pátek 12. září 2014

Pekelné kotě - 3. Kapitola

       

Na vrcholu své přidělené skály u okraje ostrova, si Jenny česala své kudrnaté, stále zelené vlasy. Alespoň sebou už netrhala pokaždé, když narazila na cuchanec. Litry kondicionéru a zvyk jí naučily zvládnout tohle každodenní mučení. Raidne trvala na tom, aby to dělala, i když se její vlasy během pár okamžiků znovu zamotaly a námořníci nikdy nebyli ohromeni jejich podivnou barvou. „Vypadají jako plesnivá sláma,“ poznamenal víc než jeden. A žádné množství peroxidu či vlasových přípravků tu skutečnost nezměnilo. Alespoň byly vždy jemné, i když se kroutily.

       „Necítím žádné vibrace,“ zařvala Raidne, čímž přerušila její rytmické tahy.
       Pravděpodobně proto, že Jenny ještě nezpívala. To byla část dne, které se vždy děsila. Všechny sirény na ostrově, dokonce i Jenny, adoptovaná a čestně přijatá, broukaly vlnám. V Jennyně případě to bylo spíš krákání, nebo spíš než krákání masakr a mučení něčích uší.
       I přes všechny lekce se zdálo, že Jenny drásala sluch posluchačů. Nehty na tabuli se s jejím hlasem nemohly srovnávat.
       To však její učitelky nezastavilo a trvaly na tom, aby zpívala. Byly přesvědčeny, že v sobě má kousek sirény – pěkně zdeformovaný – pravděpodobně zděděný od jednoho z jejich vzácně mužských potomků, které vyslaly do světa, protože ostrov sirén byl pouze pro ženy. No, ženy, jejich děti a zajaté milence. Což v současné chvíli platilo jen pro milence. Sirény během posledního desetiletí nezplodily žádné dcery, v případě Thelxiope a Raidne i celá staletí. Ale nebylo to z nedostatku snahy.
       Každá ze sirén měla svůj vlastní harém mužů, milenců, jejichž jediným účelem bylo sloužit své paní jakýmkoliv způsobem. Také to byli dobré služky a zemědělci, kdykoli nebylo potřeba jejich talentů v posteli.
       Jak jim Jenny občas záviděla ty ruce navíc. Ubohá Jenny neměla žádné námořníky, kteří by jí plnili přání. Její jediný přítel jí byl darován s laskavým svolením Molpe k dvacátým prvním narozeninám, aby se postaral o problém s jejím panenstvím. Jasně, vyřešil ho, a dokonce ho měla ráda a on ji, dokud si ten idiot nevyndal voskové špunty z uší.
       Nemohl plavat rychleji, když ji poprvé skutečně uslyšel zpívat. Nedostal se však daleko. Styx měl v sobě příliš mnoho hladových obyvatel.
       Jenny, která měla chvíli zlomené srdce, se přes jeho ztrátu dostala, ale již nikdy nepřijala takovou nabídku. Když šlo o ni, sex se přeceňoval. Měla mnohem raději dobrou knihu, ale chyběly jí jeho dovednosti v mytí podlahy a utírání prachu.
       „Pořád neslyším žádný zpěv!“ Zakřičela Raidne.
       I když vyklidily prostor před jejím koncertem pod širým nebem, její učitelky to vždy poznaly. Jennyin zvláštní melodický talent zjevně způsoboval hučení ve skalách, které lemovaly ostrov. Také způsoboval krvácení z nosu, hluchotu, šílenství a prosby o slitování od těch, kteří měli tu smůlu a skutečně ji slyšeli.
       Zapomeňte na obvyklé povídačky o sirénách a jejich krásném melodickém lákání námořníků na smrt či zotročení. Na rozdíl od svých tet, které muže uměly okouzlit, aby udělali vše, co chtěly, když zpívala Jenny, chtěli sami sebe zabít.
       A přesto její tety stále trvaly na tom, aby procvičovala svůj mizerný talent.
       „Jenny,“ zařvala Raidne její jméno.
       Žádné další odkládání. Čas na cvičení not. Jenny otevřela rty a zpívala. Netrvalo dlouho, než se to projevilo. Osamělý pták padl z nebe se zpěvavým krákáním. Tančící vlny, které dopadaly na skály u břehu, se stáhly. Sluneční světlo smrtelné říše, které proudilo skrz podivnou díru v mracích, potemnělo.
       I přes to, jakmile Jenny začala, uvolnila se. Usmála. Zavřela oči a svou myslí, svýma vlastníma ušima, slyšela jen krásu.
       Škoda, že to tak neměl nikdo jiný.
       Asi v polovině sedmé písně se ozval křik.
       „Ať to přestane!“ Ječel hlas. „Prosím, u všeho, co není svaté, ať ten zpěv přestane!“
       Jenny zmlkla akorát včas na to, aby slyšela hladký, mužný hlas odpovídat: „Drž hubu, ty idiote. Není to tak zlé.“
       Obočí se jí povytáhlo z vlastní vůle. Není to tak zlé? To nikdy předtím neslyšela. Dokonce ani Molpe, nejtrpělivější z jejích učitelek, nemohla skrýt bolestivé škubnutí pokaždé, když Jenny zpívala. A zatímco většina sirén byla více či méně imunní vůči jejímu hlasu, její silné hudební ztvárnění většinou bylo tak trochu nepříjemné i pro ně.
       Jenny se naklonila a vykoukla přes okraj své skalky. Pod ní bylo místo, které se využívalo jako ostrovní přístav, jediné bezpečné místo k vylodění, kde se voda linula do zátoky s tekoucím Styxem na jedné straně a s Potemnělým mořem na druhé.
       Na vlnách se pohupovala dlouhá loď, jedna z Cháronových, podobná té, která tu vyhodila ty ubohé duše minulý týden. Jenny se stále cítila špatně kvůli tomu, co se jim stalo.
       Ale jak teta Raidne řekla, aby ji rozveselila: „Není to tvá chyba, že se ztratili. Možná, že příště si Lucifer lépe pohlídá své rekruty. A navíc, mít tu zombie duše, které nezanechají odporné části těla všude kolem, jen zlepší naši pověst, nemluvě o tom, že bude naše pláž čistá od mrtvol.“
       Raidne vždy viděla světlou i znepokojivou stránku věci.
       Ale zpět k aktuální lodi. Naháněli tu zombie zpět do devíti kruhů pekla? Nebo dorazili jen náhodou?
       A kdo byl ten vysoký, skvěle vypadající chlap s černými vlasy s tmavým nádechem rudé a svalnatým tělem, které obvykle viděla pouze v Molpeině kalendáři exotických striptérů? Jenny jen zírala. Nemohla si pomoct.
       Většina námořníků, kteří přistáli na ostrově, byli okouzlení jejími tetami tak, že byli přímo patetičtí ve své horlivosti a bezduché potřebě utišit jejich chtíč k té, která je zpěvem přilákala na pobřeží ostrova. Nicméně Jennyini námořníci obvykle s pláčem volali své matky a pohupovali se sem a tam stočení do klubíčka, zatímco si pobrukovali. Bylo těžké považovat muže za atraktivní, když slintali a zírali do prázdna. Ale tenhle chlap se nezdál být ovlivněn jejím zpěvem, na rozdíl od jeho společníka, který si držel hadr u nosu, aby zarazil krvácení. Musí na sobě mít nějaký nový typ špuntů do uší.
       Ale ať už to byl kdokoli a chtěl cokoli, nebyl to Jennin problém. Zavolala k tetě: „Máme hosty!“
       Námořník, který stál na nejistých nohách, se zachytil vesla, zasténal a zachvěl, a z nosu mu vytekla čerstvá krev. Muž s impozantní postavou se ani neotřásl. Naopak otočil hlavou a všiml si jí na její skalní vyhlídce, zachytil ji pohledem a usmál se. S plnými rty a bílými zuby byl zcela okouzlující.
       Oh, jé. To bylo poprvé, co se Jenny pocítila slabší v kolenou. Spadla na zadek. Ohromená. Lehce zadýchaná. A rozehřátá po celém těle.
       Co je tohle za magii?
       Nevěděla proč, ale když k ní dolehl tichý smích se slaným větrem, ztvrdly jí bradavky a musela se doplazit ke kraji skalky, jinak by podlehla pokušení a znovu vykoukla.
       Akorát dolezla k okraji, když se objevila Raidne.
       „Dobrotivý bože, Jenny, proč se tu plazíš jako had? Ušpiníš si sukni.“
       „Usmál se na mě.“ Řekla Jenny, jako by to v sobě skrývalo veškeré potřebné vysvětlení.
       Ale Raidne to akorát ještě víc zmátlo. „Kdo se na tebe usmál?“
       „Ten muž u přístavu. Usmál se na mě a já najednou nemohla popadnout dech a nohy mě neunesly.“
       „Opravdu?“ Raidne se rozzářila. „To musím vidět.“
       K Jennině hrůze zamířila teta k okraji. „Dávej pozor, teto. Má nějakou mocnou magii.“
       Raidne, která ignorovala její radu, zírala dolů. „A opravdu roztomilý zadek. Jooo-hoooo, ahoj, krasavče.“
       „Má paní ostrova, jak milé, že jste mě přišla přivítat,“ ozvala se sametová, mužná odpověď.
       Díky bohu, že byla Jenny stále na zemi, protože ze zvuku jeho hlasu se zachvěla. Čekala, že její teta zkolabuje z jeho svůdného kouzla. Ale ne, ona jen uznale hvízdla.
       „Také má dost impozantní sadu břišních svalů. Myslím, že bych je měla jít zkontrolovat zblízka.“
       Raidne se narovnala a poupravila si prsa tak, že jí prakticky vypadávala z šatů, než si uhladila sukni a prstem pročísla dlouhé, blond vlasy.
       „Opatrně, teto. Má nějaké ochranné ušní zařízení. Moje píseň ho nijak neovlivnila.“
       „Neboj se o mě, Jenny. Tetička se postará o toho temperamentního mladého muže.“ S mrknutím a olíznutím rtů, Raidne seskočila ze skalky a zamířila dolů po schodech vytesaných do útesu.
       Jenny, jejíž břicho dělalo salta, přemýšlela, jestli by neměla zamířit do své jeskyně – vyšňořené těmi nejkrásnějšími ozdobami z potopených námořních lodí, které by si dívka mohla jen přát – nebo dohlédnout na svou tetu.
       Oh, koho se tu snažím oblbnout? Chci znovu vidět toho muže.
       Znovu se doplazila ke skalce. Pohlédla přes okraj a setkala se s nebojácným pohledem nově příchozího, který byl jen pár centimetrů od její tváře, a vykřikla.

31 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za překlad!!! Mirka

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za další úžasnou kapitolu a nemůžu se dočkat pokračování, vyvíjí se to čím dál lépe.

    OdpovědětVymazat
  6. Diky, za uzasnou kapitolu, to jsem zvedava, proc na kocourka zpev nepusobi

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Vďaka za preklad.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad! Na kocoura jsem se těšila už od dílu s tou čarodějkou :D

    OdpovědětVymazat
  10. Vážně by mě zajímalo, co se z Jenny nakonec vyklube. Díky za překlad a těším se na další

    OdpovědětVymazat
  11. veľká vďaka :-) opäť skvelá kapitola :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuju moc :D myslím že kdybych byla sirénou dopadlo by to úplně stejně.. krvácením z nosu (jsem totiž antitalent) děkuji moc za překlad a korekci :)

    OdpovědětVymazat
  13. Úžasné. Ďakujem mnohokrát za preklad. :-)

    OdpovědětVymazat
  14. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  15. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  16. Děkujíííííí

    OdpovědětVymazat
  17. Díky za překlad.
    Čičinka se objevila :)

    OdpovědětVymazat
  18. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  19. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat