém věku. Bylo mi šestnáct a Milly o rok méně. Obě jsme osiřely; já dvakrát, pokud chcete být přesní, obě jsme měly vrozené schopnosti a potřebovaly učitele.
„Haló?“ ozval se její chraplavý hlas a mě bylo jasné, že jsem ji probudila.
„Čau, čarodějko. Vstávej z postele. Máme malý problém.“ Přitáhla jsem si mobil blíž k uchu, podepřela ho ramenem, abych mohla zapnout topení. Stále jsem ve svých kostech cítila vítr z Gisellina domu.
Zasténala. „Poslyš, spala jsem ani ne dvě hodiny. Víš, že nežiju podle stejného režimu, jako většina lidí.“
Přikývla jsem a promluvila: „Já vím, nevolala bych, kdyby to nebylo tak důležité. Je to kvůli Giselle. Potřebujeme ji dostat z toho domu. Mám trochu peněz z posledního případu, ale nebude to stačit, abych jí mohla zajistit slušný domov.“
Slyšela jsem, jak ostře vydechla vzduch a následné skřípení postele, doprovázené tichým zamručením, které nepatřilo Milly. Usmála jsem se. Vždycky u ní byl nějaký ´přespávající´. Šlo o něco, nač jsem neměla čas a ani chuť, aspoň ne teď. Záležitosti srdce byly podle mého názoru až příliš chaotické. Vzpomněla jsem si, že se Giselle zmínila o muži, který mi brzo vstoupí do života. Ne, teď vážně není čas na tyhle blbosti.
Kroky a zavření dveří mi prozradilo, že máme o něco víc soukromí. „Co se děje?“
„Musíme ji přestěhovat. Nevím jak, ale ten dům se rozpadá. A její šílenství se za posledních pár měsíců hodně zhoršilo. Nemyslím si, že by sama přežila zimu. Hodně zhubla,“ odmlčela jsem se a zkontrolovala ulice, „Vydrž minutku, asi jsem se ztratila.“
Zabočila jsem doleva. Bismarck nebylo velké město, ale rychle se rozšiřovalo a všechny nové domky a přístavby vypadaly téměř stejně – bylo jednoduché se ztratit.
Pokračovala jsem, když mě zpomalila stopka. „Právě provádím průzkum.“ Takhle jsem říkala hledání unesených dětí, jen v případě, že by to zaslechl někdo nepovolaný. „Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale určitě nejméně týden. Pokud začneš Giselle vystěhovávat, pomůžu ti, až se vrátím.“
Na druhé straně linky bylo ticho. „Milly? Jsi tam?“
„Rylee, počkej na mě v kavárně, v té na East Ave. Mám… novinky.“
Můj telefon v té chvíli zaprotestoval, a přesto, jak zuřivě jsem na něj ťukala, nemohla jsem se dostat do seznamu kontaktů.
„Sakra!“ vzala jsem volant a prudce se otočila do protisměru. Kavárna ´Bean done Right´ byla asi pět minut cesty. Další zajížďka, ale kvůli Milly mi to nevadilo.
Parkoviště bylo prázdné; mezi snídaní a obědem se provoz v kavárně zpomalil. Milly stála venku, rukama objímala horní polovinu svého těla, tmavě hnědé vlasy stažené do vysokého culíku. Zamávala jsem jí a vystoupila z džípu.
„Ahoj. Co se děje?“ Neptala jsem se jí, jak se má; bylo to zřejmé. Vyčerpaná, vyděšená, nejistá. Což bylo divné. Byla to ona, kdo byl vždycky chladnokrevný, ta, která vyřešila i sebezapeklitější situaci; zřídkakdy nad ní vyzrály její emoce. Tedy kromě těch nadržených.
„Nemůžu jí pomoct, Rylee.“ Sklopila zelené oči. „Nemůžu tady být dlouho, ale chtěla jsem ti to říct osobně.“
Projel mnou šok. Tohle vůbec nebyla ta Milly, kterou jsem znala. Co se sakra děje? Nedostala jsem šanci se jí na to zeptat, protože mě předběhla a zodpověděla na mou nevyslovenou otázku.
„Klan chce, abych přerušila kontakt se všemi, kdo nejsou čarodějky. To zahrnuje i tebe a Giselle. Tohle jsem vždycky chtěla. Omlouvám se.“
Oči měla stále sklopené, rty pevně sevřené, ale ten horní se jí trochu chvěl. Natáhla jsem se, abych se dotkla jejího ramene, ale ona sebou trhla, jako bych ji hodlala praštit.
„Jako napořád?“ Můj hlas se změnil v šepot, mé srdce pukalo pomyšlením, že bych ve svém životě ztratila dalšího blízkého člověka.
Její tlumené vzlyky byly odpovědí, kterou jsem potřebovala. Odvrátila jsem pohled, podívala se do výlohy kavárny, na prázdná místa a pokladní, jež na mě zírala.
„A co průzkumy? Od těch taky odejdeš?“ Obě jsme věděly, že jsem se doopravdy ptala, zda je schopná opustit děti, které na tom byly stejně, jako my; opuštěné, hledající nový domov, tichý úkryt, zlomené duše, které potřebovaly vedení.
Zakryla si rukama obličej. „Nemůžu mít,“ – znovu vzlykla – „obojí. Nemůžu být v Klanu a ... s tebou a Giselle. Tohle je pro mě vážně těžké. Nabídli mi místo před měsícem.“
Což vysvětlovalo její nepřítomnost.
Prosila bych ji, kdybych musela. Potřebovala jsem ji, v tomto případě únosu víc, než kdykoliv předtím a bojovala bych za ni, jako za svou nejlepší přítelkyni. „Ta dívka byla unesená z Dearbornského parku. Jako Berget, dokonce i ve stejný den. Milly, prosím.“ Přistoupila jsem k ní blíž. Znovu sebou trhla. „Prosím, pomoz mi. Naposledy.“
Po tvářích se jí skoulely slzy, její oči se zvedly, jen proto, aby na mě krátce pohlédly. Znovu začala plakat. „Omlouvám se. Vím, jak těžké to pro tebe je… tomu čelit teď. Ale -“ odmlčela se, když jsem přistoupila ještě blíž.
To stačilo. Pokud ze mě má mít strach, tak jí k tomu dám důvod. Chytla jsem ji za ramena a zatřásla s ní. „Přísahala jsi, stejně jako já, že budeš hledat ztracené děti. Slíbila jsi to, ty sobecká mrcho!“ Vyplivla jsem slova, neboť mě vztek dočasně ochromil.
„To bolí,“ řekla, ale nesnažila se vykroutit.
„Dobře.“ Ale pustila jsem ji a stáhla se. Potřásla jsem hlavou, hlubokým nádechem uklidňovala zrychlený tep. „Neměli by mi tě brát. To není správné.“
„Takhle to dělají.“ Odpověděla a promnula si ruce. „Musím jít. Nesmí se dozvědět, že jsem tě viděla.“
Milly se otočila a odešla, zastavila se na okraji budovy. „Sbohem, Rylee.“Slzy v jejím hlase mě trhaly na kousky.
„Vždycky se můžeš vrátit domů, Milly. Ať se děje, co se děje, víš to, že jo? Vždycky se o tebe postarám.“ To bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Dusila jsem se svými vlastními emocemi. Nechtěla jsem být znova opuštěná.
Její slova se změnila ve vzlyky. Nemohla jsem na ni být opravdu naštvaná. Obě jsme chtěly jen jednu věc: zapadnout. A ona teď měla šanci, a nemohla jsem jí to vyčítat, bez ohledu na to, jak moc to bolelo. Vklouzla jsem zpět do džípu. „Vždycky budeš moje čarodějka, Milly.“ Zavřela jsem dveře za svou nejlepší kamarádkou. Teprve pak jsem nechala slzy vytrysknout a cítila se znovu obklopená bolestí.

13 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. děkuju za kapitolku!!

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. Já děkuju za komentáře. :-)
    Jak se Vám zatím knížka líbí? :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Knížka je úžasná, chytla mě hned na začátku. Díka moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat