sobota 16. března 2013

Svázáni krví - 2. Kapitola 2/2




Dom trhnutím obrazil stříbrné Porsche od obrubníku a sledoval ženu - Mackenzie – skrz její čtvrť až na hlavní silnici. S šátkem na hlavě a dvěma spletenými copánky poskakujícími jí na zádech ovládala motorku obratně. Ale kde má zatracenou helmu?

Samozřejmě, že slyšel o starých příbězích během oslav Nejdelšího dne. Ale to bylo vše, čím to bylo. Jen příběhy. Nikdo skutečně neznal někoho, kdo by se po sdílení krve napojil na toho druhého telepaticky. A rozhodně ne s člověkem. Byly to prostě pohádky o sexu a lásce, které vyprávěli staří pozdě v noci u ohně. Gotická romance, pro které dívky omdlévaly, a chlapci se hihňali. Nikdo si nemyslel, že by měli jakýsi základ v realitě.
Ale co jiného to mohlo být? Jasně slyšela jeho myšlenky a on slyšel její. Kdyby si to neuvědomil a neuzavřel před ní své myšlenky, kdo ví, co by dělala s tím nožem. O tom také byli příběhy. A proboha, prakticky se milovali na dálku. Stále ho bolely koule.
Poté, co se o ni přes noc a po většinu dne staral, dokud nebyl přesvědčen, že se její stav zlepšil, plánoval zmizet z jejího života. Neměl na tohle čas. Tak proč ji sleduje?
Opravdu by to měl otočit, zamířit domů. Vypadala, že je v pořádku. Ale když se pokusil zvednout nohu z plynu, bolest se mu zařízla do střev, jako kdyby ho někdo bodl tupým nožem. Potřeboval zapnout blinkr, otočit volantem, ale nemohl se přimět, aby to udělal. Promnul si rukou hruď, která ho skutečně bolela. Když znovu šlápl na pedál a vozidlo se k ní přiblížilo, bolest zmizela.
Co se to sakra děje? Zdálo se to být něčím mnohem větším, než byla jen přitažlivost sladké krve. Alfonso se nikdy nezmínil o nějaké z těch sraček, které se mu teď děly.
A kam to jela? Neodvážil se prozkoumat její mysl, aby to zjistil. Pokud cítila to samé co on, mohly by jí hlasy v hlavě přimět, aby sjela ze silnice. Také ho cítila a jen nechápala ten pocit? Na rozdíl od svých myšlenek před ní nemohl blokovat svou přítomnost.
Otočila motorku na dálnici a zamířila na sever. Bolest v jeho střevech se rozšířila a on věděl, že to je starost.
Pak mu zazvonil telefon. Santiago. Vůdce kraje.
Bolest se rozšířila ještě víc.
„Dome, jak to šlo? Uzavřels to s tou ženou?“
„Trochu moc uzavřel, řekl bych.“
Na té motorce se proplétala mezi auty jako šílenec. Sice rušné hodiny končily, ale stále byla dopravní špička a silnice byla mokrá.
„Jak to?“ Santiago zněl úzkostlivě, jako kdyby byl připravený naštvat se. „Počkej. Ty jsi v autě? V tuhle hodinu?“
„Uh, ano.“ Dom zaskřípal zuby, připraven na nevyhnutelný verbální útok. „Pamatuješ, jak jsme mluvili minulou noc o ženě, která umírala? Rty jí modraly? Známky života mizely?“
„Tohle mi kurva neříkej. Neříkej to. Řekl jsem ti, ať prostě odejdeš.“
„No, neodešel jsem.“
„A ty…“ Dom vypnul zvuky telefonu, když jeho šéf zařval.
Věděl, že Santiago bude vyšilovat. Co čekal? Dom měl štěstí, že ho nedotáhl před Radu. To, co tentokrát udělal, bylo víc, než jen prostý přestupek.
Přestože ona byla pět, nebo šest aut před ním, mohl vidět její koženou bundu a opasek jejích kalhot. Také byl pohled na ni pro ostatní na silnici stejně dráždivý, jako pro něj? Svírajíc volant tak, až mu zbělely klouby, zrychlil Porsche a vrhl se vpřed.
„Poslouchej. Rychle se ztrácela a já si myslel, že to nezvládne. Bylo to jen malé množství. Jen pár kapek mé krve. A vypadá, že je v pohodě, takže to fungovalo. Ale je tady malý problém.“
„Víc než nelegální krevní sdílení? Co by mohlo být horší, než to, Dome? Co by proboha mohlo být horší?“
Mackenzie změnila pruh, při čemž zadním kolem odhodila pruh vody, který způsobil, že auto za ní duplo na brzdy. Co to sakra dělala, že řídila motorku za takových podmínek? Uvolnil stisk na plynu a Porsche se automaticky upokojilo. Viděl mezeru, tak otočil volantem a vjel do vedlejšího pruhu.
„Kromě náhlého nedostatku citlivosti na UV záření, já – ona - my jsme telepaticky spojeni.“ Tak, řekl to.
„Cože?“
„Slyším ji a ona slyší mě. Děkuju bohu, že jsem byl schopen vytvořit mentální bariéru, když jsem si uvědomil, že slyší mé myšlenky, ale není tady nic, co bych mohl udělat, aby necítila moji přítomnost, pokud tedy neodejdu.“
Santiago byl nezvykle tichý.
„Jsi tam ještě?“
„Děláš si ze mě prdel, že jo?“
„To není zatracený vtip. Odešel bych pryč a zapomněl na všechno ohledně těch keců o čtení myšlenek, ale ona je pořád v nebezpečí.“ To nebyl jediný důvod, proč nechtěl odejít, ale nehodlal říct Santiagovi o bolestném pocitu, když pomýšlel na odchod. Sakra, sám to nechápal.
„Do prdele. V první řadě, nikdy jsi to neměl udělat. Neměl bys být tak zabedněný, abys sdílel krev s člověkem. A teď si mě dostal do situace, kdy bych měl nahlásit tvé činy Radě. Pak budeš opravdu v háji. Co je to sakra s tebou?“
„To je fuk. Udělej, co musíš udělat. Seru na ně.“
„S takovým přístupem tady budeš trčet navždy. Myslel jsem si, že se chceš vrátit do jedné z jižnějších terénních jednotek. Kde se odehrává veškerá akce s Temnokrevnými.“
„Ona by bez toho zemřela.“
„Lidé umírají každý den. Nemůžeš se do jejich záležitostí zapojovat ničím jiným, než tím, že je budeš chránit před Temnokrevnými.“
„Ano, jasně, ale neumírají kvůli mně.“ Dom zabodl prst do klimatizace, kterou přehodil z A do bodu C, ale studený vzduch mu nepomohl vychladnout.
Pokud Santiago začne se svou standardní přednáškou o tom, jak jsou na této zemi miliardy lidí, ale jen velmi málo upírů, nebo že lidé představují zrnka písku na pláži, zatímco počet upírů by mohl spočítat na prstech, Dom bude potřebovat znovu nový telefon. Byl Strážcem téměř tak dlouho, jako Santiago a byl si zatraceně jistý, že nepotřebuje slyšet další kárání shrnující obavy Rady, ani připomínání toho, co by měl a neměl dělat.
Santiago byl chvíli zticha. „Kam máš teď namířeno?“
„Vrací se na hřbitov, kde mě našla, pokud se tam tedy dostane živá. Řídí jako zatracený šílenec.“ Čelist ho bolela od toho, jak ji pevně svíral. „Myslím, že se snaží zjistit, proč omdlela. Její poslední vzpomínka je na to místo.“
„Ty si to tam ještě neuklidil?“
„Ne a její vůně pokrývá celé místo. Když jsem ji nesl domů, snažil jsem se kličkovat a krýt naši stopu. Pokud se Temnokrevní v noci ukázali na hřbitově, nebyli by schopni nás sledovat. Ale pokud jsou pomalí a objeví se tam až dnes v noci, její nová vůně je zavede přímo do jejího domu. Musím něco vymyslet, abych ji znovu ukryl.“
Ubral na plynu a soustředil se na vyřešení toho, co bude dělat dál. Byl nevysvětlitelně nervózní z toho, že byla tak daleko od něj.
„To se zdá lehce přehnané. Copak jsi nepoužil žádné vůni neutralizující granule? Ty odvedou dobrou práci i v absorbování stopy sladké krve.“
Dom spolkl několik nadávek. Myslel to vážně? „Ta uhlíková sračka funguje pouze dočasně a pouze v případě, že Temnokrevný zapomene dýchat, nebo na něj náhle zaútočí alergie.“
„Ach, proboha, jsou dostatečně účinné. Proč si tedy nezavolal nějakou zálohu, aby ji sledovala, pokud máš strach, že ji vystopují? Koho máš dnes večer na službě?“
Nebylo mnoho možností. Operativců bylo málo.
„Fosse.“ Ale myšlenka na to, že největší děvkař v řádu Strážců, bude poblíž této ženy, byla špatná jako samotné peklo.
„Hej a kde je sakra tahle informace? Čekal jsem, až to aktualizuješ.“
Dom se obrnil a připravil se na nevyhnutelnou reakci Santiaga. „Jakmile najdu svůj telefon, obnovím to. Ztratil jsem ho někde poté, co jsem byl postřelen a protože jsem plaval po proudu řeky, tak ten telefon může být kdekoliv. A s největší pravděpodobností už není funkční.“ Měl ho hledat okamžitě, ale kupodivu ho to až doteď nenapadlo. „Najdu ho.“
Santiago vypustil příval zahraničních nadávek, které Dom nikdy neslyšel. Ano, jeho šéf rozhodně uměl zacházet se slovíčky.
„Uvidím, jestli můžeme vypátrat tvůj GPS signál. Radši se modli, ať ho najdeme. Tato mise nás stála hodně. Stryker byl zasažen poté, co jste se rozešli.“
Oh, sakra. Jeho nováček. „Je v pořádku? Co se stalo?“ Neměl pustit někoho tak nezkušeného, jako byl Mitchell Stryker do zabijácké zóny, ale když se naboural do systému Temnokrevných, byl tak soustředěný na to, aby vše zkopíroval, že zapomněl na protokol.
„Jo, minulou noc si naší konverzaci utnul dřív, než jsem ti to stihl říct. Pořád je na klinice. Střelen stříbrem, přesně jako ty. Ale on sebou nehodil do bláta a nenarazil na sladkou krev.“
Zatínající zuby, Dom cítil, jak mu škube za očima. Několikrát se zhluboka nadechl, chtějíc se uklidnit. Chtěl seznámit svého šéfa s vlastními oblíbenými nadávkami, cizími i domácími, ale cenit zuby na Santiaga by ho jen víc naštvalo a Dom ho potřeboval na své straně. Rada by ho mohla kopnutím do zadku vyhodit někam vážně daleko, kdyby nebyl opatrný.
Pak by od něj byl ještě dál. Dál od celého důvodu, proč nastoupil do Agentury.
Ve své hlavě vyvolal scénu, kterou si v posledním minulém století představoval mnohokrát – jak obtáčí ruce kolem jeho krku, vyráží mu vzduch z nehybných plic, ještě před tím, než vrazí kolík do jeho černého srdce a plivne na popel. Být vůdcem polní jednotky zrovna tady bylo dost zlé. Kam jinam by ho mohli poslat? Do Anchorange[1]?
V duchu setřásl ty myšlenky a přinutil se myslet na Strykera. „Jaká je jeho prognóza? Bude v pořádku?“ Mitchell byl dobrý chlap. Trochu nedočkavý, ale připomínal Domovi sebe samého, když začínal s Agenturou. Navštíví ho, až dnes večer skončí.
„Bude v pořádku do týdne, nebo dvou. Kulka ho zasáhla do stehna. Zaměstnanci nemocnice mi říkali, že se po tobě ptá. Jak vypadá tvoje rameno?“
Dom na něj vlastně zapomněl. Natáhl ruku, aby si rozepnul límec košile a pokrčením ramen ji stáhl, napůl očekávající, že ucítí bodnutí, škubnutí, cokoliv. Ale necítil nic. Dokonce i kůže na rameni byla hladká, jako kdyby nebyl nikdy postřelen. Několikrát si promasíroval sval, jen aby se ujistil. „Dobře, řekl bych.“
„Sladké krev je velmi léčivá, kromě neuvěřitelné chuti, že?“ Santiago ztišil hlas. „Tak jaké to bylo? Já slyšel jen vyprávění. Pořád nemůžu uvěřit, že jsi Přestal a Uvolnil Sladkou krev ve tvém stavu. Zatracené P a U.“ Zapískal do telefonu.
„Neumíš si to představit. Pít ji bylo jako…“ Hledal to správné slovo. Přišla mu na mysl naprosto vynikající a kompletní dokonalost. Ale byly to soukromé vzpomínky a on se o ně nechtěl dělit. „Bylo to úžasné.“ To je dost obecná odpověď, pomyslel si.
„Co je to s tebou? Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem tě slyšel tak ovlivněného ženou. Určitě jsi ji nenabodl svým kolíkem a hrubě si ji nevzal?“
„Kurva to ne. To je poslední věc, kterou mám na mysli.“ Zněl přesvědčivě?
Santiagův smích odrážel jeho zjevnou nevíru. Nejspíš ne. No, ať si jeho šéf myslí, co chce.
„Vzhledem k tomu, že jsi to ochutnal, už chápeš, proč je tady obrovský černý trh s tou sračkou?“
„Bohužel ano.“ A to bylo to, co mu dělalo starosti. Teď, když věděl, jaké to je, nechtěl být znovu v pokušení. Jednou věcí bylo jen přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, ale úplně něco jiného bylo mít jistotu.




[1] Největší město Aljašky

5 komentářů:

  1. Díky moc za překlad, je to úžasné :D

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad, netrpělivě čekám na další kapitolu ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. moc děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat