pondělí 6. října 2014

Nedocenitelná - 1. kapitola



Pár přede mnou vypadal jako všichni rodiče, kteří právě ztratili své dítě – ruce omotané okolo toho druhého, temné kruhy pod očima, bledá pleť z nedostatku jídla, vody, nebo spánku – s výjimkou slabého záblesku naděje, že je někdo nasměroval, když je poslal za mnou. To byl jediný rozdíl. Rozdíl, na který sázeli. Nejhorší můra každého rodiče je důvodem, proč jsem se stala nejlepší ve svém oboru. Nebo možná přesněji; jediným důvodem, proč to dělám.

„Prosím, policie říkala, že nic nenašla, že už nám nemohou pomoci. Tvrdí, že je pryč a nejsou žádné stopy, a proto ji nemohou najít. Prosím, bylo nám řečeno, že nám pomůžete.“ Maria, matka, mě prosila celým svým tělem, abych udělala to, u čeho by se druhý ani neodvážil poskytnout naději. Její hlas zněl kultivovaně, pravděpodobně smetánka z Východního pobřeží. Ale teď na to nevypadala. Zmačkané oblečení, které nepocházelo od žádného návrháře a ani nebylo moc čisté, rozcuchané vlasy a pytle pod očima. Má velmi dětinská stránka měla potěšení ze sledování mocné, jak prosí. Jen jsem si přála, aby to nebylo kvůli únosu jejího dítěte.
Neodpověděla jsem jí hned, přestože už jsem se rozhodla, že jim pomůžu. Její strach a naděje naplnily pokoj hutnou směsí, jež mě dusila a bránila mi říct jakékoliv slovo. Nenechala bych dítě napospas a to ani, když byli rodiče snobové. Což, při pohledu na otce, který se ihned nafoukl a připravoval slovní útok, byl zřejmě onen případ. Tipovala jsem ho na právníka, možná soudce.
„Čert vás vem!“ plivl mi slova do obličeje. Šaty na něm visely, jako by na sobě měl oblek svého staršího bratra, pěsti zaťaté. „Proč jste nás nutila jet dlouhou cestu až sem, když nám ani nehodláte zkusit pomoct? Do Severní Dakoty, proč jste nám sakra neřekla ´Ups, omlouvám se, ale nepomohu vám´? Co jste to za sadistickou mrchu?“
Nechala jsem ho – Don, tak se myslím jmenoval – aby pokračoval ve své tirádě, přecházejíc po pokoji levného motelu a nepřerušovala ho. Nemělo by to smysl. Mluvil by do té doby, dokud by ho nechytlo ticho a nezadusilo jeho slova. Maria seděla na židli, tělo zhroucené; zřejmě ji hněv jejího manžela úplně vyčerpal. Klidně jsem stála, což pouze přililo benzín do ohně vzteku. Jediní rodiče, na něž jsem byla naštvaná, byli mí vlastní a ti z mého života zmizeli už hodně dávno. Samozřejmě na své vlastní rozhodnutí, odmítli mě ve svém životě, když mi bylo šestnáct. Ale co jsem mohla čekat, když jsem, jako jejich adoptované dítě, byla obviněna ze zabití jejich biologické dcery?
Čekala jsem – trvalo další minutu, než mu došel dech a postavil se do rohu, jako raněné zvíře.
„Už jste skončil, Done?“ Můj hlas byl tichý, klidný.
Krátce přikývl, prudkým pohybem, který by mě za jiných okolností donutil vytáhnout mé nože, kdybych je s sebou měla.
Pokynula jsem směrem k pohovce. „Sedněte si vedle své ženy. Mluvte, pokud budete vyzván, odpovídejte na mé otázky a v jiném případě zavřete zobák.“ Posadil se a já se v duchu poplácala po zádech. Dobrá práce, Rylee, na moment jsi dokonce zněla, jako bys měla situaci pod kontrolou. Můj odhad právníka zmizel, jelikož proti mně vůbec neargumentoval. Tak tedy zděděné peníze, pracující pro tatínkovu společnost.
Podívala jsem se na fotky na laciném stolku. Usmívala se na mě malá holčička; přibližně sedm let, s kaštanovými vlasy, ne nepodobnými mým, a oříškovýma očima – zcela odlišnou barvou od mých tříbarevných. Na každé fotce v jiné póze, jiném prostředí. Park, oslava Vánoc, večírky. A na každém obrázku bylo vedle dívenky malé, zdánlivě bezvýznamné načervenalé světlo.
„Jak se jmenuje?“ Moje první otázka se setkala s tichem. Vzhlédla jsem a uviděla Mariu, se zavřenýma očima a slzami brázdícími její tvář. Don mi věnoval pohled; ty samé oříškové oči, jako jeho dcery.
„India.“ Jeho hlas se na každé slabice zachvěl. Věděl, stejně jako všichni mí potenciální klienti, že když se zeptám na jméno dítěte, jdu do toho; a neexistuje cesta zpět.
Zvedla jsem jednu fotografii. Stejné vlasy a oči jako první, jen o něco hubenější obličej. O rok či dva starší, než na předchozích. A to samé světlo, tentokrát o něco zářivější.
„Jak dlouho už se pohřešuje?“
Don odpověděl. „Zítra přesně šest měsíců. Kdokoliv ji unesl, udělal to přímo nám pod nosem. Byli jsme v Deebornském parku, podívat se na západ slunce.“
Jeho slova mě zasáhla přímo do srdce. Moje sestřička byla unesena ve stejném parku. „Šest měsíců, to znamená v dubnu?“ Srazila jsem své emoce dolů. Nemůže to být ten samý den, nemůže…
„Ano, prvního.“
Svět se mi pod nohama zatočil a musela jsem napnout veškeré své síly, abych udržela rovnováhu. Nejraději bych utekla co nejdál, abych mohla uniknout vzpomínkám. A přesto jsem zde byla – na počátku pátrání po dítěti, které unesli ve stejný den a ze stejného místa, jakou mou sestru. V mém světě náhoda neexistovala. Ne takhle velká.
Don se ke mně naklonil, jeho oči těžko zadržovaly slzy. Už jsem to mnohokrát viděla; otcové se vždycky zdráhali plakat přímo přede mnou. „Jaké jsou šance, že už…“ dusil se svými vlastními slovy.
Dlouze jsem se podívala na obrázky, než jsem odpověděla, naciťovala Indii talentem, jímž jsem oplývala pouze já, schopností, kterou jsem měla jenom já. Nehledě na to, kde bylo dítě uneseno, nehledě na to, jak daleko bylo skryto. Dokázala jsem je nalézt. Vlna emocí, která se odrazila nazpět do mé lebky, mi řekla, že je naživu.
„Je pořád naživu. To je vše, co vám mohu říct. Ale její nalezení bude záležet na mnoha faktorech.“ Neřekla jsem jim, jak blízko smrti jejich dcera byla; štíty její vnitřní osobnosti, které zabraňovaly jejímu zhroucení, byly tenké a rychle ubývaly. To nebylo dobré znamení. Také jsem na druhé straně Závoje letmo nazírala jednu hodně špatnou věc. Sice na druhé straně byly stovky vchodů a chodeb, nemuselo to nutně souviset, ale příjemně mi z toho nebylo. Uklidila jsem emoce a vzpomínky, snažila se ignorovat podobnosti mezi Indiiným případem a případem mé sestry.
Maria si odfrkla. „Šli jsme za médiem, ale řekla, že India je pryč, tak jsme si mysleli…“
Přerušila jsem ji mávnutím ruky. „Většina médií jsou podvodníci. Opravdoví své schopnosti neprodávají.“
Teď si odfrkl Don. „To jste i vy, ne? Médium?“
„Ne.“ Potřásla jsem hlavou a nic víc neřekla. Nevěděla jsem, jestli by se s pravdou ti dva dokázali vypořádat.
Sebrala jsem dva obrázky, zasunula je do obálky, kterou jsem zandala do kapsy od bundy.
„Nevím, jak dlouho to bude trvat. Ale nesmíme si telefonovat, žádní soukromí detektivové. Už do toho policii nezatahujte, pokud to uděláte, nevím, jestli ji budu schopná dostat zpět. Rozumíte?“ Podívala jsem se na ně. Oba přikývli.
Mariiny oči byly stále pevně zavřené, ruce měla sepjaté v klíně, neslyšně pohybovala rty. Modlila se, jako většina. Většina rodičů, i nevěřící, se modlili, aby se k nim ztracené děti navrátily. Stále jsem si dokázala živě představit své rodiče, modlící se za Berget, přestože nikdy nevstoupili do kostela.
Pohovka zaskřípala, když jsem se zvedla. „Ještě něco, co bych o Indii měla vědět, než odejdu? I maličkost může být klíčová.“
Chtěla jsem, aby mi řekli, co už jsem stihla odhadnout. Chtěla jsem, aby se mnou jednali na rovinu. Vina by je možná donutila říct to, co jim strach znemožňoval, přestože to měli napsáno ve svých přepracovaných, vyčerpaných tváří. Sevřela jsem rty, zamířila k východu, mé boty klapaly po levném linoleu.
„Počkejte.“ Mariin hlas a šustění papírů mě přivolalo zpět. Ohlédla jsem se přes rameno. Maria si stoupla, šaty na ní visely jako na ramínku, v rukou pevně svírala stoh papírů.
„Ne! Tohle vidět nepotřebuje!“ Don k ní přistoupil a hrábl po papírech.
„A co když jí to neukážeme a ona pak Indii nalézt nedokáže? Opravdu si myslíš, že se podruhé vrátí pro informace, které jsme jí odepřeli?“ Její hlas byl ostrý a Don se od ní odtáhl. Možná nakonec nebyla tak tuctová, jak jsem si myslela.
Maria se ke mně podruhé natáhla s informacemi. Vzala jsem si je, cítila statickou elektřinu, jak mě šimrá v rameni. Nešlo o obyčejné papíry; poukazovaly na zlepšující se schopnosti dítěte.
Kresba na vrcholu byla jednoduchá a odrážela fotku Indie, kterou už jsem měla ve své kapse: hubenou dívku, s tmavými vlasy, okolo její hlavy bylo dětské ztvárnění orbu. Dívka na obrázku se usmívala. To bylo dobré znamení.  Rychle jsem prolistovala zbytek kreseb a uvědomila si, že India nebyla v potížích jen kvůli tomu, že se pohřešovala; její schopnosti se u ní projevily dřív, než měly a začínaly ji vyčleňovat ze společnosti. Každý následující obrázek obsahoval onu zářící kouli a na posledním se vyhublá dívenka neusmívala.
„Začala je malovat od té doby, kdy udržela tužku. Kruhy, pokaždé kruhy.“ Maria rozhodila ruce. „Nevěděli jsme, co dělat. Vážně si myslíte, že ji dokážete najít?“
Upřela jsem na ni pohled, jelikož jsem si uvědomovala, že odvrátit zrak v této chvíli, už by mi nikdy nevěřila, že bych toho byla schopná. Bez důvěry bych měla za zadkem policajty a to byla ta poslední věc, kterou jsem při práci potřebovala. Jen by mi lezli do cesty. Zase.
„Ano, dokážu ji najít. Ještě jsem neřešila případ, kde bych to nedokázala.“ Lháři, za to půjdeš do pekla, Rylee, posmíval se mi můj vnitřní hlas.
Vrátila jsem výkresy zpět Marii, zeptala se: „Ještě něco, co potřebuji vědět?“
Maria zavrtěla hlavou a přitiskla si obrázky k hrudi.
„Má ráda tygry. Kočky, všechny druhy koček.“ Don si stoupl za svou ženu a položil jí ruce na ramena. „A miluje splétání věcí. Vlasy, přízi, trávu… dokonce i papír.“
Nechala jsem ho mluvit; nechala jsem ho, aby si myslel, že pomáhá. Maria zachytila můj pohled a já zavrtěla hlavou – není potřeba ho umlčovat. Krátce přikývla a já k ní na chvilku pocítila náklonnost, kterou jsem okamžitě potlačila. Nechtěla jsem se upínat na rodiče. Byla jsem tady pro děti, ne pro ně. Navíc, absence citů činila říkání špatných zpráv mnohem jednodušším.
„Máte mé číslo účtu, abyste mi poslali peníze?“ zeptala jsem se, i když odpověď už jsem znala.
Maria přikývla. „Polovina teď, polovina, až ji přivedete domů.“
Jo, to jsem já – vydělávám si peníze na dětech druhých; ale aspoň jsem nebyla šarlatán, který by si bral peníze za naději a nijak nepomohl. Nechala jsem je mě sledovat – jejich jedinou naději, jak získat svou dceru – jak přecházím koberec a mířím na schodiště. Nezamávala jsem jim a ani oni mi nezamávali.

16 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad :) Na knihu som sa móc tešila a už je to konečne tu :D -Ivka

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuji za preklad

    OdpovědětVymazat
  3. Díky, vypadá to zajímavě ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. Zajimavy - moc dekuju a tesim se na pokracovani :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Vypadá to velice zajímavě, těším se na další kapitoly. Díky :-)

    OdpovědětVymazat
  6. děkuju za kapitolku vypadá to zajímavě!

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Vďaka za zaujímavý úvod :-) a teším sa na pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad nové knížky... Vypadá to zajímavě. :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  13. Tak na blogu vyšla první kapitolka Priceless... Snad se Vám budou líbit i pokračování. :-)
    Z toho, co už mám přečtené, mohu říct, že to bude celkem zábava. :-D

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji, vypadá to velmi zajímavě :-)

    OdpovědětVymazat