pátek 11. dubna 2014

Jennifer Estep - Web of Death


Pavučina smrti

 

Elemental Assassin 1,5


Překlad: Jitka
Korekce: Eden 



Tahle povídka, aspoň podle mého mínění, patří spíš k slabším částem celé série, ale je na řadě, takže tady ji máte.





Zatím byl důchod zatracená nuda.

Asi jsem měla tušit, že to tak bude. Hlavně proto, že moje každodenní práce nebo dobře, spíš noční práce, byla o něco zajímavější než práce většiny ostatních lidí. Nikdo mi neházel na stůl papíry k vyřízení, posledních sedmnáct let jsem si pod jménem Pavouk přivydělávala jako nájemný vrah.

Správně. Nájemný vrah. Zabíjím lidi za peníze. A jsem ve své práci proklatě dobrá – někdo by dokonce řekl nejlepší.

Což je pravděpodobně důvod, proč moje rozhodnutí být jen sama sebou, být jen Gin Blanco, majitelkou restaurace Pork Pit, bylo o něco složitější, než jsem si původně myslela.

Tak strašlivá nuda.

Taková nuda, že jsem najednou zjistila, že v chladném listopadovém večeru hledím do kufru Mercedesu na veškerý svůj pozemský majetek nacpaný v kartonových krabicích. Většinou knihy, nějaké nádobí a nože – hodně nožů. Některými z nich jsem toho rozkrájela daleko víc než jen zeleninu.

Jako Pavouk jsem nevycházela ven bez svých nožů ze stříbrné slitiny. Jeden ze zvyků, od kterého jsem neměla v úmyslu upustit ani teď, když už jsem byla jen úctyhodná občanka, Gin Blanco. Dokonce i teď, v podvečerním soumraku jsem u sebe měla pět nožů – jeden v každém rukávu, jeden v pouzdře na zádech a dva další zastrčené v botách.

Vědomí, že mám u sebe nože, mě jako vždycky uklidňovalo. Ale stejně jsem si povzdechla. Dokonce i stěhování byla nuda.

Můj mentor, Fletcher Lane zemřel před několika týdny – byl umučený a zavražděný v Pork Pit, v jeho vlastní restauraci v Ashlandu. Zabila jsem ženu, která byla za jeho smrt zodpovědná, ale i tak jsem těžce postrádala starého muže, který se mě ujal, když mi bylo třináct a žila jsem na ulici. Chyběl mi tak moc, že jsem se rozhodla přestěhovat se do jeho domu, který mi odkázal společně s Pork Pit. Připadalo mi, že ho tak budu mít pořád nablízku.

Třípatrová stavba s šindelovou střechou vypadla v houstnoucím šeru mohutně a neohrabaně. Dům byl postavený už někdy před Občanskou válkou a během let prošel mnoha úpravami a přestavbami. Byla to směsice materiálů a stylů, postavená ze všeho možného – od šedého mramoru přes červenou hlínu až po hnědé cihly. Použité materiály tvořily slátaninu spojenou plechovými stříškami, černými roletami a modrými okapy. Nicméně to byl Fletcherův dům, a teď už i můj. Znovu jsem povzdechla, tentokrát toužebně. Přála jsem si, aby byl starý muž tady, abych tu noc přišla včas a byla schopná ho zachránit tak, jak on tehdy před lety zachránil mě.

Vtom mě překvapil výkřik.

Otočila jsem se za zvukem, nože mi samy vklouzly do dlaní. Vzduch proťal další výkřik, tentokrát blíž ke mně. Vysoký vyděšený ženský hlas. Dívala jsem se přes zvednuté dveře od kufru mezi temné lesní stíny a přemýšlela jsem, kdo k čertu může být mezi stromy a proč křičí tak, že by to vzbudilo i mrtvého.

Nějaký zbloudilý turista? Někdo, kdo klopýtl ve tmě o kořen? Zvířata byla v okolí běžná, Ashland se rozkládal na úpatí Apalačského pohoří, v místě, kde se setkávaly Tennesse, Virginie a Severní Karolina. Vysoké hřebeny a husté lesy zakrývaly celou oblast jako šedozelený koberec, zvlášť tady, v okolí Fletcherova domu, který byl přitisknutý ke skalní stěně.

Medvědi mě neděsili. Aspoň ne moc. Kromě toho, že jsem zabiják známý jako Pavouk, jsem taky magický živel, člověk, který může ovládat a manipulovat některým ze čtyř prvků. Vlastně v mém případě se dvěma – Kamenem a Ledem. Moje magie Ledu byla slabá a zvládla jsem s ní jen maličkosti – jako třeba vytvarovat malá ostří, kostky nebo krystaly. Ale moje magie Kamene byla silná, tak silná, že jsem povrch těla dokázala přeměnit v nerozbitnou skořápku – takovou, s kterou si ani dravci neporadí.

Horským vzduchem se nesl další výkřik a po něm následovalo mrtvé ticho. Pronásledovatel křiklounku zjevně dohnal.

Hmm. Měla jsem na výběr. Jít se podívat, co se děje a užít si trochu zábavy, nebo zůstat a vybalovat knihy ve Fletcherově zchátralém domě. Kromě toho, že mě Fletcher vycvičil jako nájemného vraha, mi taky naočkoval zdravou dávku zvědavosti. Vždycky mě přemohla, ať jsem se snažila sebevíc. Takže jsem stiskla nože a vydala se do lesa.


***



Navzdory padajícímu soumraku, který kreslil tmavé sklíčené šedé stíny, bylo celkem snadné najít si lesem cestu. Stačilo jít za křikem.

Až na to, že už to nebyl křik, spíš jen dušené vzlyky a nesrozumitelná slova, které mi říkaly, že se nějaká žena dostala do vážných problémů.

Bum-bum-bum...

Skrze borovice se prodraly nové zvuky, následované dalším přerývaným vzlykáním. Přivřela jsem šedé oči. Znala jsem ten zvuk moc dobře – křičící ženu někdo mlátil. Dnes večer to v lese vypadalo na nějaký jiný druh dravce.

Pohybovala jsem se teď opatrněji, nechtěla jsem, aby mě prozradilo prasknutí větvičky pod botou nebo rachotící kamínek. Pestře zbarvené podzimní listí přikrývalo celý les jako šperky, pozvolna pozbývající svůj lesk. Přidušené vzlykání a dopadající rány teď byly slyšet jasněji. Vzduch najednou proťal syčivý smích, jako když se chřestýš chystá zaútočit. Někdo si představení pořádně užíval.

Zastavila jsem za rozložitým kmenem staré borovice. Do nosu mě udeřil ostrý, nakyslý pach. Opatrně jsem vystrčila hlavu zpoza stromu a skrytá v jeho stínu jsem pozorovala scénu před sebou.

Borovice, za kterou jsem se schovávala, stála na okraji jedné z početných lesních mýtin v samém srdci lesa, asi míli od Fletcherova domu. Pár osamělých skal vyčnívalo mezi porostem jako puchýře na tváři paseky, ale větší část země byla rovná a čistá, jen sem tam vykukovala mezi spadaným listím černá lesní půda.

Uprostřed volného prostranství se muž tyčil nad ženou. Obr, skoro sedm stop vysoký, rozložitý, s velikýma vystouplýma očima. Jednou rukou držel ženu za dlouhé zvlněné rezavé vlasy a druhou jí mlátil do žaludku.

Bum-bum-bum...

Udeřil ji třikrát během vteřiny, když k němu přistoupil mnohem menší muž a položil mu ruku na naběhlý biceps. Žena se zalykala bolestí.

„Ježíši, Billy,“ řekl ten druhý muž. „Ať ji nezabiješ. Zkazíš nám zábavu.“

Roztáhl rty a odhalil bílé špičáky. Upír.

Začínalo to být ještě zajímavější. Obr, přestože byl viditelně silnější, povolil sevření a ustoupil. Upírům není radno odporovat. Sice neměli zdaleka takovou sílu jako obři, ale jejich ostré tesáky dokázaly ve vteřině rozervat něčí hrdlo.

Oba muži byli oblečení do lesa – silné džíny, turistické boty a flanelové košile pod rozepnutou fleesovou bundou. Upír měl dokonce na zádech batoh. Z toho všeho jsem usoudila, že jsou tady, uprostřed pustiny dnes večer plánovaně – pravděpodobně proto, aby nikdo neslyšel ženin křik.

„Máš pravdu, Tommy,“ řekl obr Billy, „ Šukat je, když už to mají za sebou, není už taková zábava.“

Tommy zakroutil hlavou, jako by mu Billy právě odhalil nejhlubší tajemství vesmíru. „A my musíme dát té děvce lekci, pamatuješ? Takovou, aby si to ostatní děvčata dobře pamatovala.“

Tommy prošel kolem ženy, která potlačovala další vzlyky. Rty měla sevřené v bolestné grimase, ale i tak jí z úst vykukovaly špičáky, které svědčily o tom, že je také upírka.

Mohla být celkem hezká, s rusými vlasy a oříškovýma očima, nebýt zarudlých šrámů a fialových modřin, kterými měla pokrytou celou tvář a holé paže. Vypadalo to, že ji sem Tommy s Billym přivedli, aby si tu s ní zahráli úchylnou hru na kočku a na myš.

Na rozdíl od obou mužů nebyla žena oblečená do přírody. Místo džínů měla tenké saténové, švestkově modré šaty, které sotva zakrývaly to nejnutnější. Stříbrné flitry odrážely záblesky světla. Měla taky vražedně vysoké jehlové podpatky, které si ale během úprku lesem polámala.

„Nikdy jsem si nemyslel, že jsi bůhvíjak chytrá, Jasmine,“ řekl upír Tommy. „Ale myslet si, že můžeš jen tak odejít, bylo opravdu šílené. Myslet si, že pro mě můžeš přestat pracovat, když jsi dostala lepší nabídku od Roslyn.“

Nadzvedla jsem obočí. Tím se to stávalo ještě zajímavější. Protože Roslyn Phillips byla madam, která vedla noční podnik jménem Nothern Aggression, nejdekadentnější ashlandský noční klub. Roslyn ve svém podniku nabízela každé potěšení, po kterém platící zákazníci, ať muži nebo ženy, mohli zatoužit.

Tommyho proslov mi prozradil, že je pravděpodobně pasák a Jasmine je jedna z jeho pracujících děvčat. Nic neobvyklého. Upíři ovládali ashlandský obchod se sexem. Všichni upíři potřebovali k životu krev, samozřejmě, stejně jako lidé potřebují jídlo, vitamíny. Někteří upíři ale potřebovali pro dobrou kondici sex, a proto jich tolik pracovalo na nočních ulicích v nejstarší profesi. Upíři z toho měli dvojí zisk. Peníze a stimulant.

„Blbá děvko,“ zamumlal Tommy.

Upíří pasák přestal přecházet po pasece a nakopl Jasmine turistickou botou do zad. Vyšel z ní další bolestný výkřik. Pokusila se uhnout, ale Billy ji pořád držel za vlasy. Muži se zasmáli, Jasmine je už neslyšela. Další kopanec už byl moc. Podle toho, jak se její tělo bezvládně zhroutilo, konečně upadla do bezvědomí. Nejspíš to tak pro ni bylo lepší.

„Pořádně ji drž,“ řekl Tommy. „Dokud všechno nevybalím.“

Tommy klesl na kolena do spadaného listí a začal se hrabat v batohu. Vytáhl kladivo a čtyři kovové bodce se smyčkami na koncích. Za pár minut je několika zkušenými údery je zatloukl do země a ženu k nim přivázal za ruce a za nohy.

Zírala jsem na rezavé bodce a na kožené smyčky. Nemusela jsem být žádný génius, abych podle krvavých skvrn poznala, k čemu se používaly. Bylo mi jasné, co se chystají ženě udělat. Nestačilo jim, že ji odvlekli do lesa a tam ji zmlátili. Ne, teď ji ještě přivázali, aby jí mohli znásilnit před tím, než ji zabijí. Úchyláci.

Samozřejmě by se mohl najít někdo, kdo by řekl, že já taky nejsem normální, když zabíjím lidi za peníze. Ale měla jsem jistá pravidla, která jsem vždycky dodržovala. Nikdy nezabíjím ani děti, ani zvířata. Nesnažím se na kohokoliv svalit vinu za svoje činy. A hlavně, nikoho nemučím. Možná, že jako Pavouk lidi zabíjím, ale dělám to rychle a efektivně. Nehraju si ve tmě se svou kořistí, tak jak to dělali Tommy s Billym.

Teď jsem se ale musela rozhodnout. Billy a Tommy o mně nevěděli, většinou si mě nikdo nevšimnul, dokud nebylo příliš pozdě, takže jsem se mohla v klidu odplížit zpátky k Fletcherovu domu, tak jak by to udělal každý rozumný člověk – kromě mě.

Nedávno jsem zjistila, že Fletcher měl i svou altruistickou stránku. Během své kariéry nájemného vraha občas lidem pomáhal. Tak říkajíc pro-bono. A Jasmine právě naléhavě potřebovala něčí pomoc.

Možná v tom byla i trochu sentimentu, protože jsem se pořád trápila nad Fletcherovou smrtí, ale najednou jsem zjistila, že chci Jasmine opravdu pomoct. Že opravdu chci svoje nože použít k něčemu smysluplnějšímu, než k jen k získávání peněz.

A mimo to, pomyslela jsem si, to bude o moc zábavnější než vybalování.

Sevřela jsem pevněji nože, vyšla ven ze stínů na mýtinu a přitom si pískala. Hlavy obou mužů se otočily mým směrem a vydaly zvuk plný překvapení.

Zůstala jsem stát asi deset stop opodál, nože ukryté v dlaních se lehce dotýkaly mých jizev. Malých kroužků kolem osmi tenkých linek. V každé dlani jeden. Pavoučí runa. Symbol trpělivosti a zároveň i přezdívka, kterou jsem používala při práci.

„Doufám, že jste si s sebou přinesli nějaké lopaty,“ řekla jsem veselým hlasem.

Tommy a Billy se se na sebe nevěřícně podívali.

„A na co?“ Zeptal se Tommy ostražitým tónem a zjevně přemýšlel, kdo k čertu jsem a co sakra dělám tady v lese.

Zašklebila jsem se. „Samozřejmě proto, abych vaše těla nemusela nechat divoké zvěři, místo abych je pohřbila, jak se sluší a patří. A k čertu, zapomeňte na lopaty. Zvířata musí taky jíst. Pokud budou mít žaludek na takové dva grázly, jako jste vy.“

„Billy,“ řekl Tommy tlumeným hlasem. „Mám pocit, že nejen Jasmine potřebuje dnes večer dostat lekci. Co ty na to?“

Billy přikývl a pustil Jasmininy vlasy. Žena upadla na zem, pořád v bezvědomí. Taky dobře, na tohle publikum potřebovat nebudu.

Billy zavrčel a vyrazil ke mně s nataženýma rukama, aby mě mohl sevřít a rozdrtit mi kosti. Ten ubohý mizera si vůbec nevšiml mých nožů.

Bum-bum –bum.

Tentokrát se místo zvuků pěstí dopadajících na tělo, ozval zvuk unikajícího vzduchu z ran, které jsem zasadila svým nožem do Billyho hrudi. Obr zakřičel, stejně jako předtím Jasmine, a zhroutil se dozadu. Pohyb jeho těla mi z rukou vyrazil nože z rukou, ale to nevadilo, protože oba pořád vězely v jeho těle – jeden v břiše a druhý v srdci. Naděla jsem víc než dost škody na to, aby ho to zabilo. Trvalo to sotva deset vteřin, než z něj vyprchal život.

Koutkem oka jsem zaznamenala rychlý pohyb. Nad hlavou mi prosvištělo Tommyho kladivo. Upír byl rychlejší než jsem čekala, jeho první úder mě sice minul, ale během chvilky se napřahoval k dalšímu.

Já jsem ale jeho pohyb předvídala. Stoupla jsem si před něj a chytila ho za paži. Využila jsem jeho setrvačnost a přehodila si ho přes rameno. Tommy dopadl na zem. Kladivo mu vypadlo z prstů a já jsem ho zvedla. Než se mohl upír vzpamatovat, padla jsem vedle něj na kolena, zvedla kladivo a rozdrtila mu s ním průdušnici.

Tomymu vystoupily oči z důlků a vydal ze sebe sérii dusivých bublavých zvuků, ne nepodobných těm, které vydávala Jasmine, když ji mlátili.

„Opravdu jste si měli najít na hraní nějaké jiné místo,“ zamumlala jsem. „Protože tohle je pozemek Fletchera Lanea, vlastně teď už můj. A věřte mi, že já jsem jediný predátor, který se tu může potloukat.“

Jediné, na co se Tommy zmohl, byl pohled a zalapání po dechu.

Zůstala jsem na místě a dívala se, jak se dusí.

Když byl Tommy mrtvý, přešla jsem k Jasmine a klekla si vedle ní. Byla pořád v bezvědomí. Rychle jsem zkontrolovala její rány. Tvář měla rozbitou a pravděpodobně i nějaké to zlomené žebro a vnitřní krvácení, jak ji Billy mlátil. Ale vypadalo to, že vydrží, dokud nedorazí pomoc, kterou jsem se právě chystala přivolat.

Vrátila jsem se k Tommymu a rychle jsem mu prohledala kapsy kvůli telefonu. Zavolala jsem na informace, abych získal potřebné číslo. Po čtyřech zazvonění zvedla telefon.

„Dovolali jste se Roslyn,“ uslyšela jsem svůdný hlas Roslyn Phillips.

„Ahoj Roslyn,“ řekla jsem. „Mám tady v lese jednu z tvých dívek. Hrála si tu s dvěma ošklivými hochy na honěnou s černým medvědem. Nebo to tak aspoň můžeš říct policajtům.“

Řekla jsem jí, co se stalo a kde Jasmine najde.

„S kým sakra mluvím?“ Zeptala se Roslyn, když jsem skončila.

„Myslím, že víš, s kým mluvíš,“ řekla jsem. „A něco mi dlužíš, pamatuješ? Tak nemluv a pohni zadkem.“

„Gin?“

Zavěsila jsem, aniž bych jí odpověděla. Roslyn se to nejdůležitější dozvěděla a pro Jasmine si přijede. Hodně mi dlužila. Přesně věděla, co jsem dělala před odchodem do důchodu. Věděla, že jsem nájemný vrah. K čertu, já jsem pro ni zabila jejího švagra, který týral její sestru a neteř. Roslyn taky nesla velkou část odpovědnosti za smrt Fletchera Lanea – protože nesprávné osobě prozradila, že je můj prostředník.

Konfrontovala jsem Roslyn před pár týdny na jeho pohřbu. Nevybíravě jsem jí oznámila, že udělá kdykoliv to, o co ji požádám, aby splatila svůj dluh vůči mně a hlavně vůči Fletcherovi, který mi strašně chyběl.

Ale pak jsem myšlenky na Roslyn vytěsnila z hlavy a šla projít okolí, kvůli stopám, které jsem mohla za sebou dnes večer zanechat – a taky vytáhnout z Billyho chladnoucího těla svoje nože. Protože to, že jsem oficiálně pověsila zabijácké řemeslo na hřebík neznamenalo, že přestanu být opatrná a budu za sebou nechávat důkazy.

Během práce jsem se občas zkontrolovala Jasmine.

„Neboj, zlato,“ mumlala jsem, i když mě nemohla slyšet. „Kavalerie už je na cestě.“

Když jsem po půl hodině zaslechla praskání kroků po spadaném listí, věděla jsem, že Roslyn přichází s pomocí pro Jasmine, která byla stále v bezvědomí. Ze své skrýše na okraji mýtiny jsem jasně viděla světlo blikající mezi stromy a slyšela hlasy.

„Tamhle!“ Ozval se mužský hlas. „Něco vidím!“

„Kde?“ Odpověděl hlas Roslyn Phillips. „Jasmine! Jasmine! Jsi v pořádku?“

Potom už všechno šlo podle mých předpokladů. Přijelo pár strážníků, kteří se pokoušeli zjistit, co se vlastně stalo. Ne, že by se nějak moc snažili. Ashlandská policie byla proslulá svou liknavostí a lačností po úplatcích.

Strážníci procházeli paseku a sbírali důkazy. Jasmine dával do pořádku léčitel, živel Vzduchu, kterého někdo přivezl. Přivolaný koroner zkoumal ostatky Billyho a Tommyho. A tak dále, a tak dále.

Když byla Jasmine stabilizovaná, neměla jsem už důvod zůstávat dál na místě. Protože koneckonců, já jsem svůj díl práce odvedla a Jasmine byla v bezpečí.

S tichým pískáním jsem se vracela k domu, abych začala s vybalováním a cítila jsem se nejlíp za poslední týdny.





11 komentářů: